Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí
Danka Štoflová
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/517589/bmid_jak-jsem-rodila-indianskeho-syna-z--647df070bae27.jpg
4
192
192
Danka Štoflová, autorka úspěšného blogu na portálu iDNES, představuje knižní podobu vtipně a s nadhledem vyprávěných příběhů ze života indiánů kmene Čerokí o velké rodině, muži a dětech, společně žijících na půdě, která indiánům po staletí patří, uprostřed hlubokých lesů v Severní Karolíně, na úpatí pohoří Great Smoky Mountains. Vtipně, svěže a poutavě se šarmem Betty MacDonaldové předává mýty, životní postoje a jednoduché moudrosti okořeněné sžíváním se s naprosto odlišnou, evropskou kulturou v osobě samotné autorky. S pokorou vypráví příběhy indiánů a ve snaze moderního člověka jednoduše zušlechtit se zamýšlí nad svým životem, zažitými stereotypy, nad ctí, hrdostí, láskou, vztahem k rodičům, dětem, starým a nemohoucím, k přírodě, ke zvířatům, ke smrti a k hvězdné obloze. Každý si totiž hluboko uvnitř, přeje být právě tím, co v dětství tolik obdivoval. Indiánem.... celý text
Přidat komentář
Autorka v knize líčí svůj život mezi indiány v Severní Karolíně na úpatí Velkých kouřových hor. Líčí nám její život zpočátku tak vtipně, že jsem nemohla brát knihu do MHD, protože jsem se musela u čtení nahlas smát. Příručka patnácti pravidel šťastné indiánské ženy mě neskutečně pobavila a smála jsem se až mi tekly slzy. Říkala jsem si, že celá kniha bude jeden velký vtip. Ale to jsem se spletla. Od smíchu, přes vážnou tvář, obdiv až k slzám v očích. Tak silná kniha, respektive příběh v ní, je. Danka popisuje život se svým indiánským manželem Tammym. Indiáni mají naprosto jinou mentalitu a jsou více vnímaví, než my, Evropané. Líčení soužití s přírodou, zvířaty a komunikace s nimi se mi v knize moc líbila. Popisy stromů a jejich léčivé síly a duchů v nich bylo chvílemi až podivně děsivé. Indiáni jsou na sebe zvláštně napojeni. Dokážou společně beze slov komunikovat a vcítit se do sebe. Jsou zvyklí si pomáhat až do poslední vteřiny života.
Danka poznala jinou kulturu, jiný svět a napsala pro nás čtenáře velice poutavý příběh, který byste si měli přečíst. Zajímalo by mě, jestli vše, co jsem si přečetla, je pravda pravdoucí, nebo byly některé pasáže přikreslené. Každopádně ve vás příběh zanechá hluboké pocity a potřebu zapřemýšlet o životě.
Dechberoucí, milé, něžné a vtipné vyprávění o lidskosti, přátelství, rodině, lásce a Matce Přírodě. Nutí k zamyšlení nad sebou samým a životy, které žijeme.
Docela milý počin. Podle recenzí jsem čekala druhou Betty MacDonaldovou, tohle bylo spíš něco mezi fejetony a indiánskými pohádkami, takže nic pro mě.
Moc vydařená knížka. Úplně mě pohladila po duši, protože mám indiány ráda odjakživa. Můj největší obdiv mají za to, že si své blízké sepětí s přírodou uchovali až do současné doby. Moc se mi líbil jejich popis chápání smrti a to, jak se obdivuhodně starají o staré členy rodiny. Myslím, že bychom si z jejich způsobu života měli vzít příklad. Žijí v klidu, navzájem se tolerují a za ničím se nehoní jako my. Obdivovala jsem autorku, jak se dokázala s novým prostředím sžít, i když občas to bylo opravdu hodně komické. Klobouk dolů, že přivedla na svět tři zdravé děti, z toho jak to vylíčila, bych to já osobně nedala...
Tohle je naprosto skvělé! Je to smyšlený příběh o tom, jaké to asi je, když si Češka "krev a mlíko" vezme potomka čerokézských indiánů a začne žít mezi nimi. Nejen že rychle vezmou zasvé všechny evropské standardy, na které byla zvyklá, ale život je najednou o něčem úplně jiném.
V tomto úchvatném vyprávění se mimo pouček, které mají usnadnit sžívání se s indiánskou kulturou, dozvíte také jak se rodí indiánské děti, jak vyděsit indiána, jak rozumět řeči zvířat, jak ochočit vlka a ženu, co děsí Čerokéze, něco o moudrosti stromů, jak si indiáni pomáhají, jak jiný je jejich přístup k příbuzným, jak jinak vnímají přírodu, zvířata a život vůbec a mnoho dalšího.
Toto není román a nikde jsem nenašla ani že by šlo o biografii, přestože to mnozí za ni mají, ale jde o smyšlené vyprávění různých příhod a pouček ze života indiánů humorně podané. Je to pohodové i dojemné počtení a také hodně vtipné. Tohle potěší i pobaví. Vřele doporučuji všemi deseti ;-).
Tady si neodpustím úryvek, nebudu však vybírat z těch mnoha krásných a laskavých částí, ale vyberu něco pro zasmání.
---
Když jsem se vdala za Tammyho, přímého potomka čerokézských indiánů, a začali jsme žít v Severní Karolíně, uprostřed hlubokých lesů, poblíž indiánské rezervace, děsila jsem se dne, kdy moji rodiče přijedou a svým českým temperamentem rozkošně oblaží citlivá a jemná srdce mých nových příbuzných.
Ten den nastal jednoho červencového dopoledne, kdy je Tammy přivezl z letiště a pak si mě vzal stranou, aby mi šeptem sdělil, že odchází na pár dní meditovat do lesa.
Moje matka ho na tajném odchodu bočními dveřmi do garáže chytila za tričko na zádech tak pevně, až se jeho elastické švy napjaly na nejvyšší možnou mez. Prudce si ho přitáhla k sobě a česky řekla:
"Ále, ále, kam bys táhnul, když jsme zrovinka teď přijeli. Jen pojď hezky zpátky, budou se loupat brambory a taky budeš válet těsto!"
Tammy, aniž rozuměl jediné slovo, okamžitě pochopil, o co jde, a zatvářil se vyděšeně. Podíval se s nadějí na mého otce a ten na něho povzbudivě mrknul.
"Já budu taky loupat, neboj."
Tammy se bezmocně usadil na židli u kuchyňského stolu a vyčítavě se na mě podíval.
Matka si umyla ruce ve dřezu a uvázala si zástěru kolem pasu.
"Já nevím, co to tady máte za chlapy. Nejradši by byli celej den někde v prdeli a nepomohli vůbec s ničím. Koukni na tátu, jak rád pomáhá." A ukázala na otce, který začal sklízet ze stolu.
Ten se zatvářil mrzutě a podíval se lítostivě oknem směrem k lesu a já pochopila, že by byl také nejraději celý den tam, kde matka zmínila.
"Nejdřív uděláme bramboráky se zelím a pak třešňový štrůdl s tvarohem," zavelela matka a ujala se kuchyně pevnou rukou. (...)
Tammy, dobře si vědom toho, že nikdo z mých rodičů neumí anglicky, řekl fikaně neutrálním tónem: "Myslím, že tohle už dlouho nevydržím. Mám pocit, jako by z našeho domu někdo vysál všechen vzduch."
"Ale bramboráky a štrůdl si dáš, co?" zasmála se od dřezu matka a já strnula, že rozuměla.
Pak se podívala směrem ke mně. "Určitě frfňá, že jo? Tohle mu utni hned od začátku, než si zvykne být budižkničemu."
"Nééé, nefrfňá. Říkal, že se na vás moc těšil. Že jo, Tammy?" podívala jsem se na svého muže a výhružně našpulila rty.
Tammy divoce zakýval hlavou. Matka před něj položila velký škopek s bramborami a škrabku. "Loupej!"
Otec se posadil vedle něho a společně, s výrazem vrahů v nejtěžším výkonu trestu, začali loupat brambory.
"Nejsem takhle šťastný. Potřebuju jít ven, do lesa. Jsem indián, a ne žádná kuchtička," zaškemral anglicky Tammy. (...)
"Co říká?" zeptala se matka.
"Prý nám jeho bratranci odpoledne přivezou maso z jelena. Kolem druhé," řekla jsem rychle.
"Tak tohle se mi tady vážně líbí. Toho jídla všude kolem. Udělám jelení gulášek a houskový knedlíky. Indiáni budou mlaskat, až budou mít boule za ušima."
---
Výborná kniha psaná odlehčenou formou, při čtení jsem se občas bavila, občas se děsila a hlavně jsem se dozvěděla spoustu zajímavostí o životě s indiánskými příbuznými. Danka Štoflová má můj obdiv za to, jak vše přijala a zvládla.
Po dočtení ve mně zůstala jediná otázka, jestli se opravdu všechno stalo tak, jak je popsáno. Ale to je jen droboučký detail, který nijak nekazí skvělý dojem z celé knihy.
Howgh.
Danka Štoflová je žena nadaná v mnoha směrech. Podle všeho dost dobrá malířka i výborná spisovatelka. A hlavně skvělá indiánská manželka:)
Přirozené, upřímné a někdy trochu fiktivní vyprávění o životě Češky mezi indiány kmene Čerokí.
Je často znát, že autorka má ráda humor a cítí se v něm dobře. Vlastně i se svým mužem se tak seznámila, smíchem.
Život mezi indiány není jednoduchý, neuznávají soukromí, pšoukají ve společnosti, mluví o všem možném až moc otevřeně, dost pijí, hodně kouří, dokážou být tvrdí a nelítostní.
Ale zároveň na rozdíl od nás jich pár zůstalo ještě napojených na frekvence, kterým už my dávno nerozumíme: Jak mluví les, zvířata, voda, obloha, hvězdy. A uvědomují si moudře, že "Manitouovi i Matce přírodě je úplně jedno, jestli přežijeme", nemodlí se k nikomu.
Přijímají nevyhnutelné, i třeba to, že život v lese není úplná pohádková idylka. Někdo se může utopit, spadnout ze stromu nebo ho roztrhají vlci. Přesto jsou mnohem víc v klidu než my, rádi za každý den, který přežili.
Přiznám se, že ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že děj vůbec není vystavěn chronologicky, ale skáče se podle tématu. Což by mi možná u jiných příběhů vadilo mnohem víc, ale tady kupodivu to až tolik nerušilo.
Hlavně proto, že kniha má vyšší ambice než jen odvyprávět příběh.
Nádherné čtení, taková krása! Tolik humorných pasáží, kdy se ze srdce smějete až vám tečou slzy a zároveň hlubokých a tak duši hladících, až se ptáte sami sebe, jak je to vlastně vůbec možné? A na konci knihy si říkáte, proč už to končí? Chtěl bych číst ještě další příběhy. Snad budou.
Skvělé čtení. Autorku jsem už nějaký čas sledovala na blogu a na knížku jsem se velmi těšila. Nezklamala. S citem pro jazyk i pointu autorka vtipně popisuje svoje soužití s indiány z kmene Čerokí. Má však i o mnoho navíc. Je v ní hloubka, moudrost, dotkne se srdce i duše.
Začala jsem číst a říkala jsem si: "Co na tomhle ty oslavné komentáře viděly? Tohle je skvělé, jedinečné, úchvatné čtení? Asi jsem sáhla po jiné knize." Ale pokračovala jsem, nerada totiž odkládám knihy nedočtené. Naštěstí, protože jinak bych se ochudila o mnohé.
Protože tohle bylo prostě úžasné! Způsob vyprávění, použité jazykové prostředky, ale hlavně to téma. Jistě, našla bych mouchy - škola a školka vzdálené 32 mil? A jak vypadá vzdělávání, které neprudí matku a přitom něco dává právě dětem jako je Anežka? Ale to jsou (moje) nevyjasněné detaily, které úplně zapadnou v tom indiánském (vymyšleném?) celku. Báječně jsem se bavila, poučila jsem se a u posledních stránek jsem regulérně bulila, což se mi stává opravdu jen výjimečně.
"To, že jsem se nezbláznila a zbytků rozumu se držím stejně pevně jako jižanská dívka svého přízvuku, přikládám své české povaze. Který jiný národ by dokázal tak roztomile potírat rozdíl mezi tím, co vidí, a tím, co mu říká mozek?"
Jelikož jsem ta stará generace čtenářů, která vyrostla na nedostatkovém, ale tím atraktivnějším čtivu - tedy na příbězích o indiánech - a jelikož mě to natolik poznamenalo, že se k této četbě průběžně vracím (někdo by to mohl nazvat druhem postižení), zvědavě jsem sáhnul po této knize. Nevěděl jsem nic o blogu, což je možná dobře, protože to pro mne není doporučení, ale měl jsem nějak pocit, že by to mohlo být dobré čtení. A nezklamal jsem se. Autorka je velmi zručná stylistka, má velký smysl pro humor a pro pointu. A něco tak mysteriózního jsem ještě nečetl. Rád doporučuji dalším postiženým. Ale samozřejmě i nepostiženým.
Nemám slov, prostě nádhera, sen .... snad jen ... str.162 : "Já jsem Čerokéz ! A kdo jsi ty ?" ... "Já jsem Čechokéz !" ...
Když bloger vydává knihu a zve se spisovatelem, přistupuji ke čtení opatrně. Nicméně Danka Štoflová - ať už je to kdokoliv - si titul spisovatelka plně zaslouží. Její blogy zpracované a upravené do knihy obsahují více, než mnoho románů známých spisovatelů, stejně tak její styl psaní je velmi vydařený. Přírodní filozofie, humor, velká otevřenost ve všech ohledech (i intimních), popis a opakování toho důležitého.
A i kdyby polovina vyprávěného nebyla pravda, nevadí. Ráda budu věřit, že někde žije kmen Čerokí plný šťastných žen, mužů zírajících do ohně a dětí mluvících se stromy.
Za mě i mého manžela nejlepší letošní knížka - čtivá, moudrá, vtipná, autentická, emotivní, skvěle napsaná, pro muže i pro ženy, nedá se odložit ... blog autorky jsme sledovali už 2roky,na knihu se těšili a nezklamala... a jako knihkupec ji na prodejně doporučuju a vyprávím o ní i o pocitech, které zanechává, všem zákazníkům s čistým svědomím, hlavně věkové kategorii 50+, která většinou na indiánech vyrostla... takže už jsme museli po 3dnech doobjednat a je úžasné, že už se se mnou někteří přišli naživo nadšeně podělit o hezké dojmy... a jelikož toho má autorka na blogu víc, tak doufám, že bude ještě další knížka ...
Skvělá knížka. Vtipná, dojemná, po přečtení jsem na ni musel pořád myslet. Jako bych se stal její součástí a zůstala ve mně. Pocity, které ve vás vyvolá jsou ohromující a zvláštní. Souhlasím, že je to Betty MacDonaldová, kdyby žila teď. Autorka píše skvěle. Víc jsem napsal v recenzi.
Taková Betty MacDonaldová a Paul Coelho v jednom. Je to čtivé, kupoval jsem v pondělí :). Letní čtení s přesahem a spoustou emocí. Snad autorka nedopadne jako Heller
Autorovy další knížky
| 2023 |  Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí |
| 2024 | Indiánský erotikon: Zaručený recept na chutné manželství |
Za mě super. Jsou to kapitoly z autorčina života, podané formou blogových článků. Doufám teda že pravdivé, protože se chystám do Severní Karolíny ulovit nějakého Indiána i pro sebe :D. Neskutečně jsem se bavila nad tím, jak se zde krásně projevila pravá česká nátura. Maminka s tatínkem jsou naprosto boží lidi. Je to krásné, je to vtipné, je to emotivní, mysteriózní. Prostě pecka.