Ja, Robot
Isaac Asimov
Nadčasová séria Isaaca Asimova o robotoch – od ikonickej poviedkovej zbierky Ja, Robot až po štyri dnes už za klasiku považované romány – obsahuje najvplyvnejšie myšlienky moderného sci-fi. Asimov zadefinoval zákony robotiky, ktoré dodnes ovplyvňujú pohľad na prítomnosť i budúcnosť umelej inteligencie. V kultovej zbierke poviedok Ja, Robot Isaac Asimov zadefinoval tri zákony robotiky, ktoré majú slúžiť na ochranu ľudí pred robotmi. Prvý z nich znie: Robot nesmie ublížiť človeku ani svojou nečinnosťou dopustiť, aby sa mu ublížilo. Druhý: Robot musí poslúchnuť človeka s výnimkou prípadov, keď by to bolo v rozpore s Prvým zákonom. No a tretí hovorí: Robot musí chrániť vlastnú existenciu, pokiaľ takáto ochrana nie je v rozpore s Prvým alebo Druhým zákonom. Čo sa však stane, ak robot začne spochybňovať svojho stvoriteľa? Môže mať robot zmysel pre humor? A dokáže klamať? Ako potom rozlíšiť robota od človeka? Talentovaná robopsychologička Susan Calvinová stála pri zrode umelej inteligencie. Pomohla robotom zhmotniť sa zo snov na skutočné vedecké výtvory a zapísala sa do dejín robotiky.... celý text
Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: 2022 , LindeniOriginální název:
I, Robot, 1950
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem přečetla v rámci Čtenářské výzvy 2017 – kniha odehrávající se v budoucnosti.
Do tohoto bodu výzvy se mi nejvíc nechtělo, tak jsem si ho raději odbyla mezi prvními. Ve sci-fi žánru se moc nevyznám, takže jsem vybrala knihu, jejíž název mi zněl aspoň trochu povědomě. Navíc jsem si říkala, že když jde o povídky, tak to by v tom byl čert, aby mě aspoň jedna nebavila.
A byla jsem příjemně překvapená – Isaac Asimov píše čtivě, příliš nezabředá do technických detailů (naštěstí!) a děj docela odsýpá. Je opravdu zajímavé číst, jak si před 70 lety představoval naši současnost a jak bychom v této době podle jeho představ už měli mít vyspělé roboty, létat na Merkur a těžit na asteroidech.
Povídky většinou řeší nějaké dilema nebo problém, který se vztahuje ke třem zákonům robotiky, a vždycky jsem byla zvědavá, jak si s tím hlavní postavy poradí. Některé povídky jsem zhltla jedním dechem a jiné se mi četly hůře, ale skoro všechny obsahovaly zajímavou pointu. Nejvíc se mi rozhodně líbila povídka Malý ztracený robot, dále mě bavil Lhář! a Důkaz.
Sice nejsem kdovíjaký fanoušek sci-fi (popravdě mě nadchlo zatím máloco - nejvíc asi Červený trpaslík, což se asi dvakrát nepočítá, radši to nechme stranou :-)), ale tohle bylo vážně dobré! Neskutečně promyšlená kniha, která je sice "jen sbírkou povídek", nicméně výtečně propojená úryvky rozhovorů s robopsycholožkou Susan Calvinovou, jež pamatuje roboty ještě "v plenkách" a zároveň se jim věnuje až do své smrti v požehnaném věku 82 let. Ze začátku jsem si říkala - no to je toho, tak si robot hraje s holčičkou (Robbie), ovšem jak se vyvíjeli roboti, tak se také prohlubovaly problémy. Osobně mě nejvíc oslovily poslední 2 povídky - Důkaz a Konflikt nikoliv nevyhnutelný, třebaže bych si je potřebovala přečíst ještě několikrát (protože nejsem Stroj, abych to přelouskala a zpracovala všechno najednou :-)). Důkaz je mimochodem úplná učebnice manipulativního chování - a to až do konce. :-)
Závěrem bych ještě ráda dodala, že se mi na knize líbilo i to, jak v několika větách dovedl Asimov perfektně vystihnout i zcela odlišné situace. Na důkaz několik založených citací:
George Weston se cítil dobře. Bylo to ostatně jeho zvykem, cítit se o nedělních odpoledních dobře. Spořádal dobrý, vydatný oběd, natáhl se s nedělním číslem Timesů na příjemný, měkký, omšelý gauč, na nohou měl papuče a na sobě košili s krátkým rukávem. Je snad někdo, komu by bylo jinak než dobře?
Proto ho moc nepotěšilo, když do pokoje vešla jeho žena. Po deseti letech manželství byl pořád takový nenapravitelný blázínek, že ji miloval a vždycky ji rád viděl. Ale čas v neděli odpoledne právě po obědě byl zasvěcený jemu a jeho představa o pohodlí znamenala, že ho na dvě až tři hodiny nechají osamotě. Proto pevně upřel zrak na poslední zprávy o Lefebrově a Yoshidově expedici na Mars (tahle odstartovala z měsíční základny a možná e opravdu uspěje) a předstíral, že si manželky nevšiml.
Paní Westonová trpělivě dvě minuty čekala, pak další dvě minuty čekala netrpělivě a nakonec ticho prolomila.
(Já, robot; Argo, 1. vyd., 2012, ISBN978-80-257-0472-1; s. 20; pov. Robbie)
Následovalo učiněné peklo.
Nic lepšího si tradicionalisté nemohli přát. Netvořili žádnou politickou stranu a formálně se nehlásili k žádnému náboženství. V podstatě to byli lidé, kteří se nedokázali přizpůsobit tomu, čemu se v době objevení atomu začalo říkat atomový věk. Jednoduše toužili po takzvaném jednoduchém, který těm, co takový život skutečně žili, asi moc jednoduchý nepřipadal.
(Tamtéž, s. 209; pov. Důkaz)
"Každé stadium lidského vývoje, Susan," začal koordinátor, "mělo svůj vlastní jedinečný typ lidského konfliktu - svou vlastní paletu problémů, které bylo údajně možné vyřešit jedině silou. Ve skutečnosti, ačkoliv je to skličující, síla nikdy dotyčný problém nevyřešila. Ten místo toho přetrval řadu konfliktů a pak zmizel sám od sebe - jak se to řekne - už vím - 'nezarachotilo to, ale jen zašumělo'. Zároveň se změnou ekonomického a společenského prostředí. A pak přišly nové problémy a nové série válek. Zjevně nekonečný cyklus. (...)"
(Tamtéž, s. 225; pov. Konflikt nikoli nevyhnutelný)
"Celý ostatní svět zjevně nemohl existovat zčásti anglicky, zčásti francouzsky, zčásti německy a tak dál. - Dokud se nacionalistická hnutí nerozšířila natolik, aby ostatní svět vyřešil to, co všechny války vyřešit nedokázaly, a rozhodl se, že může docela pohodlně existovat bez Evropy."
(Tamtéž, s. 226; pov. Konflikt nikoli nevyhnutelný)
Myslím, že Asimov měl neobyčejný dar odhadnout, čeho by lidé mohli být schopní. A proto vymyslel roboty. Frajer!
Povídková sbírka Já, robot vyšla v Čechách již v několika vydáních a ještě pár jich v budoucnu určitě bude. Už jen proto, že má stále koho oslovit a na koho zapůsobit. V devíti příbězích - v nichž se často za pomoci selské dedukce a „robotické psychologie“ řeší problematické vztahy mezi člověkem a strojem - autor nenásilnou formou různě ohýbá slavnou trojici robotických zákonů. Poukazuje na rozdíly mezi chybujícími lidmi a výkonnými roboty, stejně jako na absurdnost důsledného dodržování programových příkazů.
Isaac Asimov má dar vypravěče, který mluví napříč generacemi. Nejsilnější je v postavách, které jsou přirozené a veskrze lidské, díky čemuž se do nich čtenář hravě promítne. Ústřední hrdinkou je pak postarší doktorka Susan Calvinová, která lépe vychází s chladně uvažujícími roboty než s nepředvídatelnými lidmi. Tedy žádná milá stařenka ani patetická ikona, přesto si vás pro svůj ironický sarkasmus zcela získá, stejně jako miliony fanoušků před vámi. Vlastně tak jako celá kniha.
Smekám před tou genialitou. Klasika všech klasik, na kterou ovšem je potřeba mít tu správnou náladu. Nevím proč jsem se bála. Asi jsem čekala hollywoodem načichlý příběh s Willem Smithem. Překvapení se konalo a bylo velmi milé. Každý příběh mě dostal. Zákony robotiky, které jsou nad vším a přesto se dají aplikovat různě. Doporučuji!
Není to smutné? Asimov (i jiní geniální autoři sci-fi) viděli naši dobu jako technicky vyspělou civilizaci, která zkoumá vzdálené světy, těžkou práci za lidi dělají stroje, které jsou schopny samy myslet, těží kovy z asteroidů atd. Místo toho jsme svědky postupného samoničení. Vzduch, voda i půda jsou toxické, pouště se rozrůstají, denně vymře minimálně jeden živočišný druh. Navzájem se vraždíme, taháme se o území, důležitý je majetek a vliv.
Vypočuté ako audiokniha v podaní výborného Milana Nedělu. Výborná kniha o robotoch a robopsychológii. Moja obľúbená téma. Vyrovná sa geniálnym dielam Stanislawa Lema.
děj se odehrává před nadací, kniha pěkná, vytáhla jsem si ji v knihovně náhodou, vřele doporučuju
Původně jsem si knihu z knihovny vytáhl jen jako společníka pro zkrácení dlouhé chvíle v tramvaji. Proto mě překvapila propracovanost jednotlivých logických problémů. Asimov byl velice chytrý chlapík, čehož je kniha jasným důkazem. Knihu bych označil za sbírku scifi detektivních příběhů, jejichž hlavní hnací silou není kriminální zápletka, nýbrž technický problém.
Tak ako mnohí i ja som si myslel že to bude ako film Ja robot (ktorý sa mne dosť páčil a pre to som sa na toto tešil) ale nebolo to tak a je to asi aj lepšie, kedže film je akčný zaujímavý ale oproti Asimovovej tvorbe až detsky jednoduchý... tuná je viacero kratších príbehov ktoré predostierajú zložitejšie problémy a to je na tom dobré... niekedy je krátkosť poviedky ale na škodu, niekedy je to akurát. Občas som mal problém uveriť tomu žeby robot nezachránil človeka pričom by pri pokuse sám zomrel len na základe úvahy abnormálneho robota, alebo tvrdeniu r.psychologičky... ale inak ok. Ak si vezmeme že roboty sú vlastné osobnosti tak by sa to ,,asi,, dalo pochopiť, no nechajme to tak... v poviedke o rakete a Mozgu som trocha neuveril žeby sa im (tej konkurenčnej spoločnosti ktorá krachla) podarilo mať plány na takú medzihviezdnu raketu. Ale aj toto sa dá prekusnúť... :)
P.S: premýšľam ako táto kniha bude pokračovať do ,,Konca večnosti,, a toho čo sa tvrdí v ,,Nadace a Zeme,,.
Upřímně doznávám, že jsem si knihu "nechala přečíst" Milanem Nedělou, místo abych si dala tu práci ji louskat sama a jelikož mě to tedy nestálo tu námahu se soustředit, o to víc jsem si ji užila.
Netvrdím, že by mi sci-fi obecně přišlo nějak zvlášť záživné, jenže Asimov měl prostě dar podat ho svým jedinečným, mírně arogantním a vtipným způsobem, takže mi všechny povídky přišly nejen velmi zábavné, ale ta poslední dokonce i nesmírně motivující.
Zajímavé mi připadá i srovnání s filmovým zpracováním, kde jsou roboti líčeni v podstatě jako ti zlí, které je třeba v zájmu lidské existence a svobody zničit, jenže v knižní podobě to vyznívá naprosto opačně: tedy že právě oni a jejich citově nezaujatý "dohled" je jediným řešením, jak nedovolit lidem, aby zlikvidovali planetu i sebe samotné.
Já robot je další z klasických děl světové literatury, ale musím říct, že mě ta přísná logika třech robotích zákonů až tolik neoslovila. Některé příběhy vzestupu umělého člověka a jeho konfrontace se svým stvořitelem mě pobavily, jiné méně. Čekal jsem víc, ale jsem si jistý, že Asimov mě ještě překvapí - tady ale jen lepší průměr - 65 %
Nejsem zastánce sci-fi a přesto jsem tuto knihu dočetla. Zaslouží obdiv. Nějaké části se mi líbili, některé méně. Ale autorovi gratuluji, dílo jistě mnoho lidí oceňuje.
I když nejsem moc sběhlá v četbě tohoto žánru, "Já, robot" je knížka podle mého gusta. Povídky jsou spolu navzájem provázané a jejich pořadí vůbec není náhodné (kniha senzačně graduje); zároveň je každá povídka skvěle vypointovaná a může být čtena i samostatně. A co mě na knížce nejvíc zaujalo, je neúprosná logika, které se autor i čtenáři musí držet, aby mohly být zachovány tři robotické zákony. Skvělá knížka. Klasika, kterou by měl přelouskat každý.
Jak na povídky moc nejsem, tak tahle sbírka je prostě klasika klasik a nemá konkurenci. Snad jen poslední mírně zaostává. Ale i tak je pro mnohé další autory nedostižná.
Dlouho jsem tuto knihu odkládal, ale nakonec jsem rád, že jsem si jí přečetl. Všechny příběhy mají hlavu a patu, jsou dobře popsané a vyvedené závěry se mi líbí. Co více dodat. Stojí za přečtení a jistě ještě pár desítek let bude mít koho inspirovat.
Nepředpokládala jsem, že mě to bude bavit, ale naopak jsem si čtení povídek moc užívala. I přes to, že nejsem zrovna milovník sci-fi, se těším až si přečtu nějakou další 'robotí' knihu od Asimova. :)
Musela jsem bohužel zavřít. Snad její sláva už pominula, protože doba opravdu pokročila. Navíc to není žánrově úplně můj šálek kávy. Jednu povídku jsem dočetla, druhou už jsem nedala po třech větách. Pro mě nuda, ačkoliv mám ke knize úctu.
Štítky knihy
roboti povídky zfilmováno americká literatura sci-fi
Část díla
Chyť toho králíka! / Najprv zabiť vlka
1944
Důkaz / Dôkaz
1946
Hra na honěnou / Kolotoč
1942
Konflikt nikoli nevyhnutelný / Odvrátiteľný konflikt
1950
Lhář! / Klamár!
1941
Autorovy další knížky
2009 | Nadace |
1993 | Já, robot |
2009 | Nadace a Říše |
1993 | Konec Věčnosti |
2010 | Druhá Nadace |
Bohužel, čas se na knize podepsal. Povídky jsou napsány naivně s předvídatelnými pointami. Je to o to horší, že ve většině povídek, jsou hlavními hrdiny vědci, kteří nejsou schopni přijít na nějaký banální problém, jehož řešení celou dobu bije do očí.