Istanbul
Orhan Pamuk
Istanbul je poutavým a současně nezvyklým pohledem na jednu ze světových metropolí očima autora, který je s ní neodlučně spjat. Kniha je nejen holdem Istanbulu a Bosporské úžině, ale i jakousi osobní kronikou Pamukova uměleckého zrání. Rodinná historie a autorovy vzpomínky se prolínají s esejemi o malířích, spisovatelích a cestovatelích – západních i tureckých – spojených s Istanbulem. Pamukův Istanbul však není radostnou ódou na tisícileté město, nýbrž zachycuje město spíše v jeho pochmurných tónech a s jeho bytostnou melancholií, zdůrazněnou i podmanivými fotografiemi Ary Gülera.... celý text
Literatura světová Fejetony, eseje Biografie a memoáry
Vydáno:
2015
,
Argo
Originální název:
İstanbul, 2003
více info...
Přidat komentář
Pamuk popisuje své dětství a dospívání v Istanbulu. Celý můj život je v jedné čtvrti. Silně prožívá turecký küzün (melancholie).
Melancholické a velmi působivé.
(2006)
Takové vzpomínání na Istanbul autorova dětství.Vleklé čtení,kde se skoro nic neděje.Nicméně,pro mě zajímavé postřehy.
Škoda času - pokud ovšem nejste postarší rezident Istanbulu. Současným návštěvníkům tohoto krásného města nepřinese prakticky nic. I když ten čas na strávení více než 400 stran textu obětuje.
Od Pamuka čtu nekriticky všechno, ale toto opravdu nešlo: jakmile pochopíte, co je hüzün, hledáte a najdete ho ve všech jeho knihách. A k tomu knížka Istanbul slouží jen jako doslov na předsádce. Ani samotný Istanbul a Bospor tady nedostává tu nádheru, kterou si zaslouží - daleko krásnější si ho poskládáte z jeho ostatních próz, kde ho najdete zasazený do událostí, barev, skutečného významu pro dobovou komunitu, lidských osudů, a to od časů sultánů do současnosti.
Jediná knížka od Pamuka, kterou nikdy nedočtu. Pamuk je mistr románu, výpravného příběhu, a ten mi tady chybí.
Kniha Istanbul, to není nějaké oddechové čtení. Tady je potřeba dávat pozor od začátku do konce. Příběh plný překvapení a vzratů, kdy z něčeho špatného mohlo vzniknout něco nového. Nebylo to vůbec předvídatelné, občas jsem se musela o pár stránek vrátit, ale to mi vůbec nevadilo.
Zajímavá četba - kombinace životopisu a jakéhosi cestopisu, zároveň autorovy sebereflexe... Užila jsem si pohled z jiného úhlu na město, které jsem "velmi turisticky" navštívila, navíc mi text objasnil nejen některé reálie, ale i tak trochu to, co se děje v dnešním Turecku jako takovém...
Melancholicky krásné úvahy o Istanbulu, jeho uličkách a umělcích vhodné především pro ty, kdo našli při svých toulkách kapku orientálního kouzla v tomto přelidněném městě plném příběhů, osudů, emocí (a špíny). Míněno v dobrém slova smyslu.
Hüzün je smutek, melancholie. Snaha přiblížit tenhle turecký výraz pro zvláštní pocit sklíčenosti se vyprávěním o Istanbulu vine jako neviditelná linka od začátku až do konce, ale není to depresivní čtení. S knihou jsem strávila měsíc a mám divný pocit ztráty. Jako kdybych se toho všeho přímo účastnila, pobývala v domě Pamukových, procházela se s ním při jeho nekonečných toulkách městem, dívala se s ním požáry, četla knihy v jeho atelieru, zkoušela malovat, studovat architekturu.. Chci víc takových knih o dalších městech. Chci víc tak krásných knih.
"Pomaličku jsem si uvědomoval, že mám Istanbul rád pro jeho zchátralost, zasmušilost a pro všechny ty věci, které kdysi vlastnil, a pak o ně přišel."
Každé světové velkoměsto by si zasloužilo takovouto krásnou knihu. Pamuk vzpomíná na to, jak v Istanbulu vyrůstal a vedle příběhu své rodiny vypráví i příběh tohoto města, stojícího na Bosporu a věčně rozkročeného mezi západ (Evropu) a východ (Asii). Vše je prodchnuto svébytnou melancholií; slovo hüzün vyjadřuje pocit bolestné ztráty, jež je prý v Istanbulu všudypřítomný od pádu Osmanské říše. Líbilo se mi líčení atmosféry rozpadajících se osmanských paláců (konaků) nebo kouře z parníků brázdících Bospor. A kouzelný je příběh spisovatele a populárního historika Reşata Ekrema Koçu, jenž po sedmi letech sepisování všech možných střípků do Encyklopedie Istanbulu ztroskotal na straně tisíc čtvrtého svazku, aniž se dostal přes písmeno B (a při druhém pokusu postoupil až k písmenu G). Orhan Pamuk se již přiblížil západní literární tradici natolik, že „svou“ encyklopedii Istanbulu vměstnal do necelých 500 stran a mnoha desítek fotografií. (10/10)
Nobelova cena za utahanost, nedočteno. A to proti výpiskům z četby ani vzpomínkám na dětství a priori nic nemám a titulní město jsem si oblíbil.
Po mém krátkém pobytu jsem potom vyhledával vše o tomto zajímavém městě. Kniha je zajímavá.
Velmi jemná knížka, vypráví o dětství a rodinných vztazích a zejména o jeho milovaném Istanbulu a Bosporu. Jedná se zejména o popis, kdy máte občas pocit, že jste s ním.
Štítky knihy
eseje vzpomínky Turecko autobiografické prvky Istanbul, Konstantinopol turecká literaturaAutorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Milostný dopis Istanbulu.
Ačkoliv vám Orhan Pamuk ukáže nejen jeho krásy, ale hlavně jeho temné a melancholické stránky, nemůžete se do tohoto města nezamilovat.
Jako obrovské plus této knihy vnímám bohatý obrazový materiál.
Tahle kombinace mě definitivně přesvědčila o tom, že do Istanbulu se musím jednou podívat, ideálně s touto knihou v ruce.
Děkuji, pane Pamuku.