Z mého severoitalského deníku
Marta Kučíková
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458283/bmid_z-meho-severoitalskeho-deniku-0TN-458283.jpg
4
93
93
Italské postřehy série
< 4. díl >
„Ano, i jeden polibek může být polibkem posledním. Což je obzvláště tady, ve vroucí Itálii, katastrofa. Emoce a láska se nedají vměstnat jen do žhavých pohledů a slov, cezených přes roušku jako špagety přes sítko...“ Jak prožívá těžkou koronavirovou pandemii v Itálii roku 2020 česká rodina v dolomitském podhůří? A jak prožívají tuto anabázi ti nejpostiženější, starší italské šťabajzny a optimismem oplývající štramáci? Jak se v této nelehké době žije tvrdohlavým, větrem ošlehaným horalům? Proč italští tatínkové nejezdí nakupovat autem, ale raději šlapou pěšky? Co znamená mít „napůl koronu“ – „mezzacoronu“ a proč vám výrazně zlepší náladu? Jaké byly body navrhovaného plážového desatera a proč zněly naprosto bláznivě? Co zaručeně pomáhá proti začínající rodinné ponorce? Proč má holka z hor častokrát větší přehled než kdejaký chytrolín z města? Proč i během nejtemnějších okamžiků Italové nepropadali panice a semkli se v boji s doposud neznámým nepřítelem? Proč neztratili svou pověstnou dobrosrdečnost a lidskost? Kde vzali sílu jít i přes veškeré těžkosti dál? A proč je nikdy neopustil smysl pro humor? I přes velké psychické a fyzické vypětí autorka zapisovala a popisovala každodenně po nejkritičtější dva měsíce den pod dni. Věrně, bez příkras, samozřejmě s jemným humorem a všeobjímající italsko-českou laskavostí. Její postřehy a zážitky jsou psány zejména z prostředí za pultem podhorského krámku, který se stal po dobu několikaměsíčního zákazu vycházení, mimo lékáren a nemocnice, jediným centrem dění.... celý text
Přidat komentář
Autorka deníkovou formou popisuje průběh koronaviru v Itálii, konkrétně v Dolomitech, kde už několik let žije. Psáno s humorem a nadhledem.
Na tu dobu začátku koronavirovou se dívám jako lékařka úplně jinak. Neznala jsem izolaci, ani zákazy vycházky, nebo nějaké omezení, lockdown. Pracovala jsem neustále a pořád bez omezení. Autorka humorní formou líčí to nelehké období, vnímali jsme i tady situaci v Itálii jako katastrofu. Fakta byla opravdu mrazivá.
Autorka a její italské zážitky s Covidem-19. Autorka krásně vystihuje lidské nátury italú coby prodavačka v místních potravinách. Půjčeno z knihovny.
Smutnější téma covidu v Itálii. Lidský nadhled a umění najít i ve špatném něco pěkného proudí celou knihou.
Úžasné zpracování italského období Covidu19 - podle mě, milovníka Itálie úžasné dílko! Čtěte! :-)
Popis smutného období roku 2020, období pandemie, kdy byla Itálie velmi postižena. Češka žijící v Itálii, prodavačka, líčí situaci bez skrupulí. Omezení pohybu, zavřené hranice, finanční dopad na obyvatele městečka. Snad se tahle situace nebude už nikdy opakovat.
Knížka je takový informační deníček o tom, jak probíhala pandemie v Itálii v r. 2020. Autorka se to snaží odlehčit humornou formou, ale moc mě to tentokrát nebavilo. Spíš jsem knížku dočetla pro porovnání se situaci v ČR.
(audiokniha)
Ani moje třetí autorčina kniha mne nedokázala přesvědčit o jejích spisovatelských kvalitách ;-). Pravděpodobně tohle může dobře fungovat jako blog, ale číst to všechno na jeden zátah je hodně náročné. Tematicky se dnes už nejedná o nic zvláštního, i když v minulém roce jsme to tak všichni určitě nevnímali. Otravné bylo stálé opakování čísel, tj. kolik lidí se v ten který den nakazilo a zemřelo. Pokud si dobře vzpomínám, tak já jsem to takhle nesledovala - asi jsem měla jiné starosti? ;-) Navíc mi zase (jako už v předchozích knihách) nevyhovuje autorčin slovník, kdy občas používá výrazy, které mi doslova rvou uši (například: nezaprasí). A vůbec se to do daného kontextu nehodí, ale s tím si očividně autorka hlavu neláme. Táhne se to s ní už od její první knihy a předpokládám, že se to ani nikdy nezmění. Opět dávám čtyři hvězdičky, víc si prostě tohle dílko nezaslouží. Ale jako oddechovka na jeden den kniha určitě očekávání splnila ;-).
Nejpozoruhodnější na této knížce je, že mi ji půjčila kolegyně, která ze začátku pandemie patřila ke skupině "popíračů a zlehčovačů". Od té doby jsem se na téma koronaviru s ní raději nebavila a najednou totok. Knížka se četla lehce, ale čekala jsem víc.
První půlka byla skvělá, popis toho, jak to vypadalo v Itálii během nejhorší koronakrize, nejen fakta, ale i lidi, jejich reakce, emoce, jak si navzájem pomáhali. Druhá půlka... no, autorčina zcela nekritická zamilovanost do bývalého italského premiéra Comteho mě celkem pobavila, v jejích očích to byl druhý Ježíš, už jenom chodit po vodě, třebaže zároveň jí opatření vlády, kterou Comte vedl, připadala někdy hodně pomatená. Dost schizofrenní. Proto hvězdička dolů. Přesto zatím nejlepší autorčino dílko, zahřeje u srdce.
Názor na to psát nechci, jen, že by bylo zajímavé pokračování.
Jen si tu odložím autorčiny dvě věty.
29.4.2020 Naštěstí nejsme v několikaleté válce, ale v párměsíčním boji, který momentálně vypadá na blížící se mír.
5.5.2020 Hranice naší snesitelnosti toho špatného je variabilní.
První vlna pandemie v Itálii. No, humorné to není, ikdyž je pravdou, že autorka se některé momenty snažila odlehčit a nějaký vtipný obrat tam byl. Kniha jako celek, ta skutečnost, už samozřejmě vtipná není. Četlo se mi to dobře, občas jsem i nahlédla do italských zvyklostí a snad třikrát i do kuchyně. Jako jo, za mě fajn kniha, přestože jsem ji měla číst asi až po skončení pandemie. Takhle jsem se od ní vůbec neodpoutala. Ale to je samozřejmě má volba. Je to má první kniha od paní Kučíkové, a co jsem četla, nebude poslední. Doporučuji.
Já prostě nebudu nadšenec pro blogy a tím ani knih stojících na nich. Být tohle dvoustránkový příběh někde v časopisech, nebo týdenní sloupek v novinách, asi si to ráda přečtu, ale jako knížka na jeden zátah, je to prostě takřka o ničem. Není tam děj, není tam humor, jen sem tam hezky oglosovaná momentka a špetka nakouknutí do italského světa (za to dávám jednu z hvězdiček). Do čtení jsem se musela až nutit, nic mi to nepřinášelo a ani si nemyslím, že si tohle někdo rád za pár let přečte. Autorka se zdá jako fajn osoba a klobouk dolů, že i po šichtě v krámku nacházela energii to ještě sepisovat, na druhou stranu, kdyby si raději hodila nohy na stůl a hodinu jen koukala do zdi, asi by svět nebyl o nic chudší...
Číst si uprostřed covidové pandemie, tedy doufám, že polovinu už máme za sebou, o covidu, může vypadat jako masochismus. Zvláště když se týká Itálie, která v popisované době na tom byla katastrofálně. Přesto jsem po této knize, na rozdíl od jiných se stejným tématem, sáhla v očekávání trochu odlehčeného vyprávění. Vždyť ne nadarmo se říká: S úsměvem jde všechno lépe.
To, co jsem hledala, Martu Kučíkovou s nadhledem sobě vlastním glosující každodenní události, jsem našla. Na tom se nic nezměnilo. To, co severoitalský deník podle mého „táhne dolů“ je jednak časté opakování již řečeného a nešťastně zařazená každodenní statistika pozitivních a zemřelých. Obávám se, že tato čísla dnes čtenáři nechtějí znát. Ať už patří mezi popírače, či osoby důsledně dodržující všechna protiepidemická opatření.
Jsem však přesvědčená, že Martin „covidový deník“ má mezi jejími texty své místo a že ho, ostatně tak jako všechny deníky a kroniky, oceníme s odstupem času jako vzpomínku na těžkou dobu, která se tu a tam dá zvládnout s vtipem.
Útlá kniha o první vlně pandemie v Itálii - čtivá, avšak jakoby se rutina zaběhlá při pandemii projevila i v knize. V té je několik humorných okamžiků, ale současně se dokola opakující témata (ač pochopitelná) o ochranných pomůckách, dezinfekci, úmrtí, doplňování zboží, komunikace se zákazníky ad. vždy s doplněním počtu umřelých....uf. Přišlo mi tu takové utápějící se.
Předchozí autorčiny knížky ode mě dostaly vysoké hodnocení. Zde jsme se nesešly. Po blbém roce, který byl plný omezení, mě kniha, kde se na každé stránce objevuje covid, rouška, karanténa a nakažení, opravdu nenadchne. Prožíváme to všichni, nepotřebuji si to dokola připomínat. Měla jsem potřebu pobavit se, odpočinout si, zapomenout. Takže mě kniha prostě nepotěšila, čekala jsem něco jiného.
U Marty Kučíkové jsme zvyklí na humorné knížky. Tato taková není. Autorka se zdržela patosu a hysterie a velmi střízlivě popisu začátek koronavirové situace na severu Itálie. Hlavně dnes, když vidíme, jak lidé vnímají druhou vlnu v Česku, člověk dokáže pořádně ocenit respekt a trpělivost, se kterou Itálie prošla první vlnou. Kniha se čte sama, má pár stránek. Čtenář se ale asi bude ptát, proč tuto knihu číst. Není to zbytečné, v současnosti o kovidu totiž čteme na každém rohu, proč o tom ještě číst celou knihu? Postupně se toto téma objeví ve spoustě knih a stane se to normální součástí historie. Tato kniha bude jednou z těch, která se snaží popsat nezaujatě "normální" život za "nenormální" situace.
Vynikající, místy mě i mrazilo. Nechybí humor a nadhled, opravdu reálné. Popírači covidu, povinně přečíst.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Italské jednohubky |
| 2018 | Italské dvojhubky |
| 2020 |  Z mého severoitalského deníku |
| 2021 | Italské trojhubky |
| 2019 | Po italsku do hubky |
Poslouchala, ale přišlo mi nudné. Hlas Lucie Trmíkové ještě umocnil nudu. Myslím, že číst deník z doby coronaviru byl ode mě asi hloupý počin. Ale slibovala jsem si tu atmosféru Itálie, ale ona to v tu dobu ze začátku nejvíc odnesla, proto ta velká skepse v díle.