Jacobowsky a plukovník

Poslední Werflova divadelní hra – jak ji sám definoval – „Komedie v tragédii o třech dějstvích“. Strhující a svým námětem stále aktuální téma - s nadsázkou a humorem popisuje jednu obtížnou lidskou anabázi a snahu o zachování si lidství i v mezních podmínkách války, všeobecné skepse a v podmínkách společenského úpadku.

Hlavní postava, židovský obchodník Jakobowski, je už po několikáté na útěku před pronásledováním nacisty, tentokráte ve Francii v roce 1940. Ve snaze uniknout z nacisty obléhané Paříže se seznamuje s polským exilovým plukovníkem a aristokratem Stierbinskim, rozšafným důstojníkem „staré školy“ a jeho sluhou Szabuniewiczem, kteří mají za úkol uniknout do Londýna s důvěrně tajnými vojenskými materiály. Při společném úniku dochází nevyhnutelně ke střetu mezi plukovníkem a Jakobowskim (střet aristokrata a vojáka s pacifistickými pohledy Jakobowského, autoritativnost a určitý vrozený antisemitismus plukovníka a snaha vše mít pod svojí přímou kontrolou, oproti životnímu nadhledu a liberalismu atd.) a situace se komplikuje i tím, že dojde k dramatické záchraně Stierbinského francouzské milenky Mariany, těsně před vpádem nacistických okupantů. Nakonec Jakobowski zachrání plukovníka i sebe před zatčením, když narazí na postupující okupační německou armádu na jihu Francie. V závěrečné, velmi působivé, scéně se podaří Jakobowskému za velmi dramatických okolností zachránit a nalodit se na anglickou vojenskou loď, která je určena pouze pro Stierbinského. Je tedy zachráněn, ovšem za „vysokou cenu“ a osobní oběť jak Mariany, tak plukovníkova vojenského sluhy, kteří zůstanou v okupované Francii.

Jedná se z mého pohledu o vrcholnou ukázku Werflova dramatického umu. Leitmotivem hry je jednoznačně snaha o udržení si lidství i za k životu velmi těžkých podmínek a v situaci neustálé hrozby smrti. Je to tedy dílo veskrze humanistické. Výrazným výrazovým prostředkem je humor a nadsázka v jednání postav (nadhled Jakobowského v mnoha mezních situacích a zkouškách, kterými je nucen při své cestě za kýženou svobodou procházet, rozšafné a dnes by se asi řeklo aristokratické a „machistické“ jednání plukovníka, jako protikladu Jakobowského), stejně tak lze v dílu nalézt silnou touhu po lidskosti a zachování si života (Jakobowski) i osobní oběť, tváří v tvář těžkým životním zkouškám (jednání Mariany v závěrečné scéně). Tyto motivy dohromady vytváří silný humanistický a protiválečný morální apel díla, odsuzující zhoubnost fašistického útlaku – univerzálně se to dá zevšeobecnit na odsouzení jakéhokoliv jednání proti lidskosti a lidské svobodě.