Já, Asimov
Isaac Asimov
Isaac Asimov (1920 – 1992) je bezesporu nejslavnějším autorem žánru science fiction a dobře jej znají i čtenáři, kteří jinak této literatuře neholdují. V češtině již vyšla většina jeho beletristického díla včetně slavného cyklu o Nadaci a seriálu románů a povídek o robotech. Asimov je synonymem dobré, technicky i vědecky fundované a především napínavé science fiction, a ve světě je navíc znám jako plodný autor populárně naučných knih pro mládež i dospělé. Vlastní životopis se rozhodl napsat pro své potěšení až v těžkých chvílích nemoci, kdy mu již docházely fyzické síly. Název Já, Asimov je vlastně parodií jeho jiné slavné knížky Já, robot, která v češtině vyšla v roce 1984. Vedle mnoha ocenění, kterých se dostalo jeho knihám, získal Asimov v roce 1987 i prestižní titul Velmistr žánru science fiction. Od roku 1977 také v USA vychází magazín science fiction, který nese jeho jméno a dodnes patří mezi nejúspěšnější periodika v tomto žánru. Isaac Asimov v této knize bilancuje svůj život nabitý prací i těmi nejpodivuhodnějšími náhodami, otevřeně se vyjadřuje k tématům, jako je náboženství, život po smrti, láska, manželství, ženy, ale třeba i obyčejné klobouky… Příjemná četba – ale i absolutní nutnost – pro legie příznivců Isaaka Asimova. Skvělá příležitost poznat osobně, takřka z bezprostřední blízkosti autora nejznámější fantastické ságy Nadace a knih Konec věčnosti, Já, robot či Ocelové jeskyně. Spolu s Asimovem sledujeme dějiny 20. století, jeho nejednoduchou cestu ke slávě, klípky i odhalení z amerických literárních kruhů, čteme úvahy na nejrůznější témata, napsané tak vtipně a přitom jednoduše, že tyto Paměti lze právem považovat za jedny z nejčtivějších vzpomínek vůbec. Přeložil Pavel Medek.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 1996 , Československý spisovatel , ArcadiaOriginální název:
I. Asimov: A Memoir, 1994
více info...
Přidat komentář
Isaac Asimov - nejlepší z nejlepších ve psaní sci-fi a taková je i jeho biografie. Tuto knihu mít byla má povinnost, tak jsem moc ráda, že po letech už má místo v mé knihovně.
Autor v této knize otevřeně píše o své rodině, o náboženství, o lásce, o manželství, ale třeba i o rozvodu, sexu a cenzuře... Kniha je plná různých témat a přesto tato kniha neobsahuje vůbec žádné vulgarismy.
Doporučuji tyto paměti nejen fanouškům tohoto autora, je to úžasné čtení pro všechny.
Úžasná kniha o skvelom autori
sci -fi Isaac Asimovi, ktorý nemá v histórii literatúry obdobu.
Som rád, že som mal možnosť si prečítať jeho biografiu, a lepšie spoznať jeho tvorbu.
Kniha mě oslovila procházkou kolem popelnice, tak jsem jí vzal a jednou začal číst. Pronikl jsem do světa člověka, který asi hodně sázel na rozum, fakta a logiku a téměř vůbec na přesah, iracionálno a duchovno. Nicméně se vsadím, že ten obrázek, co mi tato kniha o něm přinesla, bude asi skutečný jeho obraz. Člověk, který měl neomalený pohotový smysl pro humor, asi dost zásadový a hodně si o sobě myslel, tím se dal podle toho, co píše, krásně manipulovat. Rozhodně po přečtení si mohu udělat celkem přesný obrázek o tomhle velikánovi světové sci-fi.
Je skvělé, že i přes rozsáhlost a podrobnost textu, byla kniha velmi čtivá. Asimovi se podařilo ukrýt část sebe do této knihy, a tak, třebaže už mezi námi není, jeho duše žije dál.
Nesmírně pracovitý člověk, který byl ale velmi tvrdohlavý a kritiku nebral dobře. V knize krásně vynikly jeho charakterové rysy a to jak ty dobré, tak i ty špatné. Zajímavý člověk.
Memoáry autora, sepsané částečně už v nemocnici a krátce před jeho skonem a vydané až po něm, jsou výjimečně zajímavým výletem do minulého století, Ameriky doby krize, válečné a poválečné, světa vzdělávání, začátků sci-fi a jejího vývoje, lidí a nakladatelství s tímto žánrem spjatých, a ano, dokonce i samotného autora, jeho mládí, života, rodiny, známých, životních postojů. Kapitoly sepsané a vydané tak, jak autor chtěl, tedy jak mu přišly na mysl, zachycují všechny stránky jeho života a společnosti, psané lehkou rukou se snadno čtou a místy i pobaví, velkou výhodou je nechronologické řazení (nebo aspoň ne přísně chronologické), takže to není nějaký deník, spíš střípky ze života. Nejvíce asi utkví, že Asimov, syn chudých židovských imigrantů z Ruska, se vypracoval z nuly, byl tak trochu jiný než ostatní, měl výbornou paměť, měl o sobě hodně vysoké mínění (i když - při shlédnutí jeho bibliografie - se ani nedivím), uměl dobře flirtovat, byl vynikající řečník, esejista a glosátor, byl nesmírně plodný, pracovitý a skutečně nadaný, nesnášející velké prostory a cestování po souši a letadlem, nade všechno miloval psaní, svoji druhou ženu, měl i trochu toho štěstí, kterému však vždy šel naproti, jeho děti si ho moc neužily a jeho manželky musely mít svatozář. Každopádně 650 stran, které zpočátku vypadaly na životopis více než hrozivě, uplynulo jako voda, i když ve druhé třetině vzpomínky trochu ztrácely dech, na konci při seznamování s jeho pozdní tvorbou 80. let ho zase nabraly. Tu jednu hvězdu ale musím přeci jen strhnout za až příliš nekritické adorování sebe sama, i když to beru jako daň fenomenálního úspěchu a pokročilejšímu věku autora.
Nejzábavnější z jeho autobiografie je čtení o dětství, dospívání a začátcích. Asimov byl technokrat, a tak i jeho životopis je pečlivě roztříděn do kapitol, popisů, fakt a hodnocení, žádná dojmologie a málo imaginace (jejím nedostatkem ostatně trpí celé jeho dílo). Byl ovšem neskutečně pracovitý. Vrhal se na rozličná témata a v této kvantitě se pak nutně ztrácela kvalita. Jinak klobouk dolů. Pro příznivce hesla: Myslím, tedy jsem.
Životopis člověka, který proseděl téměř celý svůj čas u sebe doma za psacím strojem, ale přesto se to čte parádně. Knihu jsem bral jako přídavek ságy o Nadaci, jejíž svět a konzistence autorova psaní napříč dekádami mě naprosto uchvátil.
Asi jedna z najlepších autiobiografií, čo som kedy čítal. Pútavý vhľad do života jedného z najvačších velikánov sci-fi, plný vážnych aj menej vážnych príhod. Vlastne som knihu nečítal len ako biografiu, ale ako román, kde ústrednou postavou bol Isaac Asimov.
Tahle kniha má několik báječných vlastností:
Jednak ji můžete číst od začátku do konce, stejně jako otevřít na libovolné stránce a krásně se zabrat do jednojaké kapitoly, protože to není jen chronologický soupis událostí ze života I. A., ale v podstatě i soubor esejí o tom, jak autor přistupuje k životu a to mne přivádí k dalšímu důvodu:
Je to kniha od člověka, který je velmi chytrý, je si toho dobře vědom a, i když by to někdo mohl označit za aroganci, je současně i dostatečně nad věcí.
Prostě slovy samotného Asimova: tahle kniha splňuje definici "tabulového skla" a jste-li naladěni na stejnou vlnu, budete ji číst s opravdovým potěšením. Já sama jsem nadšená že mi nechybí v knihovně.
Jsem sto, že i takhle obyčejnou knihu - jako jsou memoáry - dokáže napsat čtivě jen VELKÝ ISAAC.
Nikdy jsem si nemyslela, že bych byla schopná přečíst autobiografii. Osobně si myslím, že je to nejnudnější druh knížek, který existuje. Ale výjimky potvrzují pravidlo, že? Hold, ve chvíli, kdy se někdo stane „asimovákem“ je schopen od něho přečíst cokolik, protože (jak sám autor často neopomene zmínit) jeho styl psaní je natolik poutavý, že je vlastně jedno, o čem píše. V této autobiografii na sklonku života vylíčil své vlastní osudy od samého dětství až téměř po jeho konec. Díky této knize s ním čtenáři můžou sdílet jeho strasti a slasti života, výhry ale i prohry. No prostě nakouknout za oponu a kdo má Asimova alespoň z části přečteného, dozví se spoustu zajímavostí ohledně vzniku jeho nejstěžejnějších děl. Koho tento autor zajímá a líbí se mu jeho styl psaní, neměl by váhat a pustit se do čtení.
Možná nejlepší příklad skvělého Asimovova psaní: stylu, který působí naprosto přirozeně – a je strašně těžké tak psát. Nepostradatelné pro příznivce SF vůbec, nejen pro čtenáře velkého doktora Asimova. Čte se to samo, ať už Asimov píše o mládí, stáří, přátelích, věcech, které má rád, nebo věcech, které rád nemá. Knihu jsem četl několikrát a vždy ji přečetl na jeden zátah. Přesto se ale nemůžu ubránit trochu rozpačitému pocitu. Nevadí mi Asimovovo ego, které většinou jeho nadhled s přehledem vyvažuje, ani jeho názory (ostatně s většinou souhlasím), ale mám pocit, že ta kniha je trochu „studená": možná je to jeho racionalismem a jakousi jistotou, že má ve všem pravdu. Je to můj osobní názor, samozřejmě, ale dávám přednost tomu, když někdo pořád hledá („Vím, že nic nevím"); a jakkoliv inteligentní a chytrý Asimov je, mám pocit – bylo to už řečeno – že na rozdíl od autobiografických knih některých jiných spisovatelů tady schází to, že náhle ucítíte moudrost.
Výpisek: „Celá tahle záležitost vede k zajímavé otázce. Rozhodně jsem měl talent pro veřejné vystupování, který ve mně poměrně dlouhou dobu musel být latentně skrytý. Nenaskytla se prostě vhodná příležitost, při níž bych ho uplatnil. Když se mi ve věku sedmadvaceti let první taková příležitost naskytla, přednášel jsem s dostatečnou sebejistotou a zvládl jsem to.
Co kdyby se mi byla podobná příležitost naskytla dřív? V jakém věku bych byl dokázal bez problémů přednést dobrý projev? To samozřejmě nevím. A co kdyby se mi podobná příležitost naskytla až mnohem později – nebo vůbec nikdy? Mohl jsem snad prožít celý svůj život a zemřít, aniž bych věděl, že jsem vynikající řečník?
Možná ano.
A to mě vede k dalším úvahám. Mám snad ještě nějaké jiné nadání, jehož uplatnění by pro mne bylo zábavné a užitečné, které jsem ale nikdy neměl příležitost vyzkoušet? To nevím.
A to se mimochodem týká každého. Kdo ví, jaká nevyužitá kapacita je skryta mezi obrovskými masami lidstva a o co všechno přicházíme jen proto, že se tato kapacita nikdy prakticky neuplatní?"
To nejlepší, co Asimov napsal. Sice "jen" obyčejné memoáry, ale teprve po jejich přečtení lépe porozumíte asimovovi a jeho knihám. Navíc i svůj vlastní životopis napsal velký Isaac nesmírně poutavě.
Hodnocení: 95%
Najlepšia a najzábavnejšia autobiografia, akú som mal kedy možnosť čítať! Písať s takou noblesou, vtipom a nadhľadom o vlastnom egu - ale samozrejme nielen o ňom - dokáže skutočne iba jeden spisovateľ - Isaac Asimov.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Nadace |
| 1993 | Já, robot |
| 2009 | Nadace a Říše |
| 1993 | Konec Věčnosti |
| 2010 | Druhá Nadace |
(10/10) "Nečekám, že budu žít věčně, a nijak se tím netrápím, jsem však natolik slabý, že bych si přál, aby si mě lidé věčně pamatovali. Jenže jak málo z těch, kdo dosud žili, a to dokonce i z těch, kteří toho v životě dokázali mnohem víc než já, přetrvává v paměti světa byť jen jediné století po své smrti."
Samozřejmě, že nejsem věštec, ale myslím (a doufám), že na takového autora se snad bude vzpomínat navždy. V různých knihách, které obsahovaly nějaké Asimovovy komentáře, mi nemohlo ujít, že mě neobyčejně baví a autor mi tak byl vždy sympatický. Nejinak je tomu zde - ačkoliv o sobě tvrdí, že je egocentrista. To by mi však vadilo pouze v případě, že by se jednalo o egomaniaka toho typu, který si myslí, že je středem vesmíru, a ostatní tupci, co mu nesahají ani po kotníky. Asimov se sice nebojí sám sebe pochválit - ale zároveň mu není cizí přiznat, že se mu něco nepovedlo nebo udělal chybu, takže objektivita mu rozhodně nechybí. Kniha je napsaná poutavě a nejedenkrát jsem se u ní zasmál, takže opravdu nejde o nějaké suchopádné a nudné čtení. Asimovovy názory a morální postoje jsou mi blízké a je mi velice sympatický (i když mám potíže se dostat přes jednu věc, na kterou sám není hrdý a litoval toho). Pro příznivce jeho tvorby téměř povinnost, ale myslím, že by kniha měla šanci zaujmout i někoho, kdo od něj ještě nikdy nic nečetl.