Jak se stát jiným
Édouard Louis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/506194/bmid_jak-se-stat-jinym-wf7-506194.jpg
4
177
177
Může se člověk neustále měnit, aniž by ztratil sám sebe? Ještě mu nebylo třicet, přesto za sebou má několik životů. Zažil dětství v extrémní chudobě, stud za vlastní původ i za sexuální orientaci. Utekl z vesnice do města, kde se už jako náctiletý na gymnáziu snaží co nejvíc vzdálit svým kořenům. Novou identitu touží najít i později na univerzitách v Amiensu a Paříži. Jako spisovatel zažívá nevídaný úspěch, těší se zájmu médií, neustále cestuje a vypráví o svém životě. Pozornost a uznání jsou zpočátku návykové, vždyť přesně o tomhle snil. Jenže postupně se dostavuje únava a znechucení vlastním životem, nejraději by od všeho znovu utekl a pokračoval v nekonečném přetváření sebe sama. Hluboce osobní a dojemný román je největším dílem literární hvězdy od vydání Skoncovat s Eddym B. Kritika i čtenáři ho ocenili jako pozoruhodný návrat autora, který má co říct a nešetří ani sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , PasekaOriginální název:
Changer: Méthode, 2021
více info...
Přidat komentář
Přečetl jsem všechny autorovy knihy, ale toto bude určitě na nějakou dobu moje poslední, pokud ne úplně poslední. Předešlé knihy mě bavily, byl v nich smysl, byla tam důležitá zpráva, kterou každá z těch knih nesla. Byly pro mne plné emocí a náročně se mi četly. Tahle kniha se mi ale nečetla dobře. Nechtěl jsem ji číst, nebavila mě, autor mě iritoval a nechápal jsem, proč mám číst slova, která čtu. Bylo to bolestné. Možná jsem jenom neměl náladu, je to klidně možné, tak to bývá. V prvním momentu jsem ji bral do rukou s nadšením, a po dočtením odkládal s úlevou, že už to skončilo.
Psát o problémech naší doby, propastech, utrpení, vyloučení, bolesti, to je nesmírně záslužné a potřebné. A autor otevírá témata, která jsou opravdu důležitá a mělo by se o nich více mluvit. Jen tato forma, tento způsob jeho boje, ten mi v tuto chvíli nesedí. Podle mě by se už neměl zaměřovat na sebe, na své bolestné dětství, na svou rodinu.
Hodnocení tedy neznamená, že bych s ním neměl soucit a nechápal, čím vším si musel projít. Spíš hodnotím to, že mě právě tato kniha opravdu velmi nebavila, jelikož jsem ji už vlastně četl ve všech jeho předešlých, a musel jsem se nutit, abych ji dočetl.
Uvidíme, zda bude další tvorba lepší.
Autora jsem jako spisovatele neznala, sle zahlédla jsem paní/slečnu v metru, jak knihu se zaujetím četla, tak jsem se rozhodla si knihu také přečíst.
S recenzí jsem si dávala dost načas, protože jsem potřebovala odstup. Kniha byla místy čtivá, ale na můj vkus extra “uplakaná(ve stylu měl jsem opravdu těžký život, za vše můžou mí rodiče a spolužáci na základní škole), dále prvoplánovost jeho počínání až vypočítavost (skoro až manipulativní chování vůči druhým na úkor získávání profitu). Život není lehký a pokud chcete dosáhnout úspěchu, tak je potřeba překonávat překážky, které jsou vysoké a možná si i sáhnout na dno, abyste se následně odrazili ke hvězdám a opravdové city nejsou něco, za co by se měl člověk stydět. Čekala bych větší skromnost a úctu, neboť z textu plyne, že je autor velmi známý a úspěšný spisovatel (min. to o sobě tvrdí; já jsem o něm nikdy neslyšela, ale může se stát, že v záplavě novinek knihkupectví jsem jeho jméno jen nezaznamenala).
Bohužel je to kniha, která mi způsobila (i přes svou poměrně velkou čtivost), čtecí krizi, tak uděluji obligatorní dvě hvězdičky za snahu autora, jakož i týmu, který se podílel na vydání knihy (ať již v originále nebo v překladu do českého jazyka).
Tuto knihu chápu jako druhou část Skoncovat s Eddym B., kterou jsem četl, asi před čtyřmi lety a byla úžasná. Souhlasím s tím, že by se autor měl pomalu začít věnovat jiným tématům, ale jsem rád, že jsem se mohl dozvědět, jak to s Eddym bylo po odchodu z vesnice. Předchozí tři knihy se nezabývaly tak dopodrobna Eddyho osudy, ale zaměřovaly se na jiná témata.
3,75/5*
ROZBITÁ přátelství a zpřetrhané rodinné vazby, výměnou za vysněný život učence a spisovatele na úrovni, jenž navždy unikl chudobě a nuznému venkovskému životu.
Naprosté odtržení od minulosti svého dětství a dospívání. Změna mluvy, vizáže, chůze, smíchu, gest, jména ….
Náhodné známosti, skrze které pomalu dosahoval svého stanoveného cíle. Napodobování mužů a žen z jiných společenských vrstev. Autor měl na lidi okolo sebe celkem kliku.
Na finálních stránkách konečné přiznání, že někdy by si přeci jen přál zastavit čas a k něčemu se navrátit.
První knihu, kde autor popisuje, jak chtěl zapadnout a nevybočovat jsem nečetla, ale tahle druhá o snaze vymanit se z předem nadefinovaného osudu byla velmi zajímavá. Po dočtení mám celkem chuť pustit se do jeho románové tvorby - skoro dvacet let byl literaturou nepolíben a díky doporučení akademiků a francouzské inteligence se dostal k mnoha zajímavým a obohacujícím textům.
Jinakost a rozdílnost života na severu Francie s životem ve velkoměstech byla bijící do očí a úsměvné bylo zejména to, že nakladatelství mu jeho autobiografii nechtěla vydat, jelikož se domnívala, že ve slavné “la Franče" takhle není možné živořit. Doporučuji k přečtení, jen asi nejsem až tolik unešena jako jiní recenzenti.
(SPOILER) Co všechno je člověk ochoten udělat, aby unikl svému osudu? Ta proměna je až neuvěřitelná. Oplácaný kluk v teplácích z chudé venkovské rodiny přijíždí studovat na gymnázium v Amiens a jen o pár let později chodí na věhlasnou pařížskou univerzitu a popíjí víno s šéfem americké banky na gauči z ledního medvěda. Édouard Louis ve své nejnovější knize líčí, jak se vzepřel svému třídnímu původu, který ho předurčoval, aby zůstal bez vzdělání v zajetí alkoholu a podřadných zaměstnání jako zbytek jeho rodiny. Naopak toužil po tom, aby mu nic neteklo, protože "prožít všechno znamenalo pomstít se za místo, které mi svět přisoudil při narození". Je to docela typická ambice talentovaných lidí z neprivilegovaného prostředí prorazit "skleněný strop" a nespokojit se s posunem "o stupínek výš", ale prosadit se rovnou ve "velkém světě". Klíčovou ingrediencí Louisova příběhu je jeho homosexualita. Když vzpomíná, jak už jako čtyřletý toužil po chlapcích na dvoře školky, dává to jeho útěku z komunity homofobních vesničanů nádech takřka mytické nevyhnutelnosti. A je to právě coming out, který ho od minulosti definitivně odstřihne a strhává jej do víru života movitých gayů, kteří si blonďatého fešáka vydržují a umožní mu žít jeho vytoužený pařížský život. Není to ale zadarmo. Jeho posedlost změnou po sobě zanechala spoušť v podobě zpřetrhaných vztahů s rodinou a rozbitých přátelství s lidmi, kteří mu nezištně pomáhali, aby se stali jen dalším stupínkem na žebříku jeho společenského vzestupu. (7/10)
Na autora a jeho dílo jsem slyšela samé dobré ohlasy, takže když jsem měla možnost přečíst si jeho knihu, neváhala jsem. Jedná se zhruba o mého vrstevníka, takže jsem byla zvědavá. Kniha nebyla špatná, v některých ohledech jsem s Eddym i soucítila, ale přesto mi dalo dost práci knihu dočíst.
Moje první kniha od tohoto autora a bude i poslední. Mám pro lidské utrpení velké pochopení, a tak bych čekala, že si takový člověk pak dokáže vážit sebe a změny, kterou dosáhl, všímat si i malého štěstí. To autorovi uniká, neustálá nespokojenost, využívání ostatních a prosby o neodsuzování... Psaní funguje jako terapie, ale tady je vidět nešťastný člověk, který by možná vše docenil až na opravdové terapii. Oceňuji poměrně originální způsob, jakým je kniha napsaná. Ale to je bohužel tak vše.
Zajímavá kniha. Totálně odlišný styl autobiografického vyprávění, než se kterými jsem se doposud setkal. Zdá se mi určitým obrazem dnešní doby, kdy středobodem světa je jedinec a jeho seberozvoj ve světě globalizace a uvědomění si vlastního bezvýznamného členství v přirodním ekosystému. Neuvěřitelny životní příběh, bez kterého by kniha vůbec nefungovala. Oceňuji snahu být co nejautentičtější a v písemném projevu co nejsyrovější. Neustálý drive na branku/za svým cílem stát se slavným a úspěšným vs. vymanit se ze své minulosti, ale na druhou stranu neustálé obviňování svým kořenů a zanechávání kostlivců podél své vlastní cesty. Avšak na druhou stranu, pokud se má člověk změnit a někam se v životě posunout, bez ztrát a kompromisů se to nikdy nepodaří...
Touto knihou končím s tímto aurorem. Tento sebezpytný formát mi zřejmě nevyhovuje. S některými myšlenkami nesouhlasím. Možná je to i tím, že číst za sebou tři knihy autora mě odradilo od všeho, co by případně ještě chtěl napsat... Nechci se dál vrtat v jeho divnoživotě, který vykresluje až na kost... Po nějaké době mi v hlavě zůstal jen jakýsi pocit nudy a touha, aby kniha už skončila...
4 z 5
s Louisem je to 50/50, píše sebe, píše poctivě a o důležitých věcech. Na jeho první knize mi vadil ten zpětný pohled, který z něj možná nechtěně dělal něco lepšího než lidi z jeho okolí. Tady si s tím dost vědomě hraje, zkoumá každý bod, díky kterému se stal tím, kým je dnes. Nic si nepřikrášluje a zároveň nakousává něco hlubšího a univerzálnějšího.
Poprvé u Louise tak trochu nuda. Působí to sice jako nejdetailnější verze jeho raného života, což je téma, které neustále popisuje ve všech svých knihách (které jsou výborné), ale za mě také nejvíce vypočítavá. Původní autenticita a syrovost je pryč. Z tématu už zůstává jen popis posedlosti se změnit. Zavrhnout prostou vesnici v sobě a děs z rozsudku osudu žít v ní jako předchozí generace, které se nedokázaly dostat z koloběhu alkoholismu, násilí, chudoby, tvrdé práce a nevědomosti. Louis chtěl utéct, stát se jiným. Nejdříve maloměšťákem, poté Pařížanem a nakonec snad aristokratem žijícím v luxusu a se služebnictvem. Hlavně se co nejvíce vzdálit vesnici. A byl ochotný pro to udělat vše: využít přátele, studovat až do úmoru nebo se vyspat s kýmkoli, kdo měl peníze a vliv. A právě seznam jeho bohatých amantů působí dost domýšlivě a vychloubačně. Důvěryhodnost padá i v momentech, kdy v kontrastu ke svému těžkému dětství, nemůže ve svých cca dvaceti letech uvěřit, "jak těžká je práce v knihkupectví, kde se musí vyrovnávat knihy", nebo "jak nechutné jsou těstoviny po ohřátí druhý den od uvaření". Samozřejmě je to pořád dobrá četba, ale všechny předchozí knihy mi přišly lepší.
(SPOILER)
Strašný. Tohle by si měl přečíst každej zasranej kariérista, co si myslí, že úspěch vyřeší všechny jeho problémy.
Neustálá křeč, neschopnost žít ale vlastně se jen opájet budoucností a pak zase minulostí. Bezvýchodnost. Přitom bys vlastně celou tu dobu mohl bejt šťastnej. Je to tím, že ty dětský traumata prostě jen tak nepřekonáš? Asi.
Chtěla bych umět popsat svoje vnitřní pohnutky tak upřímně a přirozeně, jako to umí on. Není sympatickou postavou. Je trochu oběť, ale zároveň si často vybral být sobecký. Při své cestě na vrchol využívá lidi, o kterých potom napíše maximálně několik řádek, a nezdá se, že by ho zajímali jako osobnosti. Nezávisle na vztahu k němu a čím do jeho života přispěli. Až na vyjímky. Mrzelo mě, že kniha skončila tak brzy, zajímalo by mě si přečíst víc o tom, jak doopravdy pohlíží na ty události ze zpětného pohledu. Třeba to, jak toužil po tom být s někým extrémně bohatým, jak je možné, že si nic z toho nevyčítal nebo si nepřipadal nijak poníženě? Měl pocit, že jí to autenticky posouvá do lepší společnosti. Vnímá to tak stále? Jak nakonec přistupuje k nerovnováze ve společnosti? Jak mohl po svém levicovém aktivismu v mládí tak moc toužit stát se buržoazií?
Postavy, které jsou v knize nejživější, jsou stále členové jeho rodiny. Zbytek jsou jakoby jen stíny, ne příliš uvěřitelné, nedůležité, přechodné. Autor se utápí sám v sobě.
Ale je to autentické.
A rozhodně zábavné, takže doporučuju.
Po Skoncovat s Eddym B. je tohle autorova nejlepší kniha. Mě se jeho život stále nezajedl a líbí se mi zkoumat zákoutí jeho duše, protože je to velmi zajímavý člověk, který dokáže sám sebe popsat skvěle tak, že se s ním radujete, když se raduje on, když si připadá hloupý, tak vám taky tak připadá, autor si hraje se slovy, kdy před vámi obnaží svojí duši a já mám pocit, že mu rozumím. Za mě opravdu skvělý a moc se těším s čím autor přijde dál, protože jak je uvedeno v komentáři pode mnou, vydáním knihy od Édouarda je pro mě taky vždycky svátkem.
Vydání knihy od tohoto autora je pro mě vždycky svátkem; narazil jsem na něj náhodou, spíš jsem po jeho prvních knihách sáhl (přiznám se) kvůli mediálnímu "humbuku". Přesto všechno se mi jeho první knihy líbily. A tak už pár let sleduji jeho tvorbu.
Knihu Jak se stát jiným jsem tudíž nemohl vynechat a těšil jsem se, s čím autor tentokrát přijde. Je to zklamání i nadšení zároveň. Nejprve k tomu nadšení: Je až neuvěřitelné, s jakým naturalistickým popisem dokáže vtáhnout čtenáře do děje svého života, jak poutavě dokáže (a také čest překladatelce) vyprávět svůj příběh. Bylo velmi zajímavé sledovat střet vrstev, hanbu a stud hlavního protagonisty. Velmi obdivuji jeho odvahu hnout se z místa, sebrat se (ať už do Paříže, či za "velkou louži"), nechat vše za sebou a prostě odjet vstříc nejistotě.
Při četbě si čtenář myslí, že hlavnímu protagonistovi rozumí, přesto to vše může být úplně jinak.
Velmi tudíž jeho knihy (nejen tuto) oceňuji díky sociologické sondě, která se v podstatě zabývá tím, jak uniknout navzdory determinovanému osudu.
Na druhou stranu...Čekám, kdy autor dojde s něčím novým, s příběhem. Kdy zanechá svou neutěšitelnou potřebu psát autobiografii a obohatí světovou literaturu něčím novým? Ano, myslím, že autor má dostatek příběhů, se kterými by se mohl čtenářské obci pochlubit, ale nebylo by s další podobně tematicky zaměřenou knihou už přespříliš?
Budeme se těšit...
S Édouardem jsem se setkal i osobně v Praze při uvedení této knihy, musím uznat že je na první pohled dost sečtělý, chytrý a milý, ALE té postavě v jeho autobiografické knize bych dal pár facek. Nemůžu si pomoci, ale jeho chování dostat se na společenském žebříčku co nejvíce a při tom nebrat ohledy na kamarády, mi nepřišlo moc vůbec sympatické. Samozřejmě nemůžeme hodnotit chování hlavního hrdiny, ale spíše literární hodnoty. Kniha se mi líbila, ale je pravda, že už bylo Eddiho trochu dost a mohl by se autor zaměřit i na jiná témata.
Louisův bildungsroman — ač na první pohled působí silně niterně — postrádá adekvátní míru reflexe a postoje autora k předloženému materiálu. Silně politický a sociologický tón předchozích knih mizí, E. L. pro vyvolání pocitu autenticity víceméně nekriticky zpřítomňuje jednotlivé verze přeměny své osobnosti, které nanejvýš prokládá omluvami blízkým, které po cestě zranil a kterým jednotlivé pasáže adresuje. Většího odstupu se symbolicky dočkáváme až ke konci knihy. E. L. musí dojít až na vrchol, infiltrovat se mezi pařížskou smetánku a pít víno za stovky eur u jednoho ze svých milenců, aby byl schopen se za svou přeměnou ohlédnout a nekritickou fascinaci buržoazií přehodnotit.
V kontextu autorovy tvorby jde tedy v mých očích o krok zpět. E. L. se (v jistých kruzích) stal silně populární a medializovanou osobností (viz jeho letošní beseda ve Francouzském institutu i množství rozhovorů, které s ním při této příležitostí vzniklo), kontury jeho životního příběhu jsou odtud (i ze střípků z přechozích knih) tedy známé. Přidanou hodnotou mohlo být právě celou cestu zanalyzovat prizmatem idejí a tezí, které veřejně zastává i načrtává ve své předchozí tvorbě.
Otázkou zůstává, kam tvorba E. L. bude směřovat dál. Podobné variace na variace se totiž začínají vyčerpávat. Dokáže E. L. psát o někom (něčem) jiném než o sobě?
Dobře a rychle stravitelné, produkující živé představy a zamyšlení. Malinko se v autorově autobiografii sám vidím, přestože jsem spíš technického zaměření a naleštěného snobství jsem si před fází znechucení užil asi jen zlomeček, a proto jsem knihu "zhltnul i s obalem", i když obal nemá :)
Protože nevíme (a asi ani nemáme vědět), nakolik je kniha stylizovaná do autobiografie pravdomluvná, měli bychom se na ni dívat jako na jakoukoliv jinou beletrii. Tedy: neměli bychom hodnotit vypravěče a jeho hodnoty, ale dílo jako takové. Jeho styl, jeho naléhavost, jeho psychologický rozměr...
(Co tím chci říct: neposílejte autora na psychoterapii; zkuste se spíše zamyslet, jestli je postava Édouarda z knihy psychologicky uvěřitelná; je dost možné, že vás bude rozčilovat, stejně tak vás může rozčilovat Humbert Humbert, což nic nemění na kvalitách Nabokovova díla.)
Édouard Louis píše dobře, dokáže vás vtáhnout do (asi) své hlavy, všechno rychle odsýpá. Ale i když jsem knihu přečetl během jednoho dne téměř na posezení, už jsem nebyl tak okouzlený jako v Louisových prvotinách. Nejde jen o to, že Louis píše zase o sobě: tentokrát se zaměřuje na jiné části svého životního příběhu a je docela fascinující sledovat dění v jeho hlavě, jeho cílevědomé zaměření na změnu (trošku mě mrzí nepoměr mezi částí o Amiensu a o Paříži - jakoby se ke konci Louisovi přestalo chtít vyprávět; svou touhu vymanit se ze světa chudoby popsal velmi podrobně, závěrečné "prozření" ve světě bohatých mužů přišlo z ničeho nic).
Jenže Louisova díla mě vždycky přitahovala z velké části svou formou, mícháním časových rovin, střídáním vypravěčských situací... Jak se stát jiným už není tak rafinované jako v minulosti. Není zcela bez nápadu, ale je mnohem, mnohem lineárnější. Nemusí to samozřejmě být nutně chyba, každé dílo, každý příběh si žádá své; ale po dočtení se u mě nedostavil ten pocit jako kdysi, když jsem zaklapnul Skoncovat s Eddym B. a věděl jsem, že jsem dočetl něco mimořádného.
Naprosto skvělý! Pro Čecháčky s povoláním syn/dcera samozřejmě nepochopitelné.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Skoncovat s Eddym B. |
| 2019 |  Dějiny násilí |
| 2023 | Jak se stát jiným |
| 2021 | Kdo zabil mého otce |
| 2022 | Boje a proměny jedné ženy |
Tohle bylo bolestné čtení plné boje, vzdoru a bolesti. Za plotem je tráva vždy zelenější, ale opravdu je potřeba pohřbít vše, čím jsme, aby jsme nalezli iluzorní štěstí, navíc podmíněné bezpodmínečně vnějšími okolnostmi a druhými lidmi? CO vše musíme za takové štěstí zaplatit? Ač jsem se s náladou knihy spíše minula, rozhodně mě donutila přemýšlet a napsaná byla velmi sugestivně.