Jantarové slzy
Sofía Segovia
Historický román o naději a dvou pruských rodinách zatažených do válečné vřavy. Prusko roku 1945, válka zuří nebezpečně blízko a postupující sovětská armáda rozdělí dvě rodiny, které jsou na útěku vstříc nejisté budoucnosti. Jejich děti se uprostřed války musí naučit přežít. Malé Ilse naštěstí přinášejí úlevu pohádky, jež jí vypráví polský nádeník Janusz, který pro její rodinu pracoval. Janusz povídá o obléhaném království v Baltském moři, odkud se vylévají jantarové slzy truchlící královny. Nikdo netuší, jak důležité a prorocké tyhle pohádky jsou. V troskách nedalekého Königsbergu se ukrývají Arno a jeho matka. Nepodařilo se jim před postupující armádou uprchnout, a teď zde vyčkávají v naději, že se hned po válce opět setkají se svou rodinou. Ovšem mezi padajícími bombami jim při paběrkování na troskách dochází, že v opevněném městě zůstat nemůžou. Sevřeni v kleštích dvou mocných nepřátel se z nich stávají pěšci vydávající se na cestu s nejasným koncem.... celý text
Přidat komentář
Prolité potoky jantarových slz nad morálním úpadkem národů takzvaných vítězů i poražených, nad zmařenými osudy prachobyčejných "člověků", jejichž fatálnost se přenáší v podvědomí po celé další generace dětí a vnuků... Ten krásný jazyk lehounký jako chmýří pampelišky rozsekne událost s krutostí neměřitelnou na lidské jednotky a zanechá duši nahou a opuštěnou, aby ji následující události rozporcovaly na kousíčky. A přesto to bylo celé tak krásné čtení, pravdivé do morku všech kostí; a i navzdory nesčetněkrát omílanému tématu jedinečné uchopení podstaty s velikým přesahem.
Jantarové slzy jsou úplně jiné než Šepot včel, nutně, protože válečná doba v evropském prostředí není nakloněna zvukomalebnému vyjadřování. Bylo pro mne překvapivé, že si mexická autorka vybrala pro svůj druhý román právě tohle místo a dobu, ale v doslovu je vše objasněno. Čtivost příběhu podle mě nelze upřít, stejně tak si pochvaluju další skvělý překlad Romany Bičíkové, smekám. Přidejte k tomu pečlivou redakční práci nakladatelství Host a máte před sebou „adeptku“ na knihu roku.
Prusko – země, jejíž dějiny ani územní historii neznám, ale v podání Sofie Segovie má úžasné kouzlo. A bez ohledu na kořeny a na charaktery všech hlavních hrdinů nám autorka tu více, tu méně razantně předkládá pravdu, s níž si dějiny – a především vítězové – nikdy nelámali hlavu: válka nikdy není a nebyla válkou celého národa, těch obyčejných. Ale právě ti na ni vždycky nejvíce doplatí. Ovšem přístup mnoha Němců/Prusů k Polákům v této knize byl opravdu šokující. Alexander Solženicyn mě překvapil. A pohádky o královně Juratě bych si taky ráda poslechla . . .
„Po relativním míru ve válce, po noci předstíraného klidu, stačil jediný okamžik a její život se smrskl na pochopení, že jediný poklad, za který stojí nasadit život, je život sám.“
Kniha Jantarové slzy vypráví především o tom, co se s člověkem stane, když se vnitřně rozlomí a z celistvého člověka se stanou úlomky. Ty úlomky už nikdy žádným způsobem nedrží pohromadě a změny jsou nevratné. Tohle s lidmi udělá válka. Takto byl rozlomen Carl Schipper, Ethel, nebo Wanda. Hodně důležitý pohled pro nás Čechy z druhé strany fronty. Utrpení německých obyvatel, kteří naivně uvěřili svému vůdci, bylo právě tak velké - jako utrpení těch napadených. Nakonec byli oběťmi úplně všichni. Jako vždy - přes nekonečně bolestný ráz, nepostrádá naději. Hluboké, strhující čtení. Velice doporučuji.
Jantarové slzy mi zůstanou v hlavě i srdci ještě hodně, hodně dlouho...
Druhá světová válka a dvě, v podstatě úplně obyčejné rodiny. Hahlbrockovi a Schipperovi. Ilse a Arno. Dlouhé putování plné hladu, strachu i bolestných ztrát.
Kolikrát jen jsem si říkala: UŽ DOST! Už nechci! Už je tam té smrti až moc :(
Tušila jsem, o koho přijdu. Kdo se mnou nakonec příběhu nedojde a nemohla jsem s tím nic udělat. Stejně, jako jsem nemohla udělat nic pro své milované postavy. Zbožňovala jsem je do jednoho.
Válečných románů jsem přečetla spousty. A přece jsem po dlouhé době našla takový, který mnou prostoupil od první stránky. Nutil mě přemýšlet, byl syrový, napsaný podle skutečnosti.
I přesto jsem se v sobě po celývh těch 560 stran snažila udržet aspoň malou špetku naděje, že to třeba přece jen dobře dopadne.
Nevím, co víc bych vám k příběhu pověděla. Mám teď zlomený srdce...
Silný příběh, který rozhodně doporučuji přečíst!
Román inspirovaný skutečnými událostmi. Jak historickými, tak i lidskými. Sledujeme životní cestu Ilsy a Arna a jejich rodin od roku 1936. Ve vyprávění se střídají ještě s polským "podčlověkem" Januszem. Pohled na válku očima obyčejného člověka mě vždycky dostane. Nějaký psychopat se rozhodne pro ještě větší moc, nehledíc na následky. Prostý člověk většinou nevěří, že se ta zvěrstva dějí, je snadné zavřít oči a být hluchý k informacím. Dokud se ho válka nedotkne, dokud nemusí vzít do ruky zbraň. Autorka velmi citlivě popsala vývoj postav, utnutí dětství i přerod ze statkáře na vojáka. Naštěstí vybrala rodiny, které jsou prodchnuté láskou a tím pádem i nadějí. Tak jako u Šepotu včel i tady můžete mít dojem, že se příběh táhne, ale není to na škodu. Jde o to prožít si pocity postav a nezapomenout, jaká hrůza je válka.
Schůzka naslepo... čekáš magii vonící po Šepotu a on to černokněžník Hitlerojc ve vší své ukrutné nadutosti... ve spojitosti s dnešním vyšinutým mocenským chtíčem téměř za humny mi tohle neplánované dostaveníčko s válkou zase o trochu víc uskříplo vnitřnosti... nicméně i přes nepřetržitou duševní nevolnost mi přeci jen sem tam okysličila chlopeň láska linoucí se z obou rodin... láska a neobyčejná síla kontra odporně nelidský hnus ulpívajíc na sežmoulané záložce už navždycky... odvyprávěno s tou největší grácií... veliké díky... stále je třeba celému světu připomínat, jak moc nebezpečná může být ztráta zdravého rozumu!
Mně autorka nevyhovuje, už u předchozí knihy jsem neměla dobrý pocit ze čtení a tady je to ještě horší. Prvních sto stran se plácáme v nějakých cyklech nebo spíš spirále v době těsně před válkou, z pohledu vícero rodin/osob poskakujeme v čase mírně vpřed a zase vzad, přitom se ale stejně nic moc nedozvíme o té době ve Východním Prusku, ani později po záboru Polska.
Místo děje zajímavé jistě je, ale prostě mi autorka nezprostředkuje skutečnost, jen tak nějak mlhavě krouží kolem. Dál jsem to pak už prolétla s tím, že bude zajímavé, jak se nakonec hlavní hrdinové v reálu dostali až do Mexika. Ale tato pasáž tam už není, pouze je tato skutečnost míněna v doslovu, a to je škoda.
Doporučuji k přečtení - za mě s tímto žánrem nejlepší, co jsem v poslední době přečetla.
Tak tu máme další spisovatelku, která se věnuje zpracování historických událostí na podkladě skutečných příběhů ....
Tento román se odehrává na pruském území a zabývá se osudem dvou rodin,
jejich útěk před hrůzami války je krutý a autentický .... ale není plný slz ....
Slzy zde roní královna Balského moře Jurata .... když sleduje exodus obyvatel ....
Kniha je obsáhlá a uprchlíci jsou vystaveni mnoha útrapám i nenávisti ....
A když se po ukončení války zbytky rodin setkávají, jsou to jiní lidé ....
.... Nejvíc šokující na válce je, že jejími obětmi jsou individuální lidské bytosti .... A tyto jsou zrůdnými politickými konvencemi odsouzeny vraždit nebo být vražděny.... ve sporech, které nejsou jejich vlastní / A. Huxley /
Vzhledem k světu je třeba stále upozorňovat na tyto reálnosti .... doporučím.
Kdybych tuhle knížku měla přečíst místo pár hodin dějepisu v devítce určitě by mi to dalo víc než bitva-kdy-kde-počet padlých.
První polovinou knihy jsem se pomalu začítala do děje. Avšak od půlky jsem četla prakticky na jeden zátah. Děj má spád, několikrát jsem ukápla slzu, několikrát se mi ji podařilo zadržet. My nepláčeme. Historie se opakuje. Psanci jsou hrdinové a hrdinové odpadlíci. Jak relativní umí život být. Neskutečně silné matky. Otcové, kteří dělají cokoliv pro rodinu. Všichni, kteří dělají cokoliv pro přežití. Děti, kterým skončí dětství dřív, než si to uvědomí. Glupi Janusz, který pomohl zachránit rodinu a věděl a viděl toho příliš mnoho. Nejhorší na příběhu je, že je založen na skutečných osudech. Nebo je to to nejlepší?
Drsné, syrové, úžasné. Příběh rodin, které se ocitly ve válečné vřavě, aniž by chtěly. Toužili po jednom jediném - poklidném rodinném životě. A taky udělali jednu chybu - uvěřili Hitlerovi.
Velmi drsná, surová, ale bohužel reálná kniha.
Ze začátku mi trvalo, než jsem se začetl, avšak od poloviny knihy nabral děj takový spád, že jsem musel číst skoro bez pauzy. Opravdu silný příběh, kterých v této době nebylo pomálu, bohužel. Děj je velmi smutný, až depresivní. Doporučuji všem, které zajímá období těsně po druhé světové válce.
Táto kniha sa mi hodnotí veľmi ťažko. Myslím si, že po literárno-historickej stránke by si zaslúžila aj plné hodnotenie, ja ale nie som literárny vedec a preto ju budem hodnotiť hlavne z čitateľského hľadiska. Slzy z jantáru sú náročné, depresívne a v kontexte dnešnej doby naozaj frustrujúce čítanie. Autorka síce krásne vykresľuje psychiku postáv a fungovanie nacistickej propagandy na obyčajný ľud, ale veľké množstvo pohľadov a opisov knihu značne spomaľujú a pôsobia zmätok. Mojím veľkým problémom je asi aj to, že som očakával magický príbeh podobný Bzukotu včiel. Nič také od tejto knihy nečakajte, je úplne iná. Priznám sa, že si nie som celkom istý či som pochopil, čo touto knihou chcela autorka povedať. Toho utrpenia tam bolo naozaj dosť a prišlo mi to zbytočné. Hlavne scéna so psom. Aby som to nejak zhrnul, ak hľadáte originálnu knihu o druhej svetovej vojne, Slzy z jantáru určite stoja za prečítanie. Vnášajú do tejto etapy dejín úplne iný pohľad. Pripravte sa, že to ale nebude čítanie na dobrú noc.
“Všichni mají oči, kterými vidí svět, ale každý se na něj dívá, jak chce.
Tento historický román vypráví osudy dvou pruských rodin během druhé světové války. Jednou je rodina malé Ilse, která v kočáře a v tuhé zimě putuje od statku ke statku a přežívá, jak se dá. Druhá je rodina malého Arna, který se také vydává na cestu a později se ukrývá se svou matkou v sutinách baráku.
Všichni se na konci války stali vyhnanci a vysídlenci ve vlastní zničené zemi. Někteří válku přežili, jiní bohužel to štěstí neměli. Kdo přežil, toho válečný život pronásledoval i po skončení války. Postupně se vzpamatovali, ale zapomenout nemohli. A nikdo nebyl jako dřív.
Román je inspirovaný skutečnými událostmi a o to víc je děsivější. První půlka byla pro mě taková až nijaká, víceméně bez akce. Zkrátka popisovala životy těchto dvou, zatím víceméně kompletních, rodin. Nicméně pak obě rodiny museli opustit svoje domy a vydat se na cestu, pokud chtěli žít dál. A právě v této části šlo mnohdy doslova o život a čtení bylo místy opravdu náročné. Autorka věrohodně popsala tento kočovný život, který byl plný strachu, úzkosti, ale bohužel i smrti a touze o přežití.
Ve finále tedy knihu hodnotím kladně, i když autorčin Šepot včel mě bavil o trochu víc. Mate-li rádi historické romány z období války, neměli byste tento minout.