Já se tam vrátím...
František Halas
Slavná básnická skladba Františka Halase z roku 1939 je silným osobním vyznáním lásky k Vysočině, krajině básníkova dětství. Tato báseň v próze napsaná výsostnými jazykovými prostředky a opěvující jistoty a krásy domova, patří mezi klenoty české poezie. * Ukázka: Sednu si k ohni, z jehož kužele bude černá hodinka soukat teplo a všelijaké povídačky. Pst, pst - zasyčí uhlík a ztratím se sám sobě v kočičím tichu. Doma, doma, doma! To je ono, to je to slovo jako ten nádherný "špalek" kupovaný na poutích, slovo, které hodinu vydrží sládnout pod podnebím. Vzpomenu si na sestru vránu, bratříčka chocholouše, i na ostatní čtyřnožky a hopsáčky, polituji, že nejsou blíž, ba možná i nějaké to kázání bych svedl a ten žvanec taky by se pro nás všechny sehnal.... celý text
Přidat komentář
Zase jedna z těch básnických skladeb z toho zlatého období, které musí chytnout za srdce i ty, kteří poezii obecně moc neprožívají.
Já se tam vrátím... František Halas
Tohle je skutečný skvost naší literatury! A říkám to s plným vědomím toho, že poezii zas až tak moc nemusím.
Báseň v próze asi neumím ocenit tolik, jako čistou poezii, což je u mne s podivem, protože jsem na poezii jinak nikdy moc nebyl :-)
Ale je to krásný jazyk a hra se slůvky.
Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím...
Není co dodat, pane Františku, děkuji!
Skvělé! Nádherné verše, české a přeci světové. Kdo nečetl jen proto, že má odpor k povinné četbě - doporučuji ho překonat. Ochudit se o takovou krásu by byla škoda.
Taková milá nostalgická poezie v próze. Vážně vás to navnadí na vzpomínání. A je taky pěkný, že Vysočinu velebí i někdo jiný než náš republikový "reprezentant".
Ve vlastních jménech jsem se naprosto neorientoval, to odpusťte, pane Halas. Ale určitě se k tomu vrátím, já se k tomu vrátím... už jen kvůli obratům jako je „Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol.“ či:
(...) Tajemství umět se zalichotit mým polím a lesům vám však nevypovím. Copak si myslíte, že skokani čistí vody pro každého? Mít dětské srdce, to je to, mít dětské srdce! Pak uslyšíte! Pod střevličím nebem hlídají stráň zmije, tváří se při tom jako nekonečnost sama. (...)
Já na poezii nemám buňky. Ale když mě letošní knižní výzva ke knize básní přímo dokopala, prozkoumala jsem rodičů knihovnu a objevila tam tuhle útlou, půvabnou knížečku. Přečtena na dvě krátká ponoření. Básně v próze jsem jaksi vždycky měla radši než ty veršované, přijdou mi přirozenější, méně sešněrované.
Takže se mi to četlo bez obvyklého básňového trápení, celkem s radostí a chutí, připomnělo mi to krajinu a chvíle domova a dětství, které se ale nevrátí... a navnadila mě na budoucí chvíle klidu, jednou snad na okraji Vysočiny na chatě, kde budu jako stará babka sedět u kamínek ve vytopený seknici, za okny bude ťukat déšť a foukat vítr, já budu pít mátovej čaj a uždibovat sušící se jabka z plotny, číst staré knihy a tvářit se jako stará čarodějnice. :)) Budu pálit ohně, péct brambory, užívat si kočičího ticha (jak krásný obrat, pane Halasi!)... pak se tam vrátím.
Vycizelovaný jazyk, působivé obrazy, upřímnost a naléhavost, ze které mi běhá mráz po zádech. Někdy nemusí být poezie psaná ve verších...
A vyznání rodnému kraji:
Ať si jen země letí do prázdna, ať si jenletí
jen když zbude jistota jednoho místa
místa posledního, místa jen pro hrob.
Chci ho mít tam, jen tam u nás.
Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly,
já se tam vrátím
já se tam i poslepu vrátím...
Dojat vším co je láska
k tobě se přimykám
smuten vším co je láska
před tebou utíkám
Překvapen vším co je láska
mlčím ve střehu
churav vším co je láska
soužím se pro něhu
Poražen vším co je láska
u věrných noci úst
opuštěn vším co je láska
až k sobě budu růst
Doznání - Tvář
Krásné vyznání lásky k domovu a rodnému kraji obklopenému krásnou přírodou. Každý čtenář může při čtení těchto veršů vzpomínat také i na ten svůj domov a kraj odkud pochází. Místa, která jsou spjata s našim dětstvím a která zůstanou v našich myslích až do konce našich životů. Sama se často v myšlenkách vracím do kraje mého dětství a mládí a hlavou se mi honí vzpomínky spojené s určitými místy. Vzpomínky na dobu, kterou již dávno odvál čas, ale v mé mysli stále čas od času při občasných návštěvách znovu ožívají.
Umím ji celou nazpaměť. Je to kraj mojí babičky, a tak jsem se jí naučila, abychom si spolu mohly kdykoli zavzpomínat....Teď už bohužel mnoho let vzpomínám sama, ale vím, že "i kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím....".
Nad knihou asi nemá smysl polemizovat, je to prostě nádhera, spíš by mě zajímalo - taky máte při čtení pocit, že hned teď se musíte sebrat a jet se podívat do krajiny svého dětství, vrátit se tam a už nikdy nikam jinam nejezdit? Já ten pocit měla, ovšem čas letí i tam a tam kde za mého dětství býval les, je teď sídliště, tam , kde byl park je teď zarostlé křoví , tak kde jsem dostala tu první opravdickou pusu teď stojí Lídl a ten strom sice pořád stojí, tam kde stával, je připadá mi, že je rok od roku smutnější. A hlavně, nikdo tam z toho okna v tom mém paneláku nevolá... kde zas lítáš, oběd je na stole..... Nostalgie ze mě čiší na všechny strany, já vím, ale za to ty básně nemohou, těm nelze nic vytknout.
Naprosto jedinecny skvost ceske literatury! Vracim se k nemu po dvaceti, triceti letech, a zda se mi cim dal tim lepsi ...
Jedna krátká hodinka v parku s touto libůstkou a jsem na srdci zas o něco bohatší.
Tohle je opravdová nádhera a veliká krása. Zvláště poslední věty jsou velmi silné. Mně se nestává moc často, že bych si části básně či textů hned po přečtení pamatovala ale konec tohoto skvostu jsem si zapamatovala hned a okamžitě. Prostě pro mně velmi silný zážitek.
Tahle Halasova báseň v próze mě přitahuje už dlouhá léta. Četl jsem a občas se k ní vracím - a přece z ní ve mně zůstává jen ta atmosféra - slova se vytrácejí a zase vrací. Výsostný jazyk, který vždy potěší, nedrhne... a přimyká člověka k rodné hroudě, ať je kdekoli... a pokaždé se v duchu vracím na kunštátský hřbitov... a slyším jeho syna vyprávět o tátovi, vyprávět podstatnou část dějin české poezie... a pana Ludvíka Kunderu... to samozřejmě v té básní není... ale dokáže to vyvolat = doporučuju přečíst, chcete-li si vyvolávat své vzpomínky spojené s rodnou krajinou a lidmi v ní... Halas to dokáže.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Já se tam vrátím... |
| 1948 |  Kohout plaší smrt |
| 1958 | Torso naděje |
| 1946 | Staré ženy |
| 1997 | Před usnutím |
Nádherná sbírka, ze které čiší láska k rodnému kraji, na který snad vzpomíná každý... s láskou, s jistou nostalgií a trochu i nadějí......jedno, zda se jedná o Vysočinu, Český ráj, Beskydy.... rodný kraj máme v srdci všichni. Pan František Halas to touto nádhernou sbírkou řekl za nás....i kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím...