Jadérko
Matt Bell
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509694/bmid_jaderko-63ccf39b50eb2.jpg
4
11
11
Vsadili byste tváří v tvář konci světa na to, že se lidstvo nakonec spojí a katastrofu odvrátí? Jadérko je košatá a tajuplná kniha o stromech a lidech pod nimi — o lidech žijících ve světě, který proměňují. Dobou osídlování panenské Ameriky putuje faun Chapman, sazeč jabloní: zároveň zvíře otevřené původnímu řádu přírody, člověk odhodlaný vnutit světu vlastní pořádek a odvěká bájná bytost pronásledovaná dávnou i právě prožívanou vinou. Ve druhé polovině jednadvacátého století je Amerika zemí vyčerpaných možností a omezených svobod, jejíž krajinu „odsídluje“ šlechtitel stromů John, který chce dát Zemi novou šanci tím, že z ní smaže lidský cejch. Za koncem světa v ledové pustině přežívá poslední ubohý kyborg beze jména, dědic všeho tvorstva. Po stovkách let živoření v symbióze s unavenými stroji stane na začátku cesty, pro niž byl zřejmě původně stvořen. Na její konec nevidí, ale ví, že se sbíhá s jeho vlastním koncem jako kořeny v jednom kmeni. Všem pak do života zaznívá strašlivý hlas pěvce Orfea, žalozpěv schopný tvořit a bořit mikrosvěty.... celý text
Přidat komentář
Těžko bych napsala lepší komentář než ten, který sem přede mnou vložila Tyet. Nečtu prakticky vůbec sci-fi literaturu ani dystopie, tady jsem udělala výjimku, a to kvůli tématu, které je mojí podstatou. Nebylo to lehké čtení jak v tíživosti výpovědi, tak v samotném zpracování a přiznám se, že mnohé prvky jsem si ani nedokázala vizualizovat, a to nejsem jedinec bez fantazie. Ve světle toho, co dnes prožíváme je v románu dost možná nastíněn i další vývoj planety Země a i konec lidské civilizace, která je ve své danosti tak problematická, dnes očividně destruktivní pro samu podstatu života. Faun Chapman snad zosobňuje i bytost "člověka-zvířete", kterou jsme všichni někdy na počátku byli, jedince s lidským intelektem, ale zároveň čistou duší přírodního tvora, jenž cítí sounáležitost se všemi formami života i ne-života. Asi si ten příběh budu muset přečíst ještě jednou.
"Dnes ví, že všechno, co toho léta viděl, je pryč. Všichni zpěvní ptáci uhnízdění na nejvyšších stromech, ještěrky pobíhající po žulových balvanech. Medvídě s čenichem v podrostu, laně wapiti, na které narazil u soliska, posvátného pohřebiště mamutích kostí. Řeka už není, její tok odklonili. Solisko vysušili spolu s mokřadem. Odstranili každý kámen, který mohli, vystavěli z nich domy a pevnosti, zdi a ploty. Všechny stromy vykáceli kvůli polím a pastvinám, splavili je po řece na další stavby. Trávu vypálili, kvetoucí keře vyklučili. Lidé všechno obrátili naruby, aby jim to lépe vyhovovalo, aby to naplnilo jejich tužby.
Chapman dnes žije v budoucnosti, do níž tehdy nahlédl, a truchlí za nepoddajným světem, který tehdy poznal, který mu za to, že po něm nic nechce, na chvíli dal všechno, co měl. Tady je v přírodě stejně umíněné, kde má všechno, co kolem sebe vidí, vlastní vůli. Ve všem sídlí duše malého boha; už skoro zapomněl. Nevěří v božstvo, které vyznává jeho bratr, ani v to, jehož slovo káže Jasper Worth, ale jednu víru má: že každý tvor a vše, co roste, že každé jedinečné místo je bůžkem samo pro sebe".
přiznávám, zaujalo mně vysoké hodnocení právě v době, kdy jsem hledal vhodné tituly do naší spolkové knihovny. takže jsem knížku „pozdržel“, že si ji přečtu.
nebylo to lehké čtení. přes všechny utopie, sci-fi a dystopie, které už mi prošly rukama a zanechaly stopu v mozkovně bylo toto dílo něčím jiné. legenda o Johnym Appleseedovi dotažená až do konce, Eury posedlá vizí, čím dál, tím více připomínající Elona, John bojující s poznáním, jak to skončí a mnoho drobných šťouchů, jestli čtenář dává pozor.
za všechno jednoduché konstatování: dělali jsme (děláme) stejnou chybu jako všichni před námi. chceme zemi vládnout místo toho, abychom se na ní pokusili prostě žít.
jo, když slyším slovní stupiditu trvale udržitelný rozvoj a vidím, jak se každému, co ta slova vyslovuje protáčejí panenky a na pozadí vidím jejich euríčka nebo dolary nebo nějaké jiné bezcenné kousky připomenu si komunistickou častušku poručíme větru, dešti...
ale pro méně zběhlého čtenáře to může být opravdu záhul.
Sci-fi není úplně můj šálek kávy, ale tohle, to bylo něco. Než zkraje pochopíte jednotlivé příběhy a postupně si je propojíte, nejen mezi sebou, ale i v sobě vzhledem k současné situaci, je to hodně děsivé.
Příběh fauna a nymfy, příběh dvou bratří, zkáza světa, jablko poznání jako symbol života kdysi, nyní a v budoucnosti, tohle jen tak z hlavy nevytluču. Nejde ani o to, kdo měl pravdu, co bylo správné rozhodnutí, ale vskutku hodně velké varování, kam se všichni ženeme a kam se zřejmě časem zřítíme.
Hodně nadčasový román, působivě napsaný.
" Chapman ví, že tohle není tělo, do kterého se narodil. Ví, že ho každý den v člověčí kůži umenšuje. Ví, že budoucnost, na které celý život dřeli, už je tady a že je předběhla. Žijí v minulosti, ale minulost už minula. Každou chvíli nějaký svět končí a jiný začíná.
" Pochopil, co Stav ještě dovede a obrátil to proti ní. Když ví tolik, možná prohlédl i poslední krok jejího plánu, o kterém mu neřekla: Stav nereprodukuje jen zvířata a rostliny. Pokud dojde na nejhorší, Eury načte lidstvo, než vyhyne. A až to bude bezpečné, všechny vrátí na svět. Sebe jako první.
Eury stiskne pěst. Mezi dvěma těly nebývá dlouhá prodleva, ale nic nejde hned. Útržek úpění, vzápětí probliknutí, necelá vteřina čekání a už je osvobozená od těla, pak pokaždé stejný úžas - Jsem jediná, kdo tohle zažil. Duše, která může z jednoho těla přejít do jiného. Není už tohle nesmrtelnost? "
Román Matta Bella mám vypůjčený z knihovny, ale patří k těm, které bych měla ráda doma.
Jde o tři příběhy z různých dob a z jednoho místa. Příběhy se v závěru spojí, jak je to typické pro tento osvědčený koncept. V prvním sledujeme Nathaniela a jeho bratra, fauna a kožoměnce Chapmana, kteří společně zakládají jabloňové sady pro osadníky osídlovaného amerického Středozápadu. Druhý příběh vypráví o nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy je Země už za čárou nevyhnutelného kolapsu ekosystémů a ten třetí, postapo sci-fi příběh, všechny tři spojí dohromady i spolu se všemi aktéry.
Vyprávění přechází od mýtu o Orfeovi a Eurydiké, přes rozdílné ideje a snahy o záchranu života na zemi, až po nadějeplné zakončení vize nového života na Zemi, ovšem už bez lidí.
Kniha je bolestivá, někdy skoro k nesnesení, zvláště pro někoho, kdo prožívá ničení živé přírody obzvláště hluboce. A jako u správně napsaného příběhu si člověk klade otázky:
Jsme lidmi, byli jsme jako lidé stvoření, tak co můžeme dělat se svým lidstvím? Jak se máme polepšit? Jak se stát užitečnou a platnou součástí přírody, živého světa, ze kterého jsme se sami vydělili? I kdybychom se společně odhodlali k tomu, abychom opustili vizi trvalého růstu a technologického pokroku, kdybychom se všichni nějakým zázrakem zřekli výdobytků takzvaně vyspělé civilizace a všech technologií, automobilů, elektřiny, silnic, satelitů, počítačů a telefonů, politiků, gumových medvídků, zmrzlinovačů, dovolených u moře, ocelových konstrukcí, cukřenek, sportovních hal, digitálních fotoaparátů, propisovaček, koncertních síní, vlakových nádraží, umělých hnojiv, masokombinátů, strunových sekaček, kočičích záchodů a crème brûlée, co si máme počít s našimi holými a slabými těly, tak nezpůsobilými životu v přírodě? S těmi těly, která potřebují umývat a hýčkat? Co s nezbytným oblečením, které je nutné prát a někde ukládat? Co s našimi domy, které, i kdybychom se rozhodli žít sebeskromněji, stojí na místech, kde by mohly růst stromy a vyrůstat generace jiných zvířat? Co s domy, které spotřebují tolik energie už jen při výstavbě a následném provozu, které potřebují vytápět, opravovat, uklízet? Co s našimi bezednými, zmlsanými žaludky, které sytíme mnohonásobně více než je třeba? Co si počít s naší neschopností, nezpůsobilostí a neochotou žít jako zvířata v divočině? Snad je lidstvo jen krutý žert, omyl, nebo nám stále uniká něco podstatného. Nakonec se nezbytně vynoří otázka: Je tahle planeta skutečně našim původním domovem?
Po přečtení románu člověka maně napadne: Není sám Matt Bell faunem Chapmanem? Je to on sám?
Není snadné být člověkem. Člověkem, který si tyhle věci uvědomuje. Člověkem, který nezná řešení.
Musím říct že kniha byla velice působivá. Úžasné spojení současných globálních problémů a mystického příběhu. Velice se mi líbilo celkové pojetí knihy která na první pohled zaujala obalem a později svým obsahem. Autor má velké nadání psát čtivě a předat tak autorovy myšlenky týkající se zamyšlení nad světem
Jadérko
Asi se budu lišit od většiny, ale prvních dobrých 200 stran mě absolutně nebavilo.
Tři časové roviny byly zajímavé, ale v podstatě akorát detailním popisem krajiny a světa okolo.
Hrdinové mě nebavili, to co dělali mě moc nezajímalo.
Přesto jsem u knížky vydržela a pak se to přehouplo. Možná v momentě, kdy se C rozhodl opustit plazidlo? Přesně nevím.
Nakonec jsem dostala koktejl znepokojivých obrazů, časových liní umně spletených v jednu, se špetkou mytologie k tomu.
Ke knize už se asi nevrátím, ale 3,5 - 4 hvězdy si zaslouží.