Jak číst romány jako profesor
Thomas C. Foster
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/195813/bmid_jak-cist-romany-jako-profesor-UUN-195813.jpg
4
62
62
O čem všem musí autor rozhodnout, než začne psát román? A co vlastně dělá román románem? Na tyto a mnohé další otázky ve své knize Jak číst romány jako profesor odpovídá literární teoretik Thomas C. Foster. Zkoumá žánr románu a jeho specifika s velkou dávkou nadhledu a vtipu, čímž suchopárnou literární teorii proměňuje v lákavé dobrodružství. Foster vypráví příběh románu (od Cervantesova Dona Quijota přes romány Jane Austenové či Ernesta Hemingwaye až k dílům současných autorů) s takovým zaujetím, že je těžké nenechat se jím strhnout. Stručná historie románu je však pouze prostředkem k seznámení se se základními autorskými postupy. Jejich znalost je obzvláště užitečná v dnešní době, kdy je zdůrazňován podíl čtenáře na utváření celkového významu díla. V této nelehké roli je kniha Jak číst romány jako profesor poučeným a zábavným pomocníkem, který čtenáře dovede k intenzivnějším zážitkům z četby. A ani nemusí být profesor.... celý text
Literatura naučná O literatuře Učebnice a slovníky
Vydáno: 2014 , HostOriginální název:
How to Read Novels Like a Professor, 2008
více info...
Přidat komentář
Perfektní kniha pro každého, kdo by chtěl zkusit nebo už zkouší vlastní tvorbu. Svět literatury, ale taky filmu jak jsem zjistil, už pro mě nebude stejný jako byl dřív.
Jasně že jsem znal pojmy typu ich/er-forma. Ale nikdy jsem se nedozvěděl nebo nedomyslel jaké má použití dané důsledky. Jaké čas, osoba vypravěče, pomocné osoby/situace/předměty/motivace a spousta dalšího. Přišlo mi, že dílo z autora tryská. Asi to tak může být, ale neuškodí vědět co člověk dělá.
Jaký má kniha dosah jsem si uvědomil ve chvíli kdy jsem se díval (po x-té) na Vykoupení z věznice Shawshank. V rámci příběhu se nejednou změní hudba na rock&roll. A v tu chvíli mě napadlo, že na scénu brzo dorazí někdo mladý a ujetý. A taky že jo, dorazí frajírek ve stylu Elvise.
Táto kniha asi vyhrala titul knihy, ktorú som čítala najdlhšie. Niet sa čomu diviť, keď som si
z každej strany vypísala aspoň tri knihy a piatich autorov, ktorých som si potom hľadala na internete a v knižnici… A to som narozdiel od iných vďačná, že sa autor zameriaval prevažne na anglickú literatúru. Takých Rusov mám tiež rada, ale už tak mám v hlave mišmaš a v ruke tisíc papierikov s poznámkami koho a prečo čítať a čo si všímať.
Kniha je písaná zvláštnym priateľským štýlom. Myslela som si, že mi to bude proti srsti, ale prekvapivo mi to bolo skôr sympatické.
Človek, ktorý má toho načítaného veľa (hlavne z klasiky) knihu asi veľmi neocení. Pre mňa to je odrazový mostík. Teraz už len zostáva nájsť si čas, sadnúť na zadok a čítať, čítať a čítať.
Príjemná náučná literatúra pre ľudí, ktorí si radi o románoch prečítajú aj takýmto nevšedným spôsobom. Obavám sa, že kniha nebude zaujímavá pre ľudí, ktorí sa začínajú dostávať do beletrie, pretože ak za sebou nemajú prečítané diela spomínané v knižke (alebo aspoň o tom nemajú základné povedomie), tak sa im o tom bude čítať zdĺhavo a nudne. (Napríklad u mňa to bolo v prípade írskej autorky Edny O´Brienovej, ktorá u nás v ČR/SR nie je veľmi známa, ale očividne v USA áno).
Foster dáva skvelé príklady a prepojenia literatúry s okolitým svetom, dejinami, udalosťami. Zároveň to celé komentuje čitateľným spôsobom, bez nudných akademických rečí. Ak by som onoho času študovala literatúru, určite by som chcela, aby ma učil tento pánko, pretože jednotlivé kapitoly sa dali chápať ako akési prednášky o rôznych témach v rámci románov (názov, úvod, téma, intertextuality a podobne). Páčilo sa mi to, že autor spomenul aj ženy v literatúre a dokonca aj národné povedomie v románoch. A čo som si určite zapamätala, je to, že literárne ceny vyhrávajú romány s dejepisným presahom ;)
Celkem čtivá knížka, je v ní několik zajímavých myšlenek. Na některé jsem přišla sama dávno před tím, některé mě obohatily. Ale musím uznat, že - jak už psal někdo přede mnou - autor se docela opakuje.
Poznámka k překladu: Asi můžeme vést dlouhé debaty o tom, jak se má dělat překlad. Podle mě má překladatel převést text z jednoho jazyka do jiného tak, aby z toho měl čtenář druhého jazyka stejný požitek jako čtenář originálu. V téhle knize chápu poznámky pod čarou v případě, kdy osvětlují, kde sehnat český překlad nebo jak pochopit nějakou reálii, která je Američanovi či Angličanovi jasná. Ale poznámky pod čarou rozhodně neslouží k tomu, aby překladatel doplňoval výklad nebo ukazoval, že autor má v textu nepřesnosti, obzvlášť když jsou pro samotnou materii okrajové.
Chcete číst romány jako profík? Tady máte kuchařku! Vtipně a pohodově podaný recept na co se v románech zaměřovat.
Tohle by měla být povinná kniha pro studenty literatury. Zadávají nám slohové práce, ale bez instrukcí, jak vlastně k textu přistupovat. Ne, že by si člověk nevychutnal knížku i tak, ale trocha teorie jako přípravy umožní v konečném důsledku mnohem pesřejší zážitek.
Všechny aspekty rozebrány jasně a výstižně, jen mi trochu vadilo, že autor využíval pro vysvětlení příklady skoro výhradně z anglicky psané literatury (až na pár výjimek). Chápu ale, že středoevropský čtenář nebyl jeho zamýšleným publikem. ;-) I přes tuto výtku dávám plný počet a ke knize se jistě ještě vrátím.
Jedna z těch lepších, dobře napsaná, poutavě a srozumitelně. Bohužel se zaměřuje jen na několik vybraných děl anglické literatury, a to zejména na bichle tomu Joyceova Oddysea či Fauknerova díla, což podle mě nejsou knihy, se kterými by široká veřejnost, které je Fosterovo dílo určené, byla nějak důkladněji seznámena nebo je dokonce četla. Rozhodně by nebylo na škodu zařadit do ukázek děl i nějaká jiná světová díla od jiných než anglických či amerických autorů. Ale na druhou stranu je to pochopitelné vzhledem k tomu, že Foster anglickou literaturu učí.
Co mi vadilo podstatně víc, byla jakási periodická pravidelnost opakování. Kniha je sice rozdělena na kapitoly s různými názvy, ale pokud si přečtete zhruba prvních sto stran, rychle zjistíte, že už jsme se za dalších sto padesát nic moc nového nedozvěděli. Autor dost recykluje sám sebe, jednotlivá témata řadí pod různé kapitoly. Na jednu stranu ano, souvisí to spolu, neboť v literatuře tak nějak souvisí všechno se vším, a opakování sice je matka moudrosti, ale po nějaké době už mi to začalo připadat dost otravné a dočetla jsem jenom z jakési "nutnosti" neodkládat do půlky rozečtenou knihu.
Pro získání přehledu fajn, ale autor se hodně opakuje a ten styl psaní se po pár kapitolách omrzí. Mrzelo mě, že se zaměřuje pořád dokola na několik stejných děl, z nichž některá u nás nejsou téměř známá. Doporučuju hlavně studentům literatury, protože odborné pojmy tady vysvětluje velice přístupně.
Odlehčené povídání o současné i minulé literatuře, ideální do autobusu a vlaku. Inspirující seznam doporučené literatury. Pro skutečné literární vědce asi moc vulgární, ale já jsem nedovzdělaný čtenář amatér a pro mne je to příjemné rozšíření obzorů.
Celkem zajímavé a vtipné pojednání o vývoji literatury, kterému by ovšem spíš odpovídal titul "Jak psát romány...". Přidaná hodnota v relativně dlouhém seznamu "doporučené literatury".
Ale pri amerických knihách vždy treba rátať s americkým štýlom a humorom... Je to ich kultúra, presadzujú ju, ale aspoň vo vedeckých článkoch nemôžu:) Mne stačila aj táto kniha z hľadiska informáci na mnohé som si prišla aj sama počas dlhoročného čítania a písania, hoci sa literatúre nevenujem ako študent, nemám osvojené znalosti, s akými sa stretáva človek na výške. Nevadí. Jediné, čo mi vadilo a zároveň vyhovelo (paradox), bolo, že autor spomína vždy tie isté knihy, anglické a americké. Mohol siahnuť aj na širší výber, trebárs francúzska literatúra. Ešteže tam hodil Dona Quijota, po tom, čo som prečítala smrteľne vážneho Foucaulta, musím brať toto dielo smrteľne vážne a mali by sme ho brať všetci smrteľne vážne. Inak budeme potrestaní a zostaneme tu na Zemi naveky žiť. Teda nerátajme s takým širokým záberom, mám pocit, že Eco by napísal sviežejšiu knihu, natrieskanú príkladmi a vtipom.
Zpočátku mě iritoval familiérní tón výkladu a (ne moc vydařené) vtipkování. Někde kolem třetiny textu se můj pocit obrátil k lepšímu a knihu bych doporučil. Mně jakožto laikovi pomohla uvědomit si dva nebo tři postřehy o tom, jak se dělá román. Třeba že typicky v beletrii dostávám jako čtenář naprosté minimum popisu protagonistů a prostředí; přesto si já sám dokreslím všechno do plastického detailu.
Připomnělo mi to Bayarda, který zas učil, jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, což je dílo shodou okolností ze stejné edice Hostu. Foster se nicméně velmi snaží a neshodí se hned v úvodu, ale ve výsledku toho v paměti uvízne jen málo a vlastně to není ani tak o čtení, jako spíše o subjektivním nazírání na jednotlivá díla, které autor předkládá. Připomínalo mi to více než jiného přednášku při oboru literární historie z hospody, kdy se profesor posilní likérem a která je ve výsledku sice zajímavá, ale už si z ní nic tak důležitého neodnesete. Jak psal kolega fauxthum - kniha je spíše určena těm, co k literatuře přičuchli až v pozdějším věku anebo při hodinách Českého jazyka a literatury na střední škole nedávali pozor. Pokud chcete něco výrazného o čtenářství, tak doporučuji spíše Dějiny čtení od Manguela.
Americkým způsobem ukecané, někdy trapně familierní, leč poutavě napsané dílko, které nalezne uplatnění nejen při delších záchodových číslech. A teď vážně. Velmi příjemně se to celé čte, to je asi největší klad díla. V lecčems je kniha podnětná, v jiném klouže jen po povrchu věci - ke škodě věci. Upřímně mě iritovala repetitivnost myšlenek a nadměrná příkladnost, jež nafoukly knihu o dobrou třetinu. Po přečtení mám slaďoučký pocit nevědění: obsah kapitol bych převyprávěl jen sotva (mám v plánu si vypsat štěpné rady, jež jsou rozesety vždy jedna na kapitolu, abych si odnesl alespoň něco), ale bylo to vlastně celé takové milé...
Ad fauxthum: Kéž by si učitelé základních a středních škol přečetli alespoň tuto knihu!
Knize Jak číst romány jako profesor předcházela z pera téhož autora kniha podobného ražení Jak číst literaturu jako profesor. Snad se tedy dočkáme i dalších návodů, jak dělat různé věci (kupříkladu luštit křížovky či vařit) jako profesor. Případně i z hlediska jiné akademické pozice: Jak sbírat houby jako docent; Jak řídit automobil jako doktor apod. Nicméně přesto:
Thomas Foster klame tělem. Pochopitelně tělem svého textu. Omlouvá se čtenáři za to, že jej vůbec obtěžuje s nějakými pojmy (kupříkladu za pojem „motiv“) a místy až nepříjemně podbízivým způsobem familierního staršího kamaráda spíše povrchově rozprostírá základní náhledy přemýšlení o beletrii, přičemž se neustále ohání knihami autorů jako jsou Joyce, Woolfová, Barthes, Faulkner, Nabokov, Fowles, Barnes aj. Sám si zřejmě není jistý, jaký je jeho cílový čtenář: někdo, kdo literaturu sice čte a trochu se o ní zajímá, ale nechce být obtěžován literárně vědnou komplikovaností?, nebo ten, kdo obtěžován být chce, ale pouze light verzí na způsob letem světem?, nebo snad dokonce začínající spisovatel? Foster, jenž se specializuje (nejen) na přednášky o literární moderně a postmoderně (především v angloamerickém lit. kontextu) má zkušenosti také z lekcí tvůrčího psaní. Proto se nejspíše obrací na své čtenáře jako na heterogenní masu zvědavých laiků s různými ambicemi, autorské nevyjímaje. Jeho snaha ukazovat sám sebe jako „normálního průměrného týpka“, který toho akorát víc přečetl, ale jinak v ničem moc nevyniká, a zároveň jako zapáleného obdivovatele Jamese Joyce, který se pyšní tím, že má rád jeho Finnegans Wake, působí poněkud křečovitě. Ostatně jako jakýkoli odborník, který by se během výkladu sveřepě tvářil, že neumí do pěti napočítat. Ale zřejmě tomu tak tenhle druh literatury chce.
Nakladatelství Host vydává kromě své řady Teoretická knihovna a dalších odborných titulů také spíše lidovější texty o literatuře (nedávno kupříkladu také bestseller Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, který sice čtenářům příliš neumožní to, co slibuje, zato zajímavě vypovídá o francouzském literárním kontextu), kam spadá také Fosterova práce. Nuže, pro koho je tedy nejspíše „profesorská“ kniha určena? Pro všechny, kteří rádi čtou především beletrii a rádi by si v kritickém přístupu udělali alespoň nějaký základní přehled, jejž jim zřejmě nebyla schopna poskytnout základní či střední škola. Rovněž pak může pomoci utvořit si základní rámec přemýšlení o textech řadě zapálených blogerů a jiných amatérských kritiků-začátečníků, kteří chtějí o literatuře napsat i něco víc, než o čem kniha byla a jak moc se jim líbila či nelíbila. Méně přínosná už bude těm, kteří čekají jakýkoli hlubší náhled (přestože Foster často a rád bruslí na ledě relativistických postmoderních tezí, pohříchu zůstává důsledně povrchní), či těm, kteří jsou s literární historií a teorií již v zásadě obeznámeni. 3* dávám vzhledem k tomu, že kniha svoji misi šíření slova a písma víceméně obstojně plní.
Štítky knihy
literární historie, dějiny literatury čtenářství novely teorie románu interpretace literárního díla
Autorovy další knížky
| 2014 |  Jak číst romány jako profesor |
| 2016 |  Jak číst literaturu jako profesor |
| 2017 | Jak číst film |
Vlastně se divím, že jsem knihu vůbec dočetl. Asi jsem čekal, že něco přijde, ale nepřišlo. Problém je už v samotném názvu knihy. Nenaučíte se číst knihy jako profesor. Jen se dozvíte jak knihy četl profesor. A i když v knize tvrdí, že román na každého čtenáře působí jinak (s tím souhlasím...), nebrání mu to, aby vám nastínil, jak na vás různé romány mají působit (...což je přesně to zlo).
Největším nedostatkem knihy ale je, že je téměř výhradně zaměřeno na anglofonní literaturu. Výjimkou může být snad jen častěji zmiňovaný Gabriel García Márquez, jehož dílo však dosáhlo významu až s překladem do angličtiny (podle autora).
Pokud nemáte větší přehled o anglofonní literatuře a obzvlášť o viktoriánských, moderních a postmoderních románech, dostane se vám jen zástupu neznámých jmen autorů postav a zápletek. Podle autora se však jedná o nejlepší autory, díly, odstavce a věty literatury obecně. No nevím, tipuji, že polovina z nich ani nebyla přeložena do češtiny - což bych u "nej" děl očekával.