Japonský agent v Tibetu

04.01.2025

Kdysi jsem se o tuto zemi zajímal a tato kniha jednak zapadla do učiněných poznaktů, ale také přispěla k reálnějšímu pohledu na věc. Pokud to tak lze říci, protože ta realita je dost syrová. Mladý Kimura nejprve pracuje na "statku" v Mongolsku provozovaném v rámci aktivit Asociace sousedů, což je dnešními slovy jakási nezisková organizace. Při vykonávání bohulibé činnosti, jako je péče o stáda, válečné uprchlíky a zatoulaná zvířata, se seznamuje s prostředím, učí se mongolsky a připravuje se na své nasazení. Jedná se o silný příběh, prostoupený přátelstvím, ideály, težkostmi a také postupným vystřízlivěním. Průvodcem je zde racionalizující mysl autora, která mu díky jeho svědomí, které je asi více vyvinuté, než u jeho kolegů, přináší určitou sebereflexi. Bohužel je patrné, že v tomto prohlénutí zůstává ve svém okolí jaksi osamocen.

K výtkám k překladu bych přidal zmínku o britských službách "M15 a M16" namísto MI5 a MI6 nebo "Mainichiho novinové společnosti", což má asi být The Mainichi Newspapers Co., Ltd., tedy Mainichi Shimbun. Se slovem mainichi by se pak nemělo nakládat jako s vlasním jménem nějaké člověka. Zní to stejně svérázně jako když se řekne: Tu televizi mám od Sonyho.

09.10.2023

Název knihy by měl čtenáře nalákat, že se bude jednat o "špionážní" román. Není tomu tak. Je to cestopis, popisující Mongolsko, Tibet až po Indii na pozadí historických událostí v Asii před, v průběhu a konci druhé světové války - a to očima mladého Japonce. Tak nějak vypadala Střední Asie mezi roky 1940 a 1950. Moje druhá kniha o Tibetu z té doby.

26.03.2023

Uvědomuji si, že dneska je riziko to přiznat, ale mám pro Tibet slabost od chvíle, kdy jsem zjistila, že existuje. Pohled na starou část světa očima japonského, byť ne zrovna sympatického špiona, mě bavil a občas mě přivedl i k údivu. V závěru knihy vyjádřil krátkou reflexi vztaženou k vlastnímu národu, a protože se mi zdá pro dnešní dobu ve vztahu k jiným národům inspirující, kousek ocituji.

"Považovali jsme se za čisté a šlechetné, zatímco ve skutečnosti jsme byli pouhými pěšáky velké falešné hry. Nyní si s hořkou lítostí vzpomínám na rozpor mezi růžovým snem o Velké východoasijské sféře vzájemné prosperity - propagovaným japonskou armádou a vládou - a drsnou realitou, ve které jsme se angažovali do programu útočných rasových výbojů. Na počátku málo z nás vědělo o krutostech války, ale na konci neexistovala omluva z neznalosti pravdy. Největší tragédií, kterou Japonsku způsobila válka, nebylo to, že jsme ji prohráli, ale že jsme se z naší porážky pramálo poučili a vynořili se bez vlastní identity.
Ve skutečnosti jsme zjistili pouze to, že neradi prohráváme. A to byl také skutečný důvod - opravdovější než lítost nad tím, co jsme udělali - proč se japonští lidé snažili ze společnosti vymazat vše, co mělo něco společného s válkou a militarismem. Samozřejmě že jsme byli úžasně úspěšní: dokonce tak úspěšní, že jsme vymazali i to nejlepší z naší tradiční národní identity. V ideálním případě jsme si měli zachovat starého ducha sebeobětování a oddanosti vyššímu cíli, spojit ho s vědomím, co se děje ve světě okolo nás, abychom pak vyšší cíl poznali, až ho uvidíme."

01.01.2019

Hisao Kimura vypráví svůj příběh odehrávající se v letech 1940 až 1950 na území dnešní ČLR a Indie. Příběh, který zahrnuje především cestu podniknutou v letech 1943-1945 z východního Vnitřního Mongolska na jihozápad s cílem v Sin-ťiangu, skončenou ale namísto toho ve Lhase, dále putování ze Lhasy k východním hranicím Tibetu a zpět v roce 1947 a další dvě návštěvy Lhasy v letech 1948-1949. Čtenář tak má možnost očima mladého Japonce vydávajícího se za Mongola nahlédnout do prostředí staré Číny a Tibetu ještě před nástupem komunistické vlády. A je to docela úžasný pohled do již zaniklého světa poutníků a obchodníků cestujících v karavanách na velbloudech nebo jacích, světa plného všudypřítomných projevů zbožnosti, ale také násilí, bezpráví a politické nestability. Mimořádně zajímavý je pak popis podmínek panujících v Tibetu krátce před komunistickou invazí.

Dojem z knihy bohužel kazí nevalná kvalita českého překladu. Většina textu je zřejmě přeložena správně, ale objevují se zde velké překladatelské přešlapy. Tak např. na straně 75 se mluví o campě - základu tibeské stravy, originální text „staple diet of Tibet“ je ale přeložen jako "dietní jídlo Tibeťanů". Nebo na straně 31, kde je anglický termín „intelligence“ ve smyslu zpravodajské služby do češtiny přeložen prostě jako „inteligence“. Samostatnou kapitolou jsou pak místopisné názvy. Do českého textu jsou jednoduše převzaty v té podobě, v jaké se objevují v anglickém originálu. Čteme tak o Singkiangu, Chinghaii, Beijingu atd., třebaže českým zvyklostem by odpovídalo Sin-ťiang, Čching-chaj, Peking. Najdeme zde ale i skutečné perly - na několika místech se například mluví o „Tsaidam Basinu“, myšlena je přitom Cchajdamská pánev.