Jak jsem potkal ryby / Smrt krásných srnců
Ota Pavel
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/181098/bmid_jak-jsem-potkal-ryby-smrt-krasnych--hRt-181098.jpg
4
280
280
Souborné vydání dvou autorových sbírek (Smrt krásných srnců, 1971; Jak jsem potkal ryby, 1974) nostalgicky humorných, tragikomických povídek o tatínkovi, jeho rodině a přátelích i o světě zvířat v okolí Berounky.
Přidat komentář
V této knize se nacházejí 2 knihy. Obě knihy se mi líbily. Číst tyto povídky bylo pohlazení po duši. Povídky jsou autobiografické, působilo to na mě uvěřitelně, laskavě a lidsky, v povídkách se nachází humor. Je to poetické vyprávění a důležitá je příroda, která je spolutvůrcem povídky. Součástí knihy jsou černobílé ilustrace Vladimíra Renčína.
JAK JSEM POTKAL RYBY
Autor vzpomíná na svého tátu (LEO, Žid) a mámu (HERMA), bratry (HUGO, JIRKA), na převozníka, rybáře a pytláka KARLA PROŠKA. Je zde zachycena křivoklátská krajina, Berounka a její vesnické okolí. Středobodem všeho jsou ryby. Jsem nerybář, ale přesto jsem si povídky užil. Bratr rád rybařil od dětství, takže některé pojmy a postupy mi byly známy a dovedu pochopit lásku k rybaření a všechno, co se k tomu vztahuje.
Kniha je rozdělena do 3 částí: DĚTSTVÍ, ODVÁŽNÝ MLADÝ MUŽ, NÁVRATY.
Citáty:
Potřeboval jsem rychle usnout, protože jsem chtěl brzy vstát a jít na ryby bez něho. Chtěl jsem jít zase sám. Na rybách jsem nikoho nesnášel. Chtěl jsem být sám s řekou. Rozčiloval mě krok člověka, popouzela mě lidská řeč, která jako by do přírody nepatřila. Člověk často žvanil v přírodě o malichernostech a blbostech, zatímco příroda mluvila přímou a jasnou řečí jen o kráse, lásce, nenávisti, popravě, smrti. Jako by to nepodstatné v přírodě někdo vyškrtal.
Ti nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci a ubožáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli.
Čínské přísloví:
Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij.
Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň.
Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.
Líbil se mi také EPILOG, ve kterém autor přiznal, že byl v psychiatrické léčebně:
Rybařina je především svoboda. Jít celé kilometry za pstruhy, pít vodu ze studánek, být sám a svobodný aspoň na hodinu, na dny, anebo dokonce na týdny a měsíce. Svobodný od televize, novin, rádia a civilizace.
Chtěl jsem se stokrát zabít, když už jsem nemohl dál, ale nikdy jsem to neudělal. Snad jsem v podvědomí toužil ještě jedinkrát políbit na rty řeku a chytat stříbrné ryby. To rybařina mě naučila trpělivosti a vzpomínky mi pomáhaly žít.
SMRT KRÁSNÝCH SRNŮ
Jedná se o soubor 9 povídek. Pavlův táta je obchodník s ledničkami a vysavači. Byl skvělý obchodník, dokázal prodat vysavač i zákazníkům, kteří neměli v domácnosti elektřinu. Je zde také zachycena 2. světová válka a také poválečné období.
Povídky BĚH PRAHOU nebo PRASE NEBUDE! byly KSČ vyřazeny z normalizačního vydání.
Viděl jsem také film SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ, který se mi líbí.
Z této knížky jsem četla jen druhou část - Smrt krásných srnců. Četla jsem ji kvůli maturitě a musím říct, že jsem mile překvapená, protože je to jedna z těch lepších knih, které jsem k maturitě četla.
Povídky se velmi dobře četli, i když se našlo pár momentů, které mě trochu nebavily. Postavy jsou sympatické a z žádnou jsem neměla nějaký problém. Povídky, jsou krásné, ale některé i smutné.
Za mě můžu Smrt krásných srnců určitě doporučit.
Vzpomínky na tatínka Leo Poppera, s nadsázkou pábitele, starostlivého otce, který se nového nebojí a zkouší různé věci.
Ota Pavel je prostě taková klasika, kterou by si měl přečíst každý. Píši sem již druhý komentář jelikož předtím jsem četla jen Smrt krásných srnců jako povinnou literaturu k maturitě. Ale po těch pár letech jsem se k tomuto skvělému dílu a celkově k tomuto skvělému člověku opět vrátila. Konečně jsem si přečetla i Jak jsem potkal ryby, která je stejně skvělá, jak se dalo očekávat. Samozřejmě jsem si připomněla i druhou povídku, kterou prostě miluju už od té první chvíle, co jsem jí četla. Jeho povídky jsou prostě úžasné, plné humoru a hlavně toho opravdového života.
Do paměti mi vlezlo spíše pojetí s mrtvých srncích, ale ani povídky o rybách nesmí bíti zapomenuta. Krása.
Jedná se o povídky vzpomínkového charakteru, kde ožívá romantika ztracených klukovských let. Dětství o kterém vypráví, prožil jejich autor v malebné přírodě rozprostírající se kolem řeky Berounky na venkovské chalupě převozníka Proška nedaleko Křivoklátu, kam jezdil s maminkou, tatínkem a oběma bratry.V jeho povídkách je utajený smutek, ale i humor, moudrost a zralost. Ota Pavel své tragikomické příběhy vypráví průzračným jazykem, čerpajícím ze spisovné i obecné češtiny, s citem pro spád, vtip i pointu. Tato kniha patří k trvalým hodnotám české literatury. Doporučuji k přečtení.
Nostalgie. Tak bych jedním slovem charakterizovala Otu Pavla a jeho vyprávění. Jak jsem potkal ryby mě okouzlilo již podruhé. Smrt krásných srnců má taktéž mé srdce. Pohodová a úsměvná četba, doporučuji.
V životě bych nečekal, že budu kladně hodnotit povídky Oty Pavla, ale je to tak. Knihy tohoto nekonfliktního (a pro mě dost nevýrazného autora, nebo alespoň pro mě před přečtením jeho knih) autora jsem si přečetl doslova z donucení. Musel jsem na tom maturitním seznamu přeci jenom mít pět knih od autorů 20. a 21. století a Pavel se mi zdál jako taková nejjistější jednohubka. Ale číst se mi to nechtělo, to vám povím. Nakonec jsem se ke Smrti krásných srnců dokopal a nyní, s jistým odstupem jsem si přečetl i Jak jsem potkal ryby.
Inu, povětšinou nemám rád, když se do jednoho svazku hází více výtvorů jednoho autora (tím myslím různé mísení jednotlivých sbírek), ale musím uznat, že v tomto případě se mi sbírka Zlatí úhoři zdá jako celkem dobrý nápad. Ano, jistý rozdíl mezi sbírkami je, Jak jsem potkal ryby, je, kupodivu, hlavně o rybách, což je takové jakési spojovací téma, zatímco Smrt krásných srnců de facto spojovací téma nemá, ale to je taková maličkost, že se to dá přehlédnout a kdyby se povídky šikovně poskládaly za sebe, spojeně by mohly vytvořit mnohem plynulejší čtení, než když jsou rozdělené. Podotýkám, já je četl sic v jenom svazku, ale stále jako dvě nesmíšené sbírky.
Inu, jak jsem naznačil, jen málo rozdílů lze najít mezi těmito dvěma knihami. Ano, Ryby jsou mnohem lyričtější, zatímco Srnci jsou více příběhové. Spojuje je však prostředí, postavy, jazyk autora (de facto nerozdílný), i fascinující kontrast idylického (a zjevně zkresleného) pohledu autora na své dětství a teroru nacistického, potažmo socialistického. Tento kontrast a způsob jakým jej autor vykresluje (jaksi autenticky, upřímně surový je tento způsob) činí dílo možná opravdu hodno čtení.
Ale co je nakonec nejlepší důvod pro čtení knih? Relax. Absolutní relax. Sbírky vás nenutí nad ničím přemýšlet, jsou intelektuálně absolutně nenáročné a dokáží krááásně uvolnit napětí. To je, myslím, jejich největší přínos a právě díky tomu nakonec nelituji, že jsem si je přečetl.
Super dobrá kniha super dobrý autor škoda že ještě nežije kdyby jo tak bych si ho přál potkat (:
Povídky z knihy Smrt krásných srnců jsou tak krásně napsané, že je kolikrát snadné zapomenout, o jak temnou dobu šlo. Ota Pavel dokázal do příběhů promítnout všechnu radost i veselí z dětství a to i v povídkách, které jsou spíše bolestné. Naopak v Jak jsem potkal ryby se Ota Pavel vrací ke svému dětství, životu a hlavně milovanému rybolovu. A vypráví o tom tak hezky, mile, nostalgicky a s láskou, že by mu člověk ty chvíle u Berounky snad i záviděl (i když nerybaří).
Velmi dojemný příběh, přečetla jsem si to opravdu jedním dechem. Do stylu, jakým Ota Pavel píše, jsem se zamilovala ihned. Z mého pohledu v této knize nic nechybí. A vím jistě, že Smrt krásných srnců můžu jen doporučit.
Povídkové knihy vzpomínek Oty Pavla na předválečnou a válečnou dobu, na svého tatínka Lea, který uměl prodat prakticky všechno, na děství strávené u jeho milované řeky s převozníkem Proškem. I když v těchto povídkách popisoval smutnou a neradostnou dobu, tak všechny jsou psány s humorem a hlavně z nich číší krásné vzpomínky na děství, neboť asi každý má dětstsví spojené s hezkými vzpomínkami.
Dvě nádherné sbírky plné silných povídek se širokou škálou emocí - od humornějších a usměvavých momentů, přes pohodu v přírodě a na Berounce, silné lidské osudy až po upřímnou, šokující a nekompromisní osobní zpověď samotného autora. Úžasné je, jak povídky Ota Pavel napsal s takovou lehkostí a nádherným jazykem, ačkoliv se věnoval smutným záležitostem a popisoval smutné osudy. Obzvlášť pak, pokud vycházel ze svého dětství a života. Krásná díla, v jejichž příbězích se leckdo zcela jistě najde.
Výborná tragikomická kniha výborně vyprávěná ústy a psaná rukopisem Oty Pavla, jak to tady chodilo za Protektorátu a za socialismu. Samozřejmě obě povídky jsou skvělé a nejlepší na tom je, že ať už se děje cokoliv, celá rodina se sejde u strejdy Proška na Berounce na Křivoklátsku. Občas stačí napsat jen jedna kniha, aby ses nesmazatelně zapsal do duší statisícům lidem!
Krásná čeština. A věta, která mi utkvěla "Nejskvělejší lidé jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci a ubožáci potřebují o sobě mluvit, aby sami ve svých očích vyrostli."
Oty Pavla jsem si okamžitě zamiloval. Jeho dojemný osobitý styl je nezapomenutelný.
Hlavní postavou není malý Ota, ale jeho otec, o kterém píše doslova s láskou. Krásně popisuje život své rodiny, silné události, lidi, s kterými se setkal, a odhodlání tatínka i člověka samého. A to ve svých provázaných vzpomínkách plných citů s velmi propracovaným humorem.
Kniha je vyprávění z autorova života a to se velmi dobře čte. Stránka za stránkou a ty ilustrace! Opravdu velmi skvělá knížka.
Berounka, Křivoklátsko.... je úžasné číst o místech, která znám a mám rád. Příběhy jsem četl schválně pomaleji, abych neměl knihu přečtenou za pár večerů. Kniha plná radosti, ale i smutku a vzpomínek. Rodinná kronika, která na ca 300 stránkách vybarvila nejzlomovější momenty v autorově životě. Určitě se k ní opět vrátím.
Štítky knihy
Židé povídky příroda vzpomínky člověk a příroda
Autorovy další knížky
| 2007 |  Smrt krásných srnců |
| 2004 | Jak jsem potkal ryby |
| 2013 | Zlatí úhoři |
| 2004 | Plná bedna šampaňského |
| 1989 | Výstup na Eiger |
Ti nejskvělejší lide jsou ti nejskromnější. To jenom hlupáci a ubožáci potřebují o sobě mluvit, aby ve svých očích vyrostli.
Knížka plná laskavého humoru, moudrosti, vzpomínek na dětství a dojemných příhod nejen ze světa rybaření. Klasika, která nikdy nezevšední. Můžete ji číst jak v časech smutku, tak v časech radosti – vždycky vás pohladí po srdíčku.