Jan Cimbura
Jindřich Šimon Baar
Prostředí jihočeské vesnice je dějištěm románu, jehož hrdinou je legendární sedlák, člověk moudrý a spravedlivý, spjatý celým srdcem s přírodou. Znění tohoto textu vychází z díla Jan Cimbura tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Novina v Praze v roce 1942. Verze 1.0 z 4. 2. 2022.
Přidat komentář
Čekala jsem nějakou školometskou nudu, ale nakonec mě to velmi bavilo a myslím, že v ani v porovnání se světovými klasiky kniha nijak nezaostává.
Oblíbená knížka mého dědy, sedláka tělem i duší, narozeného roku 1912. Jako bych četla o něm, o jeho světě. Nádherně popsané zvyky a tradice, přírodní cykly a láska ke zvířatům a polím a také poměry v Čechách v druhé polovině devatenáctého století. Války a odvody synů a zabiraní koní, zavedení železnice, vlastenectví. Přísloví a názory, které člověka donutí se zamyslet, třeba ty o “velkopanském jedení masa”, protože mnohé z toho, co měl Cimbura za hřích, je dnes norma. Krásné čtení.
Krásné, jen pro Galaxy - Jan kouří, jak sám říká, naučil se to při sečení u řeky.
I když nevím nevím s tou silou kdy zvedne krávy býky a koně jako pírko, poněkud přehnané, stejně jako ten samý prvek jako v Hanýžce, a to ten, že ho VŠICHNI milují, obdivují, že má vše nej, vše umí, s ním se baví pan rada, vojáci i pan kníže, Marjána která s ním kdysi sloužila a teď je jeho je teď bohyní která se nadnáší a pouze JI litují, když přijde válka. Co na tom, že ostatní ženský tam mají syny taky??
Vtipný bylo, že ač jemu a ženě bylo 70+, děcka a okolí šokovaly jejich šediny a teprve si jich všimli. Tupci.
Tohle bylo Baarovi totiž vlastní.
Tohle přehánění a hrdina, kterej byl enormně a ve všem nej, ten byl vždy a všude. Takže chvílemi vtipný, chvílemi až přehnaný, zase plné buranismu, kterýmu se říkalo hrdost a odvaha, ale pořád lepší než zmiňovaná kniha.
Běláčkův příběh mě rozsekal, ale neudivil; lidem by se vůbec mělo zakázat ochomejtat se kolem zvěře... Ale jinak nádhera! Mám moc ráda, když knížka není napínavá, ale jen si tak poklidně plyne až ke konci. A tady byl konec pár ekselánc! Je vidět, že autor byl kněz, a tak měl asi hodně napousloucháno při posledních pomazáních, a taky byl nejspíš dobrý psycholog, když všechny ty stavy a pocity tak bezvadně popsal, a hlavně byl bezesporu úžasný člověk, protože jen někdo takový mohl stvořit takovéhoto Cimburu (i když ho jen "obšlehnul" ze skutečnosti) a s neskutečnou láskou vykreslit českou přírodu! (To je ale, koukám, vykřičníků na tak klidnou knížku, ale co...!)
Prostě idyla!
Jakožto Písečák jsem se trochu styděl, že jsem doposud Cimburu nečetl. Napravil jsem to a nelituju. Mile napsaná knížka o pokorném člověku, která zajímavě přiblíží zapomenuté zvyky a dávný život na vsi a navede čtenáře k zamyšlení o současném světě.
Nádherná poetická knížka o pokoře a lásce k přírodě. Snad protože, že částečně žiju podobným životem, snad proto, že bych ho chtěl žít více...měl jsem okamžiky, kdy jsem měl vlhké oči a bylo mi málo platné, že jsem taky chlap jako hora...
Znám jednoho Cimburu z Prahy a je to úplný trouba... Doufám, že jde jen o shodu jmen, jinak by se skutečný Jan Cimbura musel obracet v hrobě... Fascinují mě stateční a dobří Češi z devatenáctého století. A do Baara bych se docela jistě zamilovala. Škoda, že jsme se minuli v prostoru i v čase.
Kromě jiného mě nadchlo, jak obec přijímala nového souseda; když odpověděl na všechny otázky, sdělili mu nejen jeho práva, ale i povinnosti. Škoda, že tento zvyk zanikl.
Tak tahle kniha mne dostala. Zpočátku mě Jan štval svojí ukázněností a dokonalostí, postupně ale příběh nabyl realistické rysy a už jsem se nemohla odpoutat. Je to příběh o obyčejném životě, který naprosto přirozeně plyne v souladu s Bohem. Jan CImbura je skutečná postava, Baar čerpal z vlastních rozhovorů s ním a z vyprávění lidí, kteří ho znali. Prostřednictvím Jana Baar sděluje své myšlenky a je to koncentrovaná obyčejná lidská moudrost. Dotýká se mnoha společenských témat, nejen soužití s přírodou a s lidským společenstvím. Nejvíc mě dostal popis bitvy u Sadové a pak samozřejmě konec o Cimburově stárnutí a smrti. Tak nějak by to asi mělo v lidském životě fungovat.
Trošku mi to připomínalo selský život hrdinů Ankera Larsena.
Jan Cimbura je pěkná kniha, která popisuje život na jihočeské vesnici v době, kdy se pod vlivem doby a měst mění vesnice. Staré pořádky se opouštějí a nové přicházejí. Baar zde vykresluje starý způsob života, kdy lidé nežili v přírodě, ale s přírodou. Vše se však začíná hroutit a mladí již chtějí žít jinak. Staré dobré časy tu představuje právě Cimbura - moudrost, úctu k přírodě, práci, ... Rozhodně stojí za to si tuto knihu přečíst.
Nostalgie let minulých, na gymnáziu povinná četba, nyní jsem se k ní ráda vrátila.
Kniha k zamyšlení se o tom, jak dříve lidé dokázali chovat zvířata a obdělávat svou půdu, aniž by potřebovali, dostávali z fondů dotace...
Ne, nyní vážně. Jan Cimbura byl oblíbenou četbou mé babičky. Knížka poukazuje na lidskou, až mravenčí píli jedince, který se nikdy nehodlal vzdát za jakékoliv nepřízně osudu... S velkým respektem, porozuměním a úctou přistupoval k přírodě, jakožto k celku a svému živobytí... Příběh o člověku, který mohl zpříma pohlédnout ostatním do očí...
Trochu jsem měla strach, jak se bude kniha číst. Nevěděla jsem, do čeho jdu. Ale nakonec se mi kniha četla velmi dobře. Místy se mi zdály dlouho popisy míst či věcí, ale celkově se mi děj opravdu líbil. Popisoval běžný život sedláka i celé vesnice na jihu Čech. Všechny radosti, ale i útrapy doby (smrt mladého sedláka, krupobití a tím starost o obživu, smrt dítěte), smíření se se životem a příprava na smrt. Až se mi nechce věřit úctyhodného věku, kterého se Cimbura dožil. Pro ty, které zajímá, jak se žilo kdysi, dobrá volba.
Cituplná kniha oslavujicí poctivého člověka, který miloval svůj kraj, děti, koně a snažil se žít svůj život tak, aby mohl s klidným svědomím předstoupit před boží soud. Kdo z nás to s klidnym svědomím může ....
Nádherně popsaný život na vsi v 19. století, kdy pro poctivého sedláka bylo důležité sepjetí s přírodou, umět se postarat o zvířata a své polnosti a díky tomu, přežít další rok svého života. Z četby této knihy člověk plně cítí tu krásu venkovského života
Další velké překvapení z oblasti klasické české literatury. Tato kniha prý byla za první republiky velmi adorovaná a propagovaná agrární stranou. Není divu, protože představuje ryzí čskou bukoliku. Příběh člověka, spjatého s vesnicí a přírodou, reprezentujícího ty nejlepší lidské vlastnosti. Pro mě ten prvý balzám na duši. Čte se dobře, příběhy jsou uvěřitelné (nakonec vč. toho symbolického o Cimburově nejoblíbenějším koni) a kniha celkově, i přes dramatické okamžiky, dýchá pohodou a klidem. Co mě ale nikdy nepřestane překvapovat je podobnost lidských typů s dneškem. I v Cimburovi je jich hodně, nejmarkantnější ale je sedlák, který neuměl hospodařit, ale uměl mluvit, tak se stal úspěšným politikem. Ergo to že jich máme plnou sněmovnu a radnice není žádné novum - fungovalo to tak vždy.
Kařdpodáně vřele doporučuji k přečtení každému, kdo hledá klidný, idylický příběh.
Krásný příběh z jihočeského venkova. Děj knihy mě naprosto pohltil. Líbilo se mi, jak spisovatel dokázal pěkně barvitě popisovat okolní přírodu a život.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jan Cimbura |
| 1972 | Hanýžka a Martínek |
| 1965 | Paní komisarka |
| 1969 | Holoubek |
| 1975 | Osmačtyřicátníci |
Jan Cimbura se stane sedlákem potom co, co byl čeledínem, kde s ním hospodář byl spokojený. Pak se v podstatě celý děj odehrává v duchu hospodaření kolem statku a podobně. Zajímavá je oblast písecka, konečně je to něco z naší země.