Jak chutná moc
Ladislav Mňačko
Moc doslova rozkládá své nositele, působí hnilobně – ze vzpurného bojovníka oddaného pravdě se vyklube uzurpátor, jenž opustil mravní příkaz pravdivosti i prostý zdravý rozum. Rebelantský Mňačko, sám vždy jednající podle svého nejlepšího svědomí, líčí, jak při pohledu z mocenského vrcholku mizí předsevzetí prospívat lidem a je nahrazeno úsilím o prospěch osobní, posedlostí sebou samým. Nesvobodný režim, jenž pronásleduje své kritiky, svádí mocné ke špatnostem – náš dnešek k tomu poskytuje desítky, stovky názorných příkladů. Mimořádně nadčasový a pro dnešek víc než poučný román Jak chutná moc pak sleduje celou jejich sérii ve všech polohách, směrech a vrstvách života. Co že řekl autor, jehož Západ vyzdvihl jako „československého Solženicyna" a „Orwella socialismu"? Toto: „Fanatismus za dobrou věc může lehce přerůst v útlak a zločin."... celý text
Přidat komentář
Zajímavý a domnívám se, že nadčasový vhled do světa mocných, ale něco málo tomu ještě chybí.
Vzestup a pád mocného aparátčíka sledovaný objektivem fotoaparátu jeho dvorního fotografa a přítele. Od válečného hrdiny, přes energického a rozhodného organizátora až po alkoholem zničenou trosku bojící se všeho a všech. Nevím, zda měl autor na mysli konkrétního člověka nebo popisuje fiktivní osudy, každopádně kniha je smutná, bezútěšná a depresivní.
"Skúsenosť naučila Franka pozerať na všetko s nedôverou. Keď pri nejakej príležitosti počuje kohosi vysloviť: my sme len obyčajní ľudia, pomyslí si o ňom: chceš sa driapať, bratku, čo? Pozná takých, čo to kedysi hovorievali..."
No... myslím si, že na Slovensku je nás viac, čo takého jedného poznáme a nečudovala by som sa, keby ho práve táto kniha kedysi neinšpirovala k názvu svojej politickej strany. Super knižka od slovenského autora, jednu dobu zakazovaná a postava Galoviča, jeho záverečný popis mi viac-menej pripomína V. Putina, jeho vzostup v 90tych rokoch, vlastnosti, bez ktorých by sa nedostal k prezidentúre. Inak si myslím, že kniha sa nemusí až tak držať len a len určitej skupiny ľudí v danom období (komunisti), nemusíme robiť drahoty a priznajme, že Mňačko sa venuje politickej moci ako takej, fungovala rovnako v 16.storočí v Anglicku alebo v 18.storočí v Španielsku, či v stredoveku držiaci si moc kňazi, cirkev, skrátka, politická moc sa týka človeka a jeho povaha sa teda výrazne od čias mamutov nezmenila. Napokon, mamuty spomenul v tomto kontexte aj autor. Stále tie isté "chyby".
Tuto knihu lze asi označit za vrchol autorovy tvorby, v době jejího prvního vydání to byl docela hit, který jen o málo později šel z ruky do ruky a nebylo to zrovna veselé čtení. Horší je, že s postupem času se jen potvrzuje autorova vize, historie se totiž opakuje bez ohledu na politický režim.
Knihu jsem četl v roce prvního vydání, tedy 1968. Bylo mi 20 a těšil se ze svobody, která se tehdy kolem nás nadechovala. Těšil jsem se z nadějné budoucnosti jak Šrámkův Ratkin a vlastně jsem do té doby neměl žádnou zkušenost z doby, která právě zdánlivě pomíjela. A tak není divu, že na mne tehdy nezapůsobila, prostě tohle je za námi a možno mávnout rukou... V paměti nezůstalo z četby nic.
Ale už nějakou dobu jsem na Mňačka myslel a cítil, že je nutno si knihu znovu přečíst. Asi ji mám zahrabanou někde v zadní řadě knihovny, místo hledání jsem si ji zarezervoval v Městské knihovně... A shodou okolností jsem ji dostal zároveň s Mornštajnové Listopádem. No, tak toto opravdu není tak ploché, Mňačkova kniha je plnokrevný příběh a byť zhruba poloviční rozsahem, posláním, myšlenkami i zpracováním je neporovnatelná. A proto stále aktuální a živá v každé době. Nemluvě o té dnešní, tak těhotné potřebou změny.
“Vášnivě, horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé před 54 lety. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální.”
Skvělá studie toho, jak člověka může zničit moc. Taky se mi líbí zamyšlení nad chováním lidí na pohřbech a také nad neviditelností fotografa. Vadilo mi jenom, že některé myšlenky a úvahy se opakovaly a děj z minulosti byl vyprávěný dost popisně a někdy nezáživně.
Další z mých návratů k již kdysi přečtenému.
Ale tentokrát jsem se nemohla začíst, zachytit se něčeho zajímavého. Uvědomuji si, jak moc mi chyběla přímá řeč. A problém prokousat se textem vůbec nesouvisel s dobou, kdy byla kniha napsaná, ani s tématem.
Do čtení jsem se více méně nutila a těšila se, až budu u konce.
Myslím, že do třetice už se ke knize vracet nebudu.
No já nevím... když jsem to četla poprvé, bavilo mě to daleko víc. Teď ten podrobný popis pohřbu a mrtvoly... Fakt pa-rá-da :-/ A naprosto chápu, že kniha patřila mezi zakázané...
Jako začínající čerstvě vyučený fotograf, jsem vyfotil hodně schůzí a oficiálních obřadů. Snad proto mne kniha bavila trochu víc, než kdyby byl vypravěčem někdo jiný. Kniha by měla být varováním pro všechny, kteří o moc usilují nebo ji už mají, a to v každé době. I dnes vidím spoustu těch, kteří se jí opájejí. Kniha se mi příliš dobře nečetla. Dlouhá souvětí, rozkouskovaný děj. Jsem rád, že jsem se s ní seznámil, ale vracet se k ní nebudu.
Uspokojivé.
Z knihy mě mrazilo, jak realisticky působila a jak pravdivé je její poselství. Nedivím se, že byla v minulém režimu zakázaná. Možná by byla i dnes, protože i velká část dnešních mocných prochází podobným vývojem, ale ti ji nečtou, nebo ji spojují s minulostí. Ale zrcadlo nastavuje všem, kteří získali takovou moc, že si myslí, že si můžou dovolit všechno, takže je nadčasová.
Předně chápu, jak moc mohla být ve své době tato kniha převratná, proč se půjčovala z ruky do ruky a stály se na ni fronty. Bavil jsem se o ní během čtení s babičkou, což celému čtení dodalo na zajímavosti (i ona má tento román v knihovně, četla ho a půjčovala). Samotný text je na mě ale až příliš "rudě" obarven a z dnešního pohledu banální. Přesto velmi dobře vypráví o své době a kniha by měla být "must-read" pro zájemce (nejen) o dobu nadvlády komunistické strany.
Ako chutí moc nie je mŕtva kniha a určite patrí do živej knižnice, lebo sa autorovi z rôznych aspektov podarilo vytvoriť mozaiku ľudských charakterov, ktoré sú aktuálne v každej dobe, či dokonca režime.
Osobne mi je ľúto, že som sa ku knihe dostala až teraz. Viem si predstaviť, že zohnať a čítať túto knihu napríklad začiatkom osemdesiatych rokov, si vyžadovalo slušný adrenalín.
Pri čítaní som často mala pocit, že je to paródia, ale okúsila som totalitný režim a uvedomila si: Veď my sme tak naozaj žili s klapkami na očiach a s pretvárkou, ktoré nám nasadzovali masku akejsi nenápadnosti !!!
Pociťujem hrdosť na pána Mňačka, že ako slovenskému autorovi sa podarilo vytvoriť takýto malý, ale závoveň veľký knižný klenot.
Mňačkova „tryzna nad mrtvým“ s příhodným názvem Jak chutná moc je bez pardonu mrazivá a elektrizující kniha, ať už člověk dobu budování reálného socialismu v naší zemi zažil nebo ne. Motivy jsou prosté a jasné, přesto je Mňačko dokázal podat natolik poutavě a originálně, že nezbývá než smeknout klobouk nad jeho vhledem a jasnozřivostí. Nad tím, co vepsal do řádků a co z nich hlasitě křičí, a stejně tak nad tím, co ukryl mezi ně a co jenom tiše šeptá. „…celý národ se stal bezhlavou a beztvarou masou, kterou je třeba držet za ručičku, vést, hlídat, trestat.“ V některých chvílích mi při četbě Mňačkova opusu doslova běhal mráz po zádech, a to nejen v těch vypjatých, ale i v okamžicích zcela nevinných, kdy se vlastně ani nic moc nedělo a neřešilo. „To je dnes snad vrchol svobody, nikomu nepřekážet, o nikoho se nestarat a nikoho se nemuset bát.“ Uhrančivá je i zvolená forma, když do hlavní postavy díla Mňačko obsadil mrtvého státníka, za něhož musí mluvit jiní, protože on sám už nemůže říct jediného slova. „Z funkce, kterou zastává, se neodchází, leda s kopancem nebo s infarktem.“ Glosa stíhá glosu, dávno zapomenuté pravdy vycházejí na světlo, čtete, žasnete a bojíte se, že by se něco takového mohlo ještě někdy opakovat. „…když už se lidé nemusí na každém kroku třást a obávat se i nevyslovené myšlenky, která se jim zrodí v hlavě.“
Poprvé čteno (získáno ilegálně pochopitelně) asi v roce 1980 před maturitou a bylo mi z toho mdlo. Je to tak strašně dobře inteligentně a čtivě napsané a pořád to platí. Kulisy se změnily, ale k moci se derou stále ti samí. Zase se mi dělá mdlo. Toto by měl číst každý.
V roce 1968 jsem žil na Slovensku a ke knížce jsem se dostal hned po jejím vydání. Měl jsem možnost její obsah probrat s kolegy studenty z celé tehdejší ČSSR. Současně s probíhajícím děním roku 1968 jsme byli všichni otevření a vyměňovali jsme si zkušenosti jak to vypadá u nich doma. Podobně, obsah knihy vystihoval skutečnost. Autor popsal tehdejší situaci dokonale, myšlenky na ni se mi vracely - a tak jsem se ke knize vrátil po více než padesáti letech. A vysoce hodnotím , že myšlenky mají nadčasovost a dají se aplikovat i na dnešní dobu. Celosvětově!
"Týčil sa nad okolím, sám velikán. Velikánov podťal. To znamená, že velikánov možno podťať. Aj jeho, velikána, možno podťať." Malá veľká kniha, na ktorú môžu byť Slováci právom hrdí. Mňačkov román svojou aktuálnosťou presahuje svoju dobu, hranice štátov aj režimy. Šablóna, ktorú opísal sa opakuje a takýchto "velikánov" sme v národných aj svetových dejinách mohli sledovať už niekoľko a časom určite ešte pribudnú ďalší. Pre ľudí vo vrcholnej politike by Ako chutí moc mala byť povinným každoročným čítaním...
Autorovy další knížky
1968 | Agresori |
1968 | Ako chutí moc |
1997 | Někdo mě chce zabít |
1994 | Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
1966 | Jizvy zůstaly |
nadčasová reflexe vzestupu a pádu politika, univerzálně platné bez ohledu na režim, vždy znovu a znovu aktuální