• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Azar Nafisi

Jak jsme v Teheránu četly Lolitu

„Tato kniha mě bohužel neoslovila, vzdala jsem ji v první čtvrtině.“
— Nofar197

---

Jak jsme v Teheránu četly Lolitu

„kniha je určitě zajímavá, dozvíme se o životě a postojích jedné skupiny Íránek, bohužel té nepočetné, nic nevíme o životě, strastech a postojích většiny, té, která je bez graotnosti pod vlivem náboženských vůdců a žije tak bídně, že stěží přežívá,, to oni určují, kdo bude v Íránu vládnout a kudy se země bude ubírat a ustavičné výhrůžky Západu je jistě nepřesvědčí o tom, že by měli svou zemi svěřit jiným než těm náboženským cvokům.“... celý text
— SputnikV

---

Jak jsme v Teheránu četly Lolitu

„Zajímavě pojatá kniha o vyučování západní literatury v podmínkách totalitní islamistické moci. Krvavá realita "revolučního" Íránu je popisovaná strohým klidným stylem (jakoby popravy a všudypřítomná šikana patřily k životu). Analýza stěžejních děl světové literatury jen tak mimochodem doplňuje celek. Výborné.“... celý text
— Crimble

---

---

Jak jsme v Teheránu četly Lolitu

„"Uplynul celý rok, než jsem se znovu vrátila k myšlence napsání této knihy, a další, než jsem se odhodlala chopit pera, jak se říká, a začít psát o Austenové a Nabokovovi a těch, které jejich díla četly a společně se mnou prožívaly. Táto kniha zrejme nebude pre každého, nie je to totiž klasická beletria. Ako hovorí podnázov, ide o knihy a spomienky. Doslova a dopísmena. Kniha ležala dlhé roky a čala na svoj čítací čas, ktorý dozrel a prišiel a nastalo očarenie, ktoré som ani nečakala. Je rozdelená na viaceré časti, v ktorých sa venuje rôznym autorom a dielam, no nie je to kniha iba o literatúre. Profesorka literatúry fascinujúcim spôsobom ukazuje ako sa úzko je prepojený život skutočný a ten v knihách, dokonca aj tých klasických. Prináša zaujímavé pohľady na niektoré romány, ktoré dodnes v čitateľoch vzbudzujú rozpaky, medzi inými aj na Lolitu. Takto nejako som si vždy prestavovala učenie literatúry. Irán v rokoch 80-90, opisované situácie a udalosti v spoločnosti, ktoré si len sotva vieme predstaviť a pochopiť, spomienky na svoje žiačky a svojich priateľov (skutočné mená môže uvádzať iba pri tých,ktorí sú po smrti!), ktorí jej hlboko uviazli v srdci a ktorí si našli cestu ku knihách aj v ťažkých časoch a dokonca ovplyvnili ich budúcnosť. Autorka hovorí, že hádanie sa so študentmi kvôli spisovateľom patrí k jej najkrajším spomienkam, akoby to ich písanie predstavovalo otázku života a smrti. Nejde o strhujúci príbeh, ani sa tak nečíta, veľa som premýšľala nad jednotlivými stranami. Osvedčilo sa mi dávkovanie 20-30 strán :) Nie som teda žiadny plačko, ale táto kniha mi dala zabrať :) "Žili jsme ve společnosti, která popírala, že by literární díla mohla mít nějakou hodnotu, a uznávala je jen jako služky čehosi naléhavějšího - zejména ideologie. V naší zemi se všechno, i ty nejsoukromnější činy a gesta, vykládalo politicky. Barva mého šátku nebo otcovy kravaty byla symbolem západní dekadence a imperialistických sklonů. Mužská tvář bez vousů, vzájemné podání ruky mezi příslušníkmi opačného pohlaví, potlesk nebo pískání na veřejných shromážděních, to všechno bylo označováno za napodobování Západu a tudíž dekadentní, součást imperialistického spiknutí s cílem svrhnout naši civilizaci a kulturu." "Islámská republika nás uvrhla zpátky do časů Jane Austenové. Buďtež požehnána předem domluvená manželství! Dnes se dívky vdávají buď proto, že je k tomu donutí příbuzní, nebo aby získaly zelenou kartu, případně finanční zabezpečení, anebo kvůli sexu - lidé uzavírají sňatky z nejrůznejších důvodů, ale jen zřídka z lásky." "Byly jsme nešťastné. Srovnávaly jsme svou situaci a své schopnosti s tím, čo všechno bychom mohly mít, a nijak nás neutěšovalo, že miliony jiných jsou na tom ještě hůr než my. Proč bychom měly být šťastnější nebo spokojnější při pomyšlení, že někdo jiný je nešťastný?"“... celý text
— zuzulique

---

Jak jsme v Teheránu četly Lolitu

„Po tom, co jsem se do knihy začetla, stále více jsem se toužila nořit se do informací o dějinách Íránu a zároveň očima osvíceného pedagoga se nechat vést a nahlížet na klasické romány z úhlů, z nichž jsem je nikdy nevnímala. Bylo to pro mě velmi obohacující a obě roviny se v příběhu příjemně doplňovaly. Musím přiznat, že Nafisiová ve mě vzbudila opravdu chuť se do knih začíst. Nicméně právě pro její pedagogické podání se nemohu ubránit dojmu, že i přes sílu celého příběhu mne nechala stát jakoby za sklem a nepustila ke mě sebe ani své postavy dost blízko na to, abych s nimi dokázala soucítit.“... celý text
— Makrela Liška