Jako zabít ptáčka
Harper Lee
https://www.databazeknih.cz/img/books/85_/85312/bmid_jako-zabit-ptacka-eD0-85312.jpg
4
3189
3189
Jako zabít ptáčka série
1. díl >
Obraz ustrnulého a neměnného života malého městečka na americkém jihu v 1.třetině 20.století, viděného očima dvou malých dětí. Svět sourozenců je omezen na těsné sousedství doma, kde panuje ustálený pořádek a kde se rodiny navzájem znají do všech podrobností. Neměnný řád s úspornými rasovými předsudky je narušen: nevinný černoch je křivě obviněn ze znásilnění bělošky a postaven před soud. Obhájcem černocha se stává otec obou dětí, který bere tento případ jako věc své osobní cti. Obyvatelé městečka jsou nuceni zaujmout k případu stanovisko a ti, kteří jsou oběma dětmi obdivováni, se staví do skupiny lidí, věřících v jedinou spravedlnost pro všechny lidi. Kniha navazuje na humanistické tradice Marka Twaina a je velmi čtivá.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1966 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
To Kill a Mockingbird, 1960
více info...
Přidat komentář
Je to opravdu krásné čtení. Začátek se mi četl hůř, nemohla jsem se pořádně začíst, ale jak přišla část se soudem, nemohla jsem se odtrhnout a konec byl úžasný. Moc hezky a mile napsáno, je to jedna z knih, kterou když dočtete, hned chcete číst znovu. Nelíbil se mi český překlad jmen (Čipera).
Moc pekne cteni. Vypraveni mlade Čipery o zacatku skoly, prazdninach a tajemnem sousedovi.. kniha ukazujici nepochopitelny svet dospelych. Obyvatele mestecka jsou krasne vykresleni, se svymi dobrymi i spatnymi vlastnostmi, hluboko zazitymi rasistickymi predsudky..
Kniha je to mila, smutna, pravdiva. Opravdu moc se mi libil vztah Atika k detem. Moudry otec, ktery nenasilnou cestou uci deti spravne moralce.
Doporucuji. V me knihovne bude uz bude mit pevne misto.
Moc pěkná knížka. Není to kniha, co by člověka nutila přečíst ji za jediný den. Děj si tak klidně plyne a člověk si říká, jaké ty děti měly krásné dětství.
Kniha je svým obsahem smutná, ale styl psaní nutí k úsměvu a přemýšlení.
Hlavní téma je a bude stále živé. Neustále budou lidé bojovat s předsudky a zlobou, přesto jak už bylo mnohokrát napsáno, to není v knize stěžejní. Důležitější jsou zde vztahy v rodině a umění se postavit důstojně všem překážkám.
Knihu doporučuji.
"Jak to mohli udělat, jak mohli?"
"To nevím, ale udělali to. Udělali to už dřív a udělali to dnes a udělají to zase, a když to udělají - pláčou, jak se zdá, jenom děti..."
Kniha nám zprostředkovává důležitá, do značné míry aktuální, témata skrze dětský pohled na svět, který je náhle konfrontován s pohledem dospělých. Pro mne velice silné byly dialogy mezi dětmi a jejich otcem, které byly často na první pohled prosté, měly ale velkou hloubku, zodpovídaly řadu otázek či naopak pokládaly nové k hledání odpovědí. I když jsem, podobně jako někteří další komentující, možná trochu čekala, že hlavní zápletce otevírající se zkraje čtení bude věnován větší prostor než byl, nakonec mi to ani příliš nevadilo. Dokázala jsem se docela dobře začíst do milých, zábavných dětských příhod, které odlehčovaly závažnost tématu a z nichž bylo cítit, jak se sourozenci mají rádi, líbil se mi způsob uvažování malé hlavní hrdinky, vypravěčky příběhu, obdivovala jsem charakterové vlastnosti jejího otce i vztah, jaký měl se svými dětmi. Knížka, která ukazuje spoustu nespravedlnosti, lidské hlouposti, zloby a nenávisti, zároveň je ale důležitým poselstvím o tom, jak je důležité neopouštět své ideály, nezpronevěřit se sám sobě a stále se snažit svou troškou (ač se to zdá marné a i když stojíme proti většině) přispět k tomu, aby byl svět lepším místem. Knížka smutná a veselá zároveň, která určitě stojí za přečtení.
Silně nevyrovnaná kniha. Slibný začátek, dětské radovánky, nádech Olivera Twista. Poté dlouho nic, neskutečně nudná část po soudním přelíčení a slušný závěr. Opravdu nic světoborného.
Přečteno. Ale těžce. Snad nejdéle čtená kniha. Nerozumim tak vysokému hodnocení, tak snad nejsem sama.
Opravdu jde o tak přelomové dílo, které může čtenáře zaujmout i o půl století později? Humanistické poselství je sice krásná věc, ale vyprávění hodně vázne. Kniha popisuje pro děj spoustu nepodstatných informací a to, na co láká, se vlastně odehraje na pár stránkách.
Ačkoli román Jako zabít ptáčka často dominuje žebříčkům nejoblíbenějších knih, osobně mě příliš nezasáhl. Své nezastupitelné místo bude určitě mít mezi dospívajícími dětmi, kterým poskytne srozumitelný a čtivý pohled i na vážnější témata jako je rasismus. Ačkoli Harper Lee odmítá nadále reagovat na dopady své knihy, jako například kritiku příliš plochých charakteristik černošských postav, byla by chyba ji proto odsuzovat. Nejen proto, že v dnešní době budou tyto výpady působit přehnaně, ale také proto, že Harper Lee vytvořila skutečně výjimečný román o dopadech lidských předsudků.
Jakási americká "Babička". Jak už to u Ameriky bývá, jejich verze je automaticky globální, což v tomto případě vůbec nevadí. Snad nejdůležitější americká povinná četba je velmi čtivá a má silné poselství i pro dnešní dobu, ačkoli se odehrává ve třicátých letech a mnohým se může zdát, že problém diskriminace obyvatel již není aktuální.
Knihu jsem precetla diky Vyzve. Neni spatna, misty me vtahla, ale misty dost nudila. Tema je to zavazne, pribeh smutny. Ale kazda kniha vypravejici o nespravedlnosti a ponizovani je smutna. Styl psani, jakym je kniha napsana, mi nesedi. Bohuzel jsem uz par knih napsanych timto stylem odlozila. Tuto jsem musela docist kvuli Vyzve ;-)
Co se tyka cernosske problematiky, pak mnohem vice se mi libil Cernobily svet.
„Jako zabít ptáčka“ je román, kterému jsem se dlouho vyhýbal, protože mě kdysi-kdosi varoval, že se jedná o sentimentální kýč, který navíc nahlíží na černošské postavy pouze jako na nesamostatné subjekty děje (to je ale podle mě nedorozumění – román je reflexí postav z většinové společnosti a snad ani nemá být černošským pohledem na rasismus).
Nakonec jsem se tedy odhodlal a vůbec jsem nelitoval. Zdálo se mi, že atmosféra v knize je dobře vykreslená, cítil jsem se vtažen do děje a prožíval s rodinou Finchů jejich boj proti zatvrzelosti lidského myšlení.
Je to právě atmosféra, která je – podle mě – tím nejpůsobivějším, protože děj sám o sobě není nijak strhující. O děj totiž asi ani nejde – zdá se mi, že kniha byla napsána proto, aby mohla ukázat autorčin postoj ke světu a aby mohla na víceméně modelovém případě ukázat „dobré“ a „špatné“ aspekty jižanského maloměsta. To je zároveň na románu to nejslabší – že řada situací, monologů a dialogů nevyznívá přirozeně, ale působí jako uměle naroubované za účelem předkládání připravených tezí.
Ta didaktičnost knihy je sice na úkor přirozenosti, ale je snesitelná – alespoň pro mě - proto, že prezentované myšlenky (rovnost mezi lidmi, nebezpečnost předsudků, nebezpečí stádního způsobu myšlení, humanita a slušnost obecně...) jsou stále platné a myslím, že neškodí si je zopakovat, když jsou navíc součástí citlivě vyprávěného příběhu.
Při čtení jsem si několikrát vzpomněl na hry Karla Čapka, protože „Jako zabít ptáčka“ má taky kromě své knižní kvality i ten „mimoliterární“ přesah – ve své době působil jako morální apel. A tuto roli může hrát i dnes. Kdybychom si totiž vyměnili kulisy příběhu a přesunuli ho do současnosti, tak by stále byl aktuální – nedostatek empatie s jinak vypadajícími lidmi, schopnost omluvit si v sobě nespravedlivé rozhodnutí ... to jsou problémy, s kterými se potýkáme stále znova.
Já nějak nevím...ani nenadchla, ani nezklamala. Rozhodně se jedná o nadčasový příběh, pohled malého děvčátka na "problémy" dospělého světa je kouzelný a některé univerzální úvahy měly svou hloubku. Ale výraznou stopu ve mě tohle dílko nezanechá.
*čtenářská výzva 2017: kniha od držitele Pulitzerovy ceny
Nádherná kniha s hlubokým lidským příběhem. Ač napsána před třičtvrtě stoletím, čte se úžasně, příběh je stále aktuální a poselství nadčasové.
Velmi mne pohladila po duši, léty okoralé skoro až k cynismu. Moc bych si přála alespoň z poloviny tak krásné dětství a takového úžasného otce.
Hluboce se mne dotkla myšlenka, že i předem prohraný boj vě věci, která se nás niterně a morálně dotýká, bychom měli se ctí a hrdostí dobojovat až do (prohraného) konce. Tohle bych se měla naučit i ve svém životě.
Jedna z kategorie "nenadchne, neurazí". Už jsem tak zdeformovaná čtením detektivek, že jsem podle názvu čekala další knihu ve stylu vraždy, znásilnění atd. Nic takového se však nekonalo, což jsem zjistila hned na začátku a dost mě to zklamalo a většinu času jsem se do čtení musela nutit. Když jsem však přemýšlela, co mi na ní vlastně vadí, na nic pořádného jsem nepřišla. Kniha je psána pěkně, dobové problémy z pohledu malé holky, je to vlastně vcelku milé a čtivé. Jen to není jedna z knih, kterou člověk hltá od začátku do konce a nemůže přestat, nebo ke které by se vracel. Nejvíce mě zaujala pasáž ze soudního líčení, kterou jsem opravdu zhltala.
Musím přiznat, že nebýt čtenářské výzvy, tak bych si s největší pravděpodobnosti tuto knihu asi nepřečetla. Jsem za to proto nesmírně ráda, protože kniha se mi opravdu velmi líbila. Byla naspána stylem, který mi sedl a dobře se četl.
Dlouho jsem zvažoval jakou knihu zvolit do letošní čtenářské výzvy jako knihu oceněnou Pulitzerovou cenou. Byla to poslední kniha výzvy a musím říct, že volba byla výborná.
Z počátku se kniha docela vlekla a nějak mě nebavila. Nemohl jsem nějak přijít na to proč Atik místo táty, ale v celkovém výsledku se to tam hodilo, když se ponoříme do dvou dětí, kterých se to týká. K jejich výchově, postoji ke světu a podobně...
První část vcelku o ničem, rozjelo se to až během soudního procesu, kdy kniha nabere rychlost. A pak v té rychlosti bohužel pokračuje a hodně rychle skončí... To mi na knize asi trochu vadilo, protože jsem čekal trochu delší závěr.
Ale celkově kniha zajímavá, vychází z reálných základů (běloši vs. černoši) a má hlavu a patu.
A jedna věc by mě opravdu zajímala: co vlastně měl Bubu za nemoc?
"Kdepak, Jeme, já myslím, že je jenom jeden druh lidí. Lidi."
No jasně, co taky jiného by mohlo dostat Pulitzera...
Od téhle knihy jsem toho asi čekala moc. V první polovině se téměř nic neděje a musela jsem se nutit, abych vůbec četla dál. Pak se děj "rozjede" a najednou je konec.
Dlouho jsem si říkala, že si tuhle knihu rozhodně musím přečíst, ale jsem z ní docela zklamaná a nenechala ve mně žádný hlubší dojem.
Štítky knihy
děti zfilmováno americká literatura znásilnění soudní procesy USA (Spojené státy americké) černoši rasismus hospodářská krize Alabama
Nejdříve bych ráda doporučila audioknihu od Mladé Fronty - hlas Kláry Issové je opravdu nádherný a její čtení dělá z poslechu úchvatný zážitek!
V průběhu poslechu jsem nemohla nepřemýšlet nad tím, čím je tato kniha tak výjimečná, že si zasloužila své místo mezi klasikami a je dokonce oceněna Pulitzerovou cenou. Pro mě osobně je tím důvodem nakonec hlavně forma, jakou je román psán. Harper Lee má neskutečně vytříbený cit pro jazyk a umí s ním brilantně pracovat. Ačkoliv byl příběh celou dobu vyprávěn z pohledu malé dívky, nepůsobilo vyprávění dětinsky ani přihlouple nebo zbytečně roztomile. Snad k tomu pomohlo občasné použití sofistikovanějších výrazů, které ale u dcery právníka nepřekvapily.
Další věc, která mne velmi zaujala, je stavba příběhu, neboť ta velká dramata se uskutečnila až téměř na konci knihy a přesto to všechno před tím bylo něčím víc než jen úvodem k velkému vyvrcholení. Celé je to pro mě dokonale smíchaný prozaicko-lyrický příběh, kdy se dělo nejen mnoho zajímavého, ale celé to bylo obestřené atmosférou tak perfektně popsanou, že jsem měla chvílemi pocit, že v knize žiji.
Svými myšlenkami je tato kniha také nepochybně výjimečná, autorka v ní velmi umně vyjadřovala své názory, které měly ve své době (snad) šanci dotknout se srdcí čtenářů. Já tuto knihu četla více než 55 let po jejím publikování a s jejími názory nejen souhlasím, ale s radostí sleduji, že už konečně žijeme v jiné době. Ne dokonalé, ale o tolik lepší. A tak doufám, že jednou budou čtenáři tuto knížku číst s velikým údivem nad tím, jak se kdysi jejich předci k sobě chovali, neschopni si to ve své době představit.