Jak chutná moc
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15743/bmid_jak-chutna-moc-3on-15743.jpg
4
541
541
V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: Co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí? Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…... celý text
Romány Literatura slovenská
Vydáno: 1990 , Československý spisovatelOriginální název:
Ako chutí moc, 1967
více info...
Přidat komentář
Poprvé čteno (získáno ilegálně pochopitelně) asi v roce 1980 před maturitou a bylo mi z toho mdlo. Je to tak strašně dobře inteligentně a čtivě napsané a pořád to platí. Kulisy se změnily, ale k moci se derou stále ti samí. Zase se mi dělá mdlo. Toto by měl číst každý.
V roce 1968 jsem žil na Slovensku a ke knížce jsem se dostal hned po jejím vydání. Měl jsem možnost její obsah probrat s kolegy studenty z celé tehdejší ČSSR. Současně s probíhajícím děním roku 1968 jsme byli všichni otevření a vyměňovali jsme si zkušenosti jak to vypadá u nich doma. Podobně, obsah knihy vystihoval skutečnost. Autor popsal tehdejší situaci dokonale, myšlenky na ni se mi vracely - a tak jsem se ke knize vrátil po více než padesáti letech. A vysoce hodnotím , že myšlenky mají nadčasovost a dají se aplikovat i na dnešní dobu. Celosvětově!
"Týčil sa nad okolím, sám velikán. Velikánov podťal. To znamená, že velikánov možno podťať. Aj jeho, velikána, možno podťať." Malá veľká kniha, na ktorú môžu byť Slováci právom hrdí. Mňačkov román svojou aktuálnosťou presahuje svoju dobu, hranice štátov aj režimy. Šablóna, ktorú opísal sa opakuje a takýchto "velikánov" sme v národných aj svetových dejinách mohli sledovať už niekoľko a časom určite ešte pribudnú ďalší. Pre ľudí vo vrcholnej politike by Ako chutí moc mala byť povinným každoročným čítaním...
I při opakovaném čtení pořád dobré a nadčasové, moc chutná každému v jakékoliv době.
Kniha, kterou by si měl přečíst každý, nemohu se zbavit dojmu, že je stále hodně aktuální.
Koupil jsem náhodou v náchodském antikvariátu. Pamatuju, jak o tom často mluvli na Svobodný Evropě. Možná tam bylo i čtení na pokračování. Četlo se mi dobře a občas přišla husí kůže, jak mi to skoro až zhmotnilo tu hnusnou dobu. Velmi dobré.
Víte, kterou píseň Jardy Hutky označili soudruzi za absolutně antikomunistickou? Budete se tomu smát, je to halekačka Kamna s verši:
Potvora jedna, zlověstně hučí,
je celá zarudlá, všechny nás zničí,
sálá a myslí si: však já vám zatopím,
jenže já, hrdina, vůbec se nebojím, uá, uá ...
Mňačkova kniha Jak chutná moc byla také zakázaná. Mj. i proto, že Mňačko bez okolků popisoval soudruhy ze stranické špičky, jak chčijou svorně, generálního tajemníka strany nevyjímaje, u příkopu silnice, obklopeni svými ochrankami a doma jsem se ušklíbal nad tím, že Bůh nad námi je prost tělesných potřeb, kdežto Brežněv musí někde smrdět na hajzlu. Smích je potravou duše chudých a ponížených.
Knížečku mám již hodně dlouho. Když jsem ji četl v hluboké normalizační době, skoro bych se bál mluvit o čem a kom je. Zdálo se mně, že takových lidí znám ve svém okolí několik. Soudruhů, které nechala tehdy strana „vyrůst“ a oni se rudou knížkou oháněli. Bohužel, poplatné v každé době.
Kniha, kterou když jsem kdysi četla v době nesvobody, působila jako bomba. Na tehdejší dobu odvážná, průlomová. Nahlas pojmenovala něco, co bylo v literatuře doposud zakázané. Hodnotím tehdejšíma očima, přiznám se, že knihu jsem od té doby nečetla, nemám ji k dispozici, pamatuji si jen vyznění, nikoliv obsah. Na dnešního čtenáře už možná působí jinak...
Kniha o státníkovi, kterému moc zatemnila mysl. Vzhledem k době, ve které vznikla, je poměrně odvážná, nicméně téma zůstalo nevyužité. Na činy mocného muže mohlo být např. pohlíženo jeho vlastníma očima a poté do kontrastu postavit pohled lidí v jeho okolí, těch, kterých se jeho rozhodnutí dotýkala. Tomuto je v knize věnován minimální prostor a je to škoda, protože právě toto by mohlo být mimořádně zajímavé. Místo toho je kniha plná vzpomínek jeho kdysi-kamaráda, kterého od sebe (stejně jako ostatní lidi) odehnal a který se zamýšlí, co se to s kdysi rovným a racionálním člověkem stalo, kdy a jak se to v něm zlomilo. Samotné téma toho, co všechno dokáže natropit člověk, který vzhledem ke svému postavení trpí mesiášským komplexem a pocitem vlastní dokonalosti, zůstalo nevyužito.
Kniha, kterou by si měl přečíst úplně každý.
Kniha charakterizující, už jen samotným faktem, že vůbec vyšla, počátek přelomu 1967/1968, rokům které mnohým z nás výrazně změnily život, a mnohým dalším, nedovtipnějším i jejich pohled na stát a společnost ve které tehdy žili, na tehdejší skutečnost.
Až se mi podaří přečíst si ji po letech znovu, napíši samozřejmě více.
"Je neuvěřitelné, jak se za podobných historických situací opakují tytéž chyby. Už od doby lovců mamutů. Člověk je ještě stále ve své podstatě lovcem mamutů. Mamuti už sice dávno neexistují, ale člověk se dodnes žene za co největším kusem masa. A všechna civilizace a všechna kultura jsou jen na to, aby tuto jeho prapodstatu maskovaly."
Velmi aktuální kniha. I když byl její děj zhuštěn do tří dnů, kombinace vzpomínek vypravěče a popis neutěšené současnosti umožnil vytvořit si plastický obrázek zlomení jednoho charakteru.
Je až zarážející, jak může morálku jednoho člověka změnit to, že může rozhodovat o osudech jiných. Nevím, zda tomu tak skutečně je, retrospektivně je možné vidět už prakticky jen ty pokřivené osoby se strachem ze všeho a o vše. Snad o statečnosti a morálním ukotvení Ludvíka Svobody ve vojenské části jeho života nemůže být pochyb, jakmile se ale dostali komunisté k moci, šla veškerá morálka stranou. V boji za beztřídní společnost, k níž byly dějiny tak jako tak předurčeny, není na něco, jako je morálka, svědomí nebo pouhopouhá úcta jednoho člověka k druhému, místo.
Bylo to smutné čtení.
"Už dávno měl odejít z funkce, na kterou nestačil, kterou nezvládl. Díky jemu rostly a množily se stále větší chyby a škody. Nebyl schopen jim zabránit, neměl ani potřebný rozhled a intelekt - a ani vůli, vyhýbal se odpovědnosti, odmítal rozhodovat sám i o bezvýznamných záležitostech. Bylo dost vážných důvodů, pro které už měl dávno opustit křeslo, na něž nestačil."
Kniha o státníkovi, kterému moc zatemnila mysl. Vzhledem k době, ve které vznikla, je poměrně odvážná, nicméně téma zůstalo nevyužité. Na činy mocného muže mohlo být např. pohlíženo jeho vlastníma očima a poté do kontrastu postavit pohled lidí v jeho okolí, těch, kterých se jeho rozhodnutí dotýkala. Tomuto je v knize věnován minimální prostor a je to škoda, protože právě toto by mohlo být mimořádně zajímavé. Místo toho je kniha plná vzpomínek jeho kdysi-kamaráda, kterého od sebe (stejně jako ostatní lidi) odehnal a který se zamýšlí, co se to s kdysi rovným a racionálním člověkem stalo, kdy a jak se to v něm zlomilo. Samotné téma toho, co všechno dokáže natropit člověk, který vzhledem ke svému postavení trpí mesiášským komplexem a pocitem vlastní dokonalosti, zůstalo nevyužito.
Můj první Mňačko. Fascinující analýza života rudého revolucionáře, který se mění v ustrašeného aparátčíka, který soupeří o moc se stejně mocným papalášem. Smrt jednoho přivodí i pád druhého. Odvážná, skvěle napsaná kniha.
Kniha: život ve veřejné anonymitě a ve stínu velkého komunistického vůdce. Frankova tvář visí na řemínku jeho fotoaparátu Hasselblad. On sám je velkovýrobcem veřejných tváří, jejich retušérem, dodavatelem, popularizátorem a součástí soukolí, které vytvářelo veřejné legendy o pomyslné velikosti malých, o významu bezvýznamných a o kráse ošklivých. Moc korumpuje. Jak ti chutná všechna ta moc, kterou jsi měl v rukou, Ty mrtvý? Vůdcovský typ, který přestane vést sám sebe, ztrácí právo vést jiné.
Jak se člověk v politice mění a jak dovede chutnat moc, bude stále aktuální téma napříč všemi politickými stranami. Tato kniha by měla být zahrnuta do povinné četby studentů všech středních škol.
Bože, jak pravdivé, jak mrazivé, jak hrůzné, jak depresivní, jak předvídavé, jak poplatné v každé době. A pozor, historie se opakuje.
Kniha nejen o komunismu. Proč? Protože moc chutná stejně za jakéhokoliv režimu.
Příběh hrdiny, který se kdysi nebál o svůj život, ale postupem času se začal bát o svoji moc. Příběh člověka, který dokázal být oporou všem, aby pak všechny odvrhl, všech se bál. Příběh člověka očima jeho přítele, spolubojovníka, fotografa mně připadal jako protipól Orwellova románu 1984 - v něm autor ukazuje ovládání bezmocných mocnými, zde ukazuje autor ovládání mocných sebou samými, svým strachem, svým okolím. Působivý román, který i přes časový odstup neztrácí svoji aktuálnost, mění se jen kulisy, posouvá se časová rovina. Chuť moci však zůstává.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Mňačkova „tryzna nad mrtvým“ s příhodným názvem Jak chutná moc je bez pardonu mrazivá a elektrizující kniha, ať už člověk dobu budování reálného socialismu v naší zemi zažil nebo ne. Motivy jsou prosté a jasné, přesto je Mňačko dokázal podat natolik poutavě a originálně, že nezbývá než smeknout klobouk nad jeho vhledem a jasnozřivostí. Nad tím, co vepsal do řádků a co z nich hlasitě křičí, a stejně tak nad tím, co ukryl mezi ně a co jenom tiše šeptá. „…celý národ se stal bezhlavou a beztvarou masou, kterou je třeba držet za ručičku, vést, hlídat, trestat.“ V některých chvílích mi při četbě Mňačkova opusu doslova běhal mráz po zádech, a to nejen v těch vypjatých, ale i v okamžicích zcela nevinných, kdy se vlastně ani nic moc nedělo a neřešilo. „To je dnes snad vrchol svobody, nikomu nepřekážet, o nikoho se nestarat a nikoho se nemuset bát.“ Uhrančivá je i zvolená forma, když do hlavní postavy díla Mňačko obsadil mrtvého státníka, za něhož musí mluvit jiní, protože on sám už nemůže říct jediného slova. „Z funkce, kterou zastává, se neodchází, leda s kopancem nebo s infarktem.“ Glosa stíhá glosu, dávno zapomenuté pravdy vycházejí na světlo, čtete, žasnete a bojíte se, že by se něco takového mohlo ještě někdy opakovat. „…když už se lidé nemusí na každém kroku třást a obávat se i nevyslovené myšlenky, která se jim zrodí v hlavě.“