Jan Maria Plojhar
Julius Zeyer
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/316752/mid_jan-maria-plojhar-6J5-316752.jpg
4
78
78
První svazek z díla básníka, prozaika a dramatika Julia Zeyera (1841-1901), zahleděného většinou do dávných časů nebo dalekých krajů, je v edici Česká knižnice román s autobiografickými rysy odehrávající se v autorově současnosti a vydaný poprvé roku 1891.
Přidat komentář
Zeyer je jedním z nejpozoruhodnějších básníků v próze. Jako jsou Němci hrdí na Goetha, měli by být Češi právem hrdí na Zeyera.
Kniha se mi četla dobře a mohu všem doporučit.
Už jen pro vnitřní spor Jana s církví a jeho lásku k Ježíši, pro jeho pocity vyděděnosti z jakékoli společnosti, pro vnitřní rozpor hrdiny, jenž bloumá mezi sny a realitou, řadím autora mezi pravé mistry literatury.
Někoho možná odradí archaický jazyk a styl. Ten já ovšem zbožňuji, v tomto ohledu jsem nekritická, uznávám. Styl je dle mě adekvátním obrazem doby.
Archetypy femme fatale (Pelagie) a čistého, obětujícího se anděla v podobě Cateriny tvoří prostě úžasný ( také milostný náboj děje knihy). Caterina bývá srovnávána s Dantovou Beatricí. To srovnání je příhodné.
Popis lokalit: Praha, Řím, Pošumaví i fiktivní Havranice jsou skvělé: Zeyer hodně cestoval a dokonale své zážitky v knize zúročil.
Je mnoho důvodů, proč si knihu přečíst.
... maturitní čtivo? Aha...
Zeyer je u mne básník prózy. Jeho větná skladba a příměry mi velmi sedí. Rád čtu výrazy jako "pravděnepodobný". No, a co se Plojhara týče. První půlka knihy je strhující a dalece před tou půlkou druhou, která už se hodně babrá v hodnocení vnímání, přesto stojí za to.
Mně zajímavé přišlo, jak se mi na mé literární pouti i v "obyčejném románu" odkryjí myšlenky typu: "Nad všechny světy duše větší jest; ta nedotknuta, neboť jsoucnost jich z ní temení, bez ní by nebyly. Kdo chtíčů nezná, strach kdo přemohl, kdo smysly vládne, pokoj ducha má, ten v klidném pravdy světel uzří ji, svou duši věčnou, jistou velebnou!" - nádherné povzbuzení k vnitřní meditaci.
Tedy (slovy jiných) - i toto "maturitní čtivo"- ve mně něco docela fajn zanechalo.
Ze Zeyerovy prozy Plojhara považuju za béčko, Dům U Tonoucí hvězdy to zkrátka není. Osobně mě nudí poněkud hysterický nacionalismus, který je ovšem vzhledem ke kontextu pochopitelný. Hlavní příběh lásky a smrti je zrcadlen nebo předjímán i v příbězích vedlejších. V románu jde také o hledání nějakého pevného bodu, respektive sebe sama. Vzhledem ke své životní zkušenosti a svým nárokům považuju tuto četbu za oddechovou a relaxační. Hlavně posledních pár kapitol hraničí s červenou knihovnou a opravdu dost nudí. Je to naprostý čistokrevný průměr, který nikoho nenadchne, ale taky nikoho neurazí.
Zeyera známe z učebnic jako autora výlučného, ale to neznamená, že bychom se ho museli obávat. Jeho knihy jsou málo vydávané a tím také málo dostupné. Ale pokud na ně narazíte, nebojte se začíst, budete odměněni. Plojhar je ideální pro ty, co mají rádi romantickou literaturu a marně hledají, co ještě nečetli. A také pro ty, co rádi čtou knihy psané krásnou starou češtinou.
Romeo a Julie v 19. století? Jsem ráda, že v této knize děj poněkud pomalu plynul...
Autorova krasomluva je tím lákadlem co dává jeho dílům punc krásné češtiny i přes teskně smutný příběh.
Hrdinou je mladý poeta, nepochopený českou společností , lásky které ho čekají mají italské kořeny a v nich nachází svou radost z okouzlení krás i svoji věrnou lásku pro cestu do žití ve snách...
Zvláštní moment, zvyknout si na umírání je i bylo přetěžké. Výběr knihy od "A"? Asi ano.
Audioverze s ušlechtilým podtextem pro srdce knihomola.
První svazek jest čtivým textem pro autobiografické jeho rysy, nicméně druhý svazek se stává utrpením, kde hlavní hrdina umírá, umírá a do toho je zamilovanej. No a jak tak trpí, tak... Tak prostě trpí a čtenář na 230 stranách s ním.
Četla jsem knihu někdy když mi bylo mých rozervaných 17..nebo 18. Hrozně jsem to prožívala a to je dobře. Dnes mám k podobným stavům trochu jiný přístup,takže by možná nedošlo až k takovému souznění s příběhem.
Zeyer je prostě pan básník a pan umělec slova.
Kniha byla maminky. O to je pro mě cennější.
Nádherný jazyk. Líbilo se mi to moc, vytkl bych snad jen to, že místy je to příliš rozvláčné.
Hrdina je senzitivní typ s rozjitřenou myslí, která zpravidla člověka přivede akorát tak do maléru. Zmítá se mezi tím, co by být mělo a tím, co je. Neví co chce, neví co chtít, hloubá a bloumá, veršuje a šermuje a jakmile mu může něco nevyjít, zaručeně mu to nevyjde. Politováníhodné. Zeyer je originální ve vyjadřování, větné stavbě i v mimořádně sugestivním popisu vnitřních procesů, složitých úvah a silných emocí. Nedá se to číst ledabyle ani halabala, nedá se to číst se slabou pozorností, nedá se to číst s dlouhými přestávkami a místy se to nedá číst vůbec.
První knížka, kterou jsem od Zeyera četla a hned jsem věděla, že naprosto ladím jeho vlny. Je to zároveň jedna z nejdojemnějších, nejsmutnějších, ale i nejbouřlivějších jeho knih. Plojhar, vlastně takový suchárek, rozervanec, který celou knížku jenom vzdychá, co by udělal, kdyby to, co by nedělal, kdyby tamto. Jenže je za tím něco bolavého, smutného, něco v pozadí a člověk si do toho promítne cokoli zrovna prožívá. Já jsem se se Zeyerem setkala a protla a jsem za to mimořádně ráda.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Radúz a Mahulena |
| 1999 | Tři legendy o krucifixu |
| 1996 |  Dům U tonoucí hvězdy |
| 2001 | Jan Maria Plojhar |
| 1983 | Román o věrném přátelství Amise a Amila |
Nádherný romantický milostný román, napsaný velmi podrobně, citlivě, zachycuje nejjemnější záchvěvy lidské zamilované duše, dívá se na dno lidského srdce. Byla jsem nadšena, že tak úžasné dílo bylo napsáno v českém jazyce už v 19. století, ačkoli Zeyer byl spíše německého původu. Je to geniální, nadčasové dílo světové úrovně.
Nyní je k poslechu v krásném přednesu Aleše Procházky na Mujrozhlas.