Invaze
Miloš Hubáček
6. června 1944 v časných ranních hodinách byla zahájena největší námořní výsadková operace v dosavadní historii – invaze Spojenců na normandské pobřeží – a byla tak konečně otevřena dlouho odkládaná druhá fronta v Evropě. V úspěšné knize předkládá autor napínavé vylíčení všeho, co předcházelo a následovalo hodinu H, kdy čluny s prvními britsko-americkými jednotkami přirazily k francouzskému pobřeží. Mapy zhotovil Karel Zpěvák. 520 stran textu, 32 stran obrazové přílohy. 2., doplněné vydání... celý text
Přidat komentář
Pokud by se někdo rozhodl získat informace v češtině o vylodění Spojenců v roce 1944 a tím i o otevření druhé fronty v Evropě, potom je podle mne kniha dokonalá. Na spoustě podrobností o průběhů boje, na vložených mapkách či nákresech bojů jsem si představil jak to tenkrát v bojích vypadalo. Navíc jsou osvětleny souvislosti: proč to tak dopadlo a jak se jednotlivé strany konfliktu chystaly na střet.
Hubacka mam velmi rad, ale tu sa neviem ubranit dojmu, ze menej je niekedy viac...ked na desiatkach stranach som cital dokola o tom, ktora jednotka ktorej caty ktoreho praporu ktorej armady ktorej divizie oslobodila resp obsadila dalsiu malu osadu, skoncilo to tak, ze som sa v informaciach uplne stratil, kniho odlozil a presiel k pribehu o USS Indianapolis
O trochu méně čtivé, než Hubáčkovy klasiky o bojích v Pacifiku. Ale stále výborná kniha.
Pro všechny co si oblíbily knihy pana Hubáčka. Popis vylodění v Normandii, od českého autora. Jako vždy perfektní , čtivé napínavé , plné informaci , mapek nákresů , fotografii, prostě lahůdka. Jedna z nejlepších knih o invazi co kdy vyšla. Doporučuji všem co nečetli, plný počet hvězd.
Výpisek pro všechny, kteří mají rádi Kelty a k němu pár dalších informací odjinud: „Ve stejnou dobu Dne D commandos z 1. brigády zvláštních služeb brigádního generála lorda Lovata pronikli přes Coleville až k řece Orne, kde se v odpoledních hodinách spojili s výsadkáři britské 6. vzdušné výsadkové divize. Ti už třináct hodin hájili dobytá postavení kolem mostů přes Orne a nyní nevěřili svým očím při pohledu na blížící se oddíl commandos v zelených baretech, v jehož čele kráčel lord Lovat se svým osobním dudákem vyhrávajícím jako na přehlídce. Přitom se ze všech stran ozývala střelba a němečtí odstřelovači měli silnici na mušce.“ – –
Generál Simon Christopher Joseph Fraser, 17. Lord Lovat DSO, MC, TD (1911–1995), 25. náčelník klanu Fraserů, byl muž, který se, věren tisícileté tradici svého rodu, jako commando už narodil. Své muže podrobil náročnému výcviku na Skotské vysočině, kde k tréninku patřily nejen tradiční běhy na strašlivé vzdálenosti, ale i umění živit se trávou a lov na jelena – jak lord podotkl, „mezi jelenem a Němcem je jediný rozdíl – Němec se pak nedá sníst". Když přišel čas vylodění, jako by se vrátila dávná historie. Lord vypochodoval na pobřeží se starou vinčestrovkou přes rameno, s bílým rolákem s vyšitým „Lovat" na límci pod battledresem, a navzdory zákazu, pocházejícímu ze ztrát mezi dudáky za první světové války, se svým osobním dudákem Billem Millinem po boku, a jednadvacetiletý Millin hrál na pláži SWORD "Hielan’ Laddie" a "The Road to the Isles". Tehdy vznikla i nejznámější fotka lorda Lovata (vepředu u pláže vpravo; 6. 6. 1944, 8:40). Bill Millin nejblíž vpravo: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Landing_on_Queen_Red_Beach,_Sword_Area.jpg Probojovali se k 6. vzdušné výsadkové divizi a přestože podle legendy lord řekl: „Omlouvám se, máme dvě a půl minuty zpoždění", ve skutečnosti velitel výsadkářů řekl lordu Lovatovi: „Doktor Livingstone, předpokládám." Inu, anglický humor, keltské šílenství. Dudák Bill Millin všechno ve zdraví přežil a hrál na lordově pohřbu o 51 let později.
Kniha, která je vlemi čtivě napsána. Někdy zachází do příliš velkých detailů, ale není to vůbec na škodu, ba právě naopak. Pro milovníka Vylodění v Normandii je to poklad.
Autorovy další knížky
| 1989 |  Titanic |
| 2001 | Moře v plamenech |
| 1990 | Pacifik v plamenech |
| 1985 | Vítězství v Pacifiku |
| 2000 | Ofenziva v Pacifiku |
Invaze je skvělá, stejně jako ostatní Hubáčkovy knihy, tedy alespoň ty, které jsem až dosud přečetl. Ale je zde jedno velké ale. Kniha vyšla v roce 1984, kdy ještě těžko někdo mohl předpokládat, že onomu úžasnému socialismu zbývá pět let života. A kniha tedy vznikala na začátku osmdesátých let a protože zde není ten správně úderný úvod jistého komunistického "historika" Čejky, v prvních kapitolách, popisujících, co k onomu 6. červnu 1944 vedlo, se Miloš Hubáček dopouští řady nepřesných nebo i zavádějících tvrzení, které jsou ale v souladu s oficiálním sovětským historickým výkladem. Popis dunkerské evakuace a především to, že Hitler chtěl od samého počátku bojovat jenom se Sovětským Svazem je hrubě nepřesný, i když poplatný tehdejší době. Tankové jednotky, které by údajně rozšmelcovaly britský expediční sbor a Francouze s Belgičany, byly v plné akci přes čtrnáct dní a iniciátorem jejich zastavení nebyl primárně Hitler, ale von Kluge s von Rundstedtem, kteří jako zkušení polní velitelé viděli, v jakém stavu mají tanky a jak daleko za nimi je jejich vlastní pěchota.
Dalším tendenčním tvrzením je, že západní Spojenci se vylodili teprve tehdy, když zjistili, že Sovětský Svaz Němce porazí sám. Přímo je zde uvedeno, že prý Hitler neposlal do Itálie po pádu Mussoliniho žádné německé vojáky. Přitom i v propagandistickém filmu Osvobození, který začíná bitvou u Kurska je řečeno, že část tankových divizí bude stažena během probíhající bitvy do Itálie. Jakýsi německý důstojník tam ječí, že tohle prohrálo Německu válku. Hitler totiž 17. července 1943 nařizuje tankový sbor SS okamžitě vyvést z boje. Chce jej vrhnout do Itálie. Sice nakonec zůstane ještě nějaký čas na východní frontě, ale polovičaté řešení u Kurska vedlo nakonec k zastavení poslední velké německé ofenzivy a tím je ukázáno, jaký vliv mělo zpochybňované vylodění v Itálii na východní frontu.
Jakmile se kniha odpoutá od toho, co skutečně i údajně vedlo ke druhé frontě, je to klasická a skvělá "hubáčkovina". Byl-li onen v lecčems době poplatný úvod, pak další vyprávění ukazuje nejen pozoruhodné organizační a technologické schopnosti západních Spojenců, důkladnost přípravy i ono hrdinství a vysoké bojové kvality spojeneckých vojáků. A taky občas kiksy na spojenecké straně i chyby na straně Němců.
Němci čelili po jistém zaváhání Spojencům svými nejlepšími jednotkami. Stačí si vzít tankové divize a projít si jejich historii. Není pravda, že v bojích v Normandii bojovaly proti Spojencům podřadné německé jednotky. Tankové divize SS i třeba padákoví myslivci (výsadkáři) tvořili elitu německé armády i z hlediska vybavení. A to vše museli a dokázali Američané, Britové, Kanaďani, Poláci, Francouzi i v menším množství naši vojáci překonat.
Řada dobře popisovaných technologií při vylodění znamenala obrovský převrat v ženijní technice. Nasazení 82., 101. americké a 1. britské výsadkové divize dalo zapomenout na Krétu i západní frontu z jara 1940 z hlediska vzdušných operací.
I z Hubáčkovy knihy vyplývá vyšší intelekt a schopnosti amerických velitelů, D. Eisenhowerem jako vrchním "šéfem" počínaje, až po jednotlivé polní velitele. Způsobem, jakým bylo "zpracováváno" Montgomerym Caen (jeho trosky byly definitivně obsazeny ne v plánovaný den D + 1, ale v den D + 60) je jednou z mnoha ukázek průměrných schopností tohoto samolibého britského maršála.
Takže přes ony výhrady z úvodu dávám knize pět hvězd s vědomím, že v dané době to líp prostě nešlo. A všiml jsem si, že kniha vyšla podruhé a v nakladatelství Paseka, tedy až po roce 1989 a jako Hubáček rozvinul a upřesnil v druhém vydání Pacifiku v plamenech řadu věcí, zajímalo by mě, jestli leccos neopravil i zde. Ale rozhodně bych mu nic nevyčítal. Nakonec i sám velký Shakespeare napsal neuvěřitelně manipulativní a zkreslené drama Richard III.. To proti tomuhle dílu je Hubáček superobjektivní...