Jak se kalila ocel

Kniha „Jak se kalila ocel“ je jedním ze stěžejních děl sovětské literatury. O její důležitosti a oblibě svědčí už to, že v Sovětském svazu vyšla ve dvou letech ve více než čtyřiceti vydáních. Byla sice psána o Komsomolu a pro komsomolce, stala se však rázem majetkem všech socialisticky smýšlejících lidí celého světa. Jejím autorem je třicetiletý dělník Nikolaj A. Ostrovskij. Narodil se v roce 1904 na Ukrajině. Ze studií byl záhy vyloučen pro politickou činnost, a tak vstoupil jako učedník do zámečnických dílen. Když vypukla revoluce a Ukrajina byla zaplavena intervenčními a petljurovskými tlupami, odešel Ostrovskij z domova a přihlásil se do řad Rudé armády. Stal se členem slavné jízdní armády Buďonného, s níž se přičinil o odražení Poláků. Zde byl také vážně raněn do hlavy. Když byla upevněna sovětská moc, vrátil se ke své práci, ale záhy byl pro své vynikající schopnost i povolán na důležitá politická místa. Tato jeho činnost však netrvala dlouho: přihlásilo se jeho staré zranění a Ostrovskému nastala trudná a bolestná pouť po nemocnicích a sanatoriích. Přesto však se jeho zdravotní stav stále zhoršoval — ochrnul na celém těle, brzy potom ještě oslepl. Ale tento neúnavný bojovník a milovník života se nevzdal ani teď: pořizuje si lepenkovou podložku a úplně slepý píše o tom, co prožil. Ostrovskij vstoupil do literatury statí „Moj děň", uveřejněnou v roce 1935 ve sborníku „Děň mira“. V témže roce vyšel i jeho první a jediný ukončený román „Jak se kalila ocel". Jeho druhý román „Bouří zrození" zůstal pro autorovu smrt v roce 1936 nedokončen. „Jak se kalila ocel", román o komsomolci Pavlu Korčaginovi, je autorovo největší dílo. Autor tu vypráví o dětských letech malého Pavky, o jeho růstu k socialismu, o bojích proti bílým Polákům, kteří chtěli připojit ke svému území Ukrajinu, o nadlidské námaze při stavění dráhy, která měla opatřit Kyjevu dříví, o Korčaginově politické práci i o jeho pozdější nemoci a slepotě. Je to kniha o bojích: s nepřáteli, s přírodou, se sebou samým. Ze všech těchto bojů vychází Korčagin jako vítěz, ba ještě více — čím větší jsou utrpení, tím silnější je jeho zaujetí pro socialismus, jeho láska k lidem, láska k životu. A právě touto láskou k životu a touhou dát společnosti všechno, i to nejcennější, si získal Ostrovskij srdce svých čtenářů. Nikolaj Ostrovskij ústy Pavla Korčagina o tom říká: „Nejdražší, co člověk má, je život. Je mu dán jen jednou, a proto jej musí prožít tak, aby ho nemučila bolest za marně prožitá léta, aby ho nepálila hanba za podlou a malichernou minulost a aby v hodince smrti mohl říci: celý život a všechny síly jsem věnoval tomu nejkrásnějšímu na světě — boji za osvobození lidstva."... celý text