Jak jsme v Teheránu četly Lolitu
Azar Nafisi
https://www.databazeknih.cz/img/books/97_/97171/bmid_jak-jsme-v-teheranu-cetly-lolitu-AWC-97171.jpg
4
71
71
Po dobu dvou let, než byla roku 1997 přinucena Írán opustit, organizovala Azar Nafisiová ve svém teheránském domě tajné týdenní debaty o zakázaných západních autorech, jichž se účastnilo sedm z jejích bývalých studentek literatury na teheránské univerzitě. V prostředí sílící cenzury a útlaku ze strany státních úřadů a strážců veřejné morálky představovala svobodomyslná výměna názorů o dílech Jane Austenové, Henryho Jamese, F. Scotta Fitzgeralda a Vladimira Nabokova pro všechny zúčastněné nemalé riziko, tím spíše, že záhy začala přerůstat úzký rámec hovoru o literatuře, jak do diskuse vzrůstající měrou vstupovaly osudy samotných diskutujících. Autorčino mimořádně působivé vyprávění představuje jedinečné osobní svědectví o nedávné minulosti i současnosti Íránu, údělu íránských žen tváří v tvář islámské teokracii, potřebě odporu vůči tyranii jakéhokoli druhu a osvobozující síle literatury, českým čtenářům však bezpochyby připomene i poměry panující v někdejším totalitním Československu.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2011 , PasekaOriginální název:
Reading Lolita in Tehran, 2003
více info...
Přidat komentář
kniha je určitě zajímavá, dozvíme se o životě a postojích jedné skupiny Íránek, bohužel té nepočetné, nic nevíme o životě, strastech a postojích většiny, té, která je bez graotnosti pod vlivem náboženských vůdců a žije tak bídně, že stěží přežívá,, to oni určují, kdo bude v Íránu vládnout a kudy se země bude ubírat a ustavičné výhrůžky Západu je jistě nepřesvědčí o tom, že by měli svou zemi svěřit jiným než těm náboženským cvokům.
Zajímavě pojatá kniha o vyučování západní literatury v podmínkách totalitní islamistické moci. Krvavá realita "revolučního" Íránu je popisovaná strohým klidným stylem (jakoby popravy a všudypřítomná šikana patřily k životu). Analýza stěžejních děl světové literatury jen tak mimochodem doplňuje celek. Výborné.
"Uplynul celý rok, než jsem se znovu vrátila k myšlence napsání této knihy, a další, než jsem se odhodlala chopit pera, jak se říká, a začít psát o Austenové a Nabokovovi a těch, které jejich díla četly a společně se mnou prožívaly.
Táto kniha zrejme nebude pre každého, nie je to totiž klasická beletria. Ako hovorí podnázov, ide o knihy a spomienky. Doslova a dopísmena. Kniha ležala dlhé roky a čala na svoj čítací čas, ktorý dozrel a prišiel a nastalo očarenie, ktoré som ani nečakala.
Je rozdelená na viaceré časti, v ktorých sa venuje rôznym autorom a dielam, no nie je to kniha iba o literatúre. Profesorka literatúry fascinujúcim spôsobom ukazuje ako sa úzko je prepojený život skutočný a ten v knihách, dokonca aj tých klasických. Prináša zaujímavé pohľady na niektoré romány, ktoré dodnes v čitateľoch vzbudzujú rozpaky, medzi inými aj na Lolitu. Takto nejako som si vždy prestavovala učenie literatúry.
Irán v rokoch 80-90, opisované situácie a udalosti v spoločnosti, ktoré si len sotva vieme predstaviť a pochopiť, spomienky na svoje žiačky a svojich priateľov (skutočné mená môže uvádzať iba pri tých,ktorí sú po smrti!), ktorí jej hlboko uviazli v srdci a ktorí si našli cestu ku knihách aj v ťažkých časoch a dokonca ovplyvnili ich budúcnosť. Autorka hovorí, že hádanie sa so študentmi kvôli spisovateľom patrí k jej najkrajším spomienkam, akoby to ich písanie predstavovalo otázku života a smrti.
Nejde o strhujúci príbeh, ani sa tak nečíta, veľa som premýšľala nad jednotlivými stranami. Osvedčilo sa mi dávkovanie 20-30 strán :) Nie som teda žiadny plačko, ale táto kniha mi dala zabrať :)
"Žili jsme ve společnosti, která popírala, že by literární díla mohla mít nějakou hodnotu, a uznávala je jen jako služky čehosi naléhavějšího - zejména ideologie. V naší zemi se všechno, i ty nejsoukromnější činy a gesta, vykládalo politicky. Barva mého šátku nebo otcovy kravaty byla symbolem západní dekadence a imperialistických sklonů. Mužská tvář bez vousů, vzájemné podání ruky mezi příslušníkmi opačného pohlaví, potlesk nebo pískání na veřejných shromážděních, to všechno bylo označováno za napodobování Západu a tudíž dekadentní, součást imperialistického spiknutí s cílem svrhnout naši civilizaci a kulturu."
"Islámská republika nás uvrhla zpátky do časů Jane Austenové. Buďtež požehnána předem domluvená manželství! Dnes se dívky vdávají buď proto, že je k tomu donutí příbuzní, nebo aby získaly zelenou kartu, případně finanční zabezpečení, anebo kvůli sexu - lidé uzavírají sňatky z nejrůznejších důvodů, ale jen zřídka z lásky."
"Byly jsme nešťastné. Srovnávaly jsme svou situaci a své schopnosti s tím, čo všechno bychom mohly mít, a nijak nás neutěšovalo, že miliony jiných jsou na tom ještě hůr než my. Proč bychom měly být šťastnější nebo spokojnější při pomyšlení, že někdo jiný je nešťastný?"
Po tom, co jsem se do knihy začetla, stále více jsem se toužila nořit se do informací o dějinách Íránu a zároveň očima osvíceného pedagoga se nechat vést a nahlížet na klasické romány z úhlů, z nichž jsem je nikdy nevnímala. Bylo to pro mě velmi obohacující a obě roviny se v příběhu příjemně doplňovaly. Musím přiznat, že Nafisiová ve mě vzbudila opravdu chuť se do knih začíst. Nicméně právě pro její pedagogické podání se nemohu ubránit dojmu, že i přes sílu celého příběhu mne nechala stát jakoby za sklem a nepustila ke mě sebe ani své postavy dost blízko na to, abych s nimi dokázala soucítit.
Kniha dost rozvláčná a jen s obtížemi jsem dočetla... Na druhou stranu - mě příběh silně zasáhl. Nechtěla bych žít v zemi, kde jedna část obyvatel musí být takřka neviditelná, kde jsou velmi silně omezována lidská práva a hlas mají ortodoxní vyznavači náboženství.
Nevím, zda jsem všemu dokázala porozumět. Žiju v jiné době, v jiné zemi, mnohá z děl autorkou uvedených a použitých jako protipól k situacím a příběhům její reality neznám tak podrobně, četla jsem už dávno nebo jsem je vnímala očima svobodné evropské ženy.
Pár myšlienok:
- román je popisom príbehu života profesorky na univerzite, jej rodiny a jej študentiek, s ktorými vedie tajný seminár o literatúre, kde rozoberajú diela
- román je zároveň rozprávaním o štruktúre a vysvetlením iných románov, ktoré som mala dlhé roky problém nejakým rozumným spôsobom interpretovať- viď Humber Humbert a tvoja Lolita. Autorka mi dala k dielu iný náhľad, za čo som veľmi rada
- román je aj popisom iránskej kultúry a vývoja spoločnosti po revolúcii v 1979 a rokoch, ktoré nasledujú po nej
- román je popisom útlaku žien v Iráne, drobné anekdoty, ktoré sa hrdinke a jej priateľkám stávajú sú často mimo moje chápanie osobnej slobody a naozaj verím a dúfam, že väčšina iránskych žien s tým má problém takisto
*zaujali ma jej prednášky, takú Austenovú a jej Pýchu a predsudok demonštrovala študentkám na tanci- áno, počas hodiny sa študentsky museli postaviť a tváriť sa, že tancujú koncom 18.storočia vo Veľkej Británii. Možno v pohode predstava pre mňa ako Európanku, ale o to väčšie prekvapenie pre iránske študentky, kde režim nepovoľoval (a doteraz nepovoľuje) ani tanec!
Autorka zde naprosto bravurně vykreslila podmínky, v kterých musejí v Íránu žít. Jsou to lidé jako my, se stejnými sny, touhami a vlastnostmi, ale musí žít naprosto jinak a většinu toho skrývat ve svém nitru.
Rozbory děl mi až tak moc neřekly, protože jsem většinu z nich nečetla - jen kdysi dávno Lolitu a Gatsbyho. Ale pro ty, co knihy od Austenové, Jamese a dalších znají, může být pro ně v tomto ohledu kniha určitě přínosná.
Zařazeno do čtenářské výzvy 2019 jako kniha od asijského autora.
Nesmírně obdivuji autorčinu odvahu. Knihu jsem četla už podruhé, je dost rozvláčná, ale jsem ráda že jsem jí četla.
Skvělá kniha, víc k tomu říkat nemusím. Jen snad, že jsem dostala chuť se po letech vrátit k Lolitě a pokusit se na ní koukat tak, jak jí viděly autorčiny studentky.
Zajímavé propojení cítění žen v Íránu v době islámské revoluce s díly klasických autorů 19. a 20. století.
Obzvláště se mi líbila část o Henry Jamesovi a životu v době války s Irákem a soud s Gatsbym.
Moc zajímavý pro mě byl popis života v Teheránu v 80. a 90. letech. Navíc mě kniha velmi navnadila k přečtení děl, o kterých se v knize hovoří.
Kniha je rozdelená do štyroch častí, v ktorých sa rozoberajú diela Nabokova, Fitzgeralda, Jamesa a Austenovej. Ale nie je to len kniha o literatúre. Na pozadí rozboru svetových literárnych diel sa dozvedáme o bežnom živote v Iráne počas 18 rokov - od revolúcie, cez prechod od demokracie k teokracii, obmedzovaniu slobôd obyvateľov, najmä žien, cez Iracko-Iránsku vojnu až po smrť ajatolláha Chmejního a emigráciu spisovateľky do USA.
Kniha v prvej časti opisuje vlastne posledné mesiace života spisovateľky v Iráne a potom sa vracia k jej mladším rokom, keď pôsobila ako profesorka anglickej literatúry na rôznych teheránskych univerzitách. A tak keď dočítame, môžeme rovno začať čítať od začiatku - všetky postavy sú nám už známe a vieme, ktorá zo študentiek ako a prečo konala.
Kniha mi dala veľa, nie je to strhujúci príbeh podaný bulvárnym spôsobom, ale podmanivo umelecky popísaný bežný život v Teheráne. Ešte som ju nemala ani dočítanú, už som si kúpila jeden výtlačok aj pre seba domov.
Trvalo mi trochu dlhšie, kým som knihu prečítala.....ako dobre, že žijem, kde žijem - ja by som bola zrejme dosť veľký rebel....určite si budem chcieť prečítať Lolitu
Ke knize mě nasměrovala Abnousse Shalmani ve svém sympaticky drzém souboru zamyšlení nad postavením žen v muslimském světě (potažmo muslimských žen v nemuslimském světě) Chomejní, Sade a já. Jak jsme v Teherány četly Lolitu má svým stylem blíže ke krásné literatuře (takže si alespoň některé její pasáže lze "vychutnat" i jako prózu), ale kompozičně se ani v tomto případě nejedná o ucelené memoáry, chronologicky líčící útrapy zažívané ženami (a obecně lidmi, jejichž svobodu režim výrazně omezoval) v Íránu od revoluce do období po Chomejního smrti. Nafísíová své povídání o vztazích s muži a studenty, spikleneckých knižních setkáních nebo postupném umrtvování kulturního života v Íránu (které je organizováno spíše tematicky než chronologicky) prokládá rozbory jejích (a shodou okolností také mých) oblíbených literárních děl. Nejedná se ovšem o rušivé odbočky, které by nás odváděly od toho podstatného. Autorčiny originální interpretace Lolity, Velkého Gatsbyho nebo knih Henryho Jamese jsou nutně podmíněné diskursem dané kultury a společnosti a jako takové vypovídají kromě samotných titulů také o Íránu a myšlenkách a touhách Íránců. Unikání do fikčních světů a snaha porozumět skrze ně lépe světu aktuálnímu je zároveň projev univerzální lidské potřeby, díky čemu může být čtení této knihy o knihách vtahující a obohacující rovněž pro toho, mezi jehož zájmy nepatří Blízký východ ani feminismus.
Nejen chlebem živ je člověk, ale také uměním. I duše musí "jíst", a to i (nebo možná především) v nelehké době války.
Kniha mne naprosto uchvátila - víc jsem se dokázala vžít do částí, jež byly charakterizovány knihami, které jsem četla, a fascinovalo mne, jak se skutečně interpretačně mohou "sběhnout" literární díla a lidské osudy. Byl to pro mne další impulz, abych se zamýšlela nad interpretacemi literárních děl - ale jinak se kniha i dobře četla a zklamáni nebudou ani ti, kteří se chtějí dozvědět něco o Íránu té doby.
Zajímavé propojení událostí v Iránu v 80. letech 20. století s vyprávěním o dílech J. Austenové, F. S. Fitzgeralda, V. Nabokova a dalších. Nejdříve mě kniha moc nenadchla, ale když jsem se k ní po roce vrátila, tak jsem se od ní nemohla odtrhnout. Autorka mě inspirovala k četbě některých z děl, které se svými studentkami probíraly.
Naprosto úžasná knížka, která člověku otevře oči v mnoha směrech, doporučuji všem knihomolům a milovníkům literatury !!
Čtení této knihy ve mně vyvolalo rozporuplné pocity, v regále byla zařazena pod názvem skutečné příběhy a ty ráda čtu pokud se týkají země, kterou jsem navštívila. Zpočátku jsem byla dost zklamaná, že autorka na několika stranách rozebírá romány jako je Velký Gatsby a autory jako Nabokov, James, Austenová a další. Některé z těchto knih jsem četla, ale již dávno a vadilo mě citování různých odstavců z nich a následné vysvětlování jak to autor myslel .... vždyť já jsem se chtěla dozvědět něco víc o životě v Iránu. Až když autorka začala psát o diskuzích k těmto knihám se svými studenty pochopila jsem, její studenti a studentky byli vesměs děti kulturní revoluce a poté diktátorského režimu, jejich pocity a city byly potlačovány, nesměli tancovat, zpívat, vyjadřovat se, poznali jen irácko-iránskou válku, ženy se musely zahalovat a byla potlačována jejich osobnost, staly se z nich neviditelné a utlačované bytosti, které nesměly mít vlastní názor. Není to lehké čtení, ale nakonec jsem autorce porozuměla, ano je dobré si knihu přečíst, ale ne každému tento styl psaní bude vyhovovat.
Jak jsme v Teheránu četly Lolitu
Tato kniha mě bohužel neoslovila, vzdala jsem ji v první čtvrtině.