Jarní vody
Ivan Sergejevič Turgeněv
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190575/bmid_jarni-vody-g17-190575.jpg
4
177
177
K velkým milostným příběhům světové literatury patří i novela Jarní vody známého ruského klasika. Romantický příběh lásky, nakonec zklamané a nikdy nenaplněné, s krásnou postavou Gemmy, ženy hlubokého a opravdového citu, typicky turgeněvovské hrdinky. Jeden z nejkrásnějších milostných příběhů ve světové literatuře, do něhož se promítlo mnoho autorových osobních zážitků a pocitů.... celý text
Přidat komentář
Pro mě překvapivě vynikající věc o přelétavosti mladického srdce. Sanine, chlapče, dobře ti tak, dostal jsi, co sis zasloužil.
Tohle byla docela zábava. Pokud hledáš něco ruskýho, stravitelnýho a míň psychologickýho guláše, než je třeba v Dostojevským, šáhni určitě po jarní vodce. Krátký je to akorát a sviští to člověče, jako regionova mezi bubnama a hradčanskou.
Je to fakt sranda. Ruskej lesa pán má všechno naplánovaný a za poslední chechtáky jede z Itálie zpět na Sibiř. Při čekání na dostavník pendlující mezi mezi Frankfurtem a Sibiří Bim ho!!!
A než bys stačil dojíst frankfurtskou polívku, zasnoubí se se snoubenkou místního pracháče a namachrovance. Pracháč měl aspoň prachy. Zato tenhle nemaká a aby měl na cimru, musí střelit panství. Jenže když ještě není aukro, musí se na to střílení do Ruska.
Cestou naštěstí vyruší u frankfurtský pečeně jednoho buřta (svýho spolužáka) a ačkoli miluje svojí snoubenku, kterou vlastně ukrad, stane se po přesnídávce z frankfurtskejch párků sexuálním otrokem buřtovy manželky. Mimochodem, morbidně bohatý. A tak místo do Ruska, nebo do Frankfurtu na rendlík frankfurtský omáčky, hasí si to Míťa do Paříže, kde nejspíš dostane roubík do huby a pořádnou bondáž. Ale to je jenom moje domněnka. Takhle to dopadá, když se přemejšlí trenyrkama, to jsou pak sliby chyby, průsery a zajímavý situace.
Ale všichni víme, že každá voda steče nakonec od shora dolů a Míťa za pomoci pošťáka Ondry nalezne kýžený klid a mír. Za mě dobrý a není to naposled, co jsem to čet.
Hořký příběh D.Sanina. Vzpomíná na chybu které se dopustil vůči své bývalé lásce a přemýšlí, jak je možné, že se nechal svést někým kdo za to nestál a zahodit své štěstí.
Tomuto se říká překvapení. Tak jako mě letos zklamala Jeptiška (Denis Diderot), tak mě překvapily Jarní vody. Čekal jsem pochmurnou klasiku, něco ve stylu Dostojevského, či hůře Tolstého. (Aby bylo jasno, oba mám rád – Dostojevského raději – ale ne vždy to člověk potřebuje) A ono ne. Jedná se o jednoduchou svižnou novelku, kterou máte za dva příjemné večery za sebou. Musím se přiznat, že když se hned v prvním odstavci knihy vyskytlo slovo pelyněk a já měl zrovna doma zcela novou lahvinku absintu, neodolal jsem, abych si čtení ještě více nezpříjemnil.
V knize nenajdete ani jeden jediný psychologický rozbor, ani jednu opravdovou filosofickou úvahu. Postavy se chovají, jak se chovají, protože se tak chovají, nic jiného vám řečeno není. Děj se odvíjí rychle prostřednictvím elegantního a jednoduchého jazyku pana Turgeněva a tak vám Jarní vody utečou jako… no jako jarní vody. Vlastně je to velice příhodně zvolený název.
Pravda, nečekal jsem, že se děj této ruské novelky, od ruského autora, s ruskou hlavní postavou bude odvíjet v Německu a většina postav bude hovořit francouzsky, či italsky (tedy v příběhu, naštěstí tolik ne na papíře). Překvapení to však bylo příjemné. Atmosféra Frankfurtu je v knize vylíčena způsobem, který mě nutil si všechno představovat v nejjiskřivějších barvičkách, vše bylo veselé a krásné a potom… Potom přišel zlý lesní duch, rusalka, či víla, která měla v lese svou chaloupku. A konec najednou nebyl tak veselý. Konec byl odpornou ukázkou uhranutí, způsobeného mladickou naivitou, stejně tak ale i ukázkou slabé vůle.
Úplný závěr knihy je vlastně velice smířlivý a něžný, slabá vůle se však vrací i v posledním odstavečku… Inu což, někteří jsou prostě nepoučitelní. V jistém ohledu mi mimochodem Sanin připomíná nebohého Warthera. Jenom osudem se od sebe liší.
Dobře, nejedná se o propracované superdílo, ale je to naprosto úžasná, osvěžující kniha. Milá, lehká a nezatěžující, prostě… no asi jsem si potřeboval orazit. Plně doporučuji.
Tato knížka se nádherně četla. Moc se mi líbilo, jak byla napsaná.
Marie přesto že to byla mrcha, co úmyslně okouzlila a zotročila tolik mládenců, okouzlila i mě. Jak byla vychytralá a jak si to všechno chytře naplánovala. Fascinuje mě.
Krásný byl Gemmin přístup k celé té záležitosti, když nakonci novely odpovídala Saninovi na jeho dopis.
Příjemně osvěžující závan klasické literatury. Dlouho jsem žádnou klasiku nečetla a musím to dělat častěji. Je to fajn. Naivně romantické, květnatě poetické.
Co ke knize napsat? Pravda, že na takové knihy nejsem, čtu spíš novodobější literaturu a sama bych si ji ke čtení asi nezvolila. Přítel ji měl půjčenou z knihovny a chtěl, abych se v tomto směru vzdělala, tak jsem se rozhodla, že knihu zkusím. A ačkoli knihy, které mi vždy doporučil, jsem skoro pokaždé nebyla schopná dolouskat, tady se mi knihu dočíst povedlo.
Oproti mnohé dnešní četbě je kniha velice barvitě popsána. Postavy při čtení vidíte, jako kdybyste s nimi mluvili a seděli u stolu, všechno je malebné a zamilované. Vše je popsáno tak nějak čistě, tak, jak to v životě chodí. Opravdu by si někdo myslel, že ta čistá láska na první pohled může vydržet? Já teda ne. Pěkně si to Sanin zavařil a Gemma to vlastně vyhrála na celé čáře.
Rozhodně to nebyla špatná kniha, zanechala silné dojmy, ale jak říkám, můj žánr to není, což je ale čistě můj problém. :)
Jsem ráda, že jsem si asi po 35 letech od doby, co jsme se na gymplu učili o Turgeněvovi, přečetla Jarní vody. Je tam ta obrovská ruská vášeň, zamilovanost, touha, mládí, ale i bolest, beznaděj, tragično... Kdo by se nechtěl vrátit do dob, kdy jsme byli opojeni láskou, její krásou i bolestí, prožít to ještě jednou....
Dvě vzájemně si protivící vášně. Slabocha Sanina (něžně zamilovaná Gemma, která jeho zradu zvládá s obdivuhodnou vyzrálostí, a tygřice Marie) čeká už jen plochý vyprázdněný život. Dobře mu tak :-) .
Neuvěřitelný, ač krátký, pozdní (1872) román tehdy už 54-letného Turgeněva. Jako obvykle o lásce, ale přece jinak... Děj přípáda málem, jak na tohoto autora, schematický, nejsou tam něžné popisy přírody - možná proto, že miloval ruskou zemí, a Německo, kde se odehrává děj, je pro něj cizí? Je taky vidět, že si děla - i když jen letmo - legraci z Němců. Asi neměl je příliš rád, i když v Baden-Baden vlastnil dům a bydlel tam... Rytířský na první pohled ruský mladík zamiluje se do pěkné, mladé a nevinné Italky, Gemmy, ale hned, když se dostane do ruk dychtivé, zkoušené femme fatale a salonní lvicí, Marií Polosové, která je opravdový lovec trofejí, zapomene na svou lásku, a to i přes hanba zrady a zklamaní prý milované dívky. Turgeněv tady ukazuje skvělé postavy žen: jsou velmi silné, vášnivé a vědí co chtějí. A ještě umí odpustit. Naopak můží jsou slabí a nevěrní, jen se tváří, že máji čest. Ve všem jsou podlehlí ženám a vůbec nedokážou řídít svým osudem.
Marie přímo - otevřeně a čestně - říká Saninoví:
- "Chcete vědět co miluju ze všecho nejvíc? Svobodu. Nemyslete, že se tim chlubím - na tom není nic chvalihodného. Jenže je to tak, a bude to tak až do mé smrtí. (...) Mne se neprotiví přemýšlet - je to zábavné, a na to nam býl dán rozum. Ale o následcích toho, co sama dělám, nepřemyšlím nikdy. A když na to přijde, nelituju sebe ani takhle! Nemá to cenu. Vždyť na tomto světě mne nebude nikdo volát k zodpovědností. A tam? Tam ať mne soudí podle sebe!"
Je možné, že pro postavu Sanina a Marií autor použil své vlastní zkušenost s přátelství s Paulinou Viadrot - jeho dlouhodobou láskou a možná i milenkou, a taký vzpomínku ze své mladí: opravdové setkání s mladou Italkou, kterou poznal ve Frankfurtu nad Mohanem v 1841 roku.
Stejně jako mnozí z vás, ani já jsem neodolala akci internetového knihkupectví Martinus, která se vztahovala na knihy nakladatelství Odeon. Vybrala jsem si jich hned několik. Jednou z nich bylo klasické dílo ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva – Jarní vody. Anotace slibovala příběh o nenaplněné lásce a přišla chvíle, kdy jsem něčemu takovému prostě nemohla odolat…
Dimitrij Pavlovič Sanin je vlastníkem statku, který mu vynáší přiměřené jmění. Právě navštívil Itálii a vrací se přes Frankfurt zpět do Ruska. Při procházce městem narazí na italskou cukrárnu, ve které se rozhodne osvěžit. Zdánlivě obyčejná návštěva však náhle získá na dramatičnosti, protože Sanin vstoupí v okamžiku, kdy v sousední místnosti omdlí chlapec. O pomoc ho požádá krásná dívka a on, jakožto pravý muž činu, okamžitě reaguje. To ovšem ještě netuší, co vše mu záchrana mladíkova života přinese…
V počátcích děje se setkáváme s padesátiletým Saninem, který ve svém psacím stole objeví krabičku s drobným šperkem. Díky němu se vrací do doby, kdy mu bylo dvaadvacet let a seznámil se na svých cestách s mladou a krásnou italskou dívkou – Gemmou.
Příběh je čtivý a splňuje vše, co od něj očekáváte. Lásku dvou lidí, překážky, které musí překonávat, svazující společenské konvence, souboje a soupeření v různých podobách, zradu, zbabělost, nevěru i překvapivý závěr. Turgeněvovi se navíc podařilo umocnit můj vztah k ruským klasickým spisovatelům, který začal Tolstého Annou Kareninou.
Pokud se chystáte k maturitě a dáváte přednost nepříliš rozsáhlým knihám, pak jsou pro vás Jarní vody tou pravou volbou. Na své si však přijdou jak příležitostní, tak i stálí milovníci klasických příběhů. Doporučuji!
Mladý a důvěřivý Sanin, přestože nesplnil svůj slib Gemmě, přes další životní obtíže, které prožíval, nezapomněl na ni a jejich život se vyvíjel u každého svou cestou. Gemma mu však zůstává vděčna za zabránění jejího sňatku s bohatým obchodníkem, který ji rád neměl. I když se Sanin jejím manželem, nestal, po létech se zajímal o její osud a ona, šťastně provdaná, byla matkou několika dětí.
Část ve Frankfurtu nad Mohanem mě tak nudila, až jsem měla chuť knihu odložit, ale naštěstí když Sanin odjel do Wiesbadenu za Marjou Nikolajevnou, dostala kniha spád a nemohla jsem se odtrhnout. Kdyby příběh byl lépe propracovaný už od začátku, dala bych možná více hvězdiček. Snad po pár letech, až se k Jarním vodám vrátím, změním názor.
Mladému, poprvé a čerstvě zamilovanému zkříží cestu protřelá svůdnice. V průběhu nepřekvapilo, v závěru však příjemně překvapilo.
Opět lehounká ruka I. Turgeněva a téma první velké, ještě dětsky čisté lásky, jejíž nevinnost i plány končí srážkou zamilovaného Sanina se zkušenou "krotitelkou" Marjou Nikolajevnou...inu, Sanin míní, "příroda" a Marja Nikolajevna mění...
Přesto to není prostá romance, přes lehkost, čtivost a nekomplikovanost je znát, jaký byl Turgeněv zdatný pozorovatel a psycholog, který s pobaveným nadhledem i určitým soucitem odkrývá pomíjivost vášní, slabost vůle i hru iluzí v milostných vztazích.
Knihu jsem vybrala do čtenářské výzvy a určitě nelituji. Bála jsem se, že mi bude vadit vyprávění v jazyce, na který už dnes není kdekdo zvyklý, ale vyprávění mě pohltilo a nakonec mi ani nevadilo pár knižních výrazů nebo nezvyklé pořadí slov ve větách. V poslední třetině, kdy kniha graduje jsem byla dokonce opravdu napjatá a doufala jsem, že Sanin odolá všem svodům. Závěr byl překvapivě až velmi smířlivý.
Saninovo vyprávění je něco, co (i vzhledem k nízkému počtu stran) zhltnete naráz, nicméně já se po dočtení cítím nasycená natolik, že nepociťuji potřebu se ke knize vracet. Určitě je to na tehdejší dobu velmi povedené dílo, čtení celého příběhu jsem si užívala a příběh prožívala s vypravěčem. Já prostě asi radši propracovanější díla.
Část díla
Jarní vody
1872
Autorovy další knížky
| 1950 | Lovcovy zápisky |
| 1970 | Otcové a děti |
| 1977 | Jarní vody |
| 1963 | Asja |
| 1969 | Milostný kruh (7 povídek) |
(SPOILER) Novela z pozdního Turgeněvova období. Mladý nepříliš bohatý ruský šlechtic Dimitrij Sanin projíždí Frankfurtem, kde potkává krásnou italskou dívku Gemmu. Sanin si vysoce cení svých morálních kvalit a je dokonce ochoten nechat se vyzvat na souboj, aby bránil dívčinu čest. Mezi mladými lidmi vznikne láska, Gemma dokonce kvůli Saninovi opoušté dvého bohatého snoubence. Aby byl ale schopen svou nevěstu finančně zajistit, musí Sanin prodat své panství doma v Rusku, což je jediný způsob, jak si zajistit peníze. Vhodná příležitost se naskytne, když náhodou potkává svého dávného přítele, jehož žena je velmi bohatá a byla by snad ochotna panství odkoupit. Sanin se za ní rozjíždí, ale upadá do moci inteligentní, vypočítavé a volnomyšlenkářské ženy, která jak se ukáže sbírá milence jako jiný známky. V lásce nezkušený Sanin jí podléhá a nedokáže se vymanit z jejího vlivu. Do Frankfurtu se už nevrátí a Gemmu nikdy víc nespatří. Jako zralý muž o třicet let později si svůj čin vyčítá a trápí se, ale na závěr přichází přece jen odpuštění.
Plasticky jsou vykresleny tři hlavní charaktery; Gemma jako silná osobnost, ochotná jít za svým srdcem a hledat štěstí i když se musí postavit vlastní matce a konvencím. Dále Marja Nikolajevna, bohatá žena, které její bohatství dává svobodu. Inteligentní, sebevědomá, ve všech ohledech prototyp moderní nezávislé ženy, která si je vědoma své převahy a s oblibou ji využívá. A mezi nimi mladý, nezkušený a naivní Sanin, který má sice ty nejlepší úmysly, ale nechá se okouzlit a ukáže se, že jeho čest je pouze románová póza, chiméra, která při zkoušce jeho vlastního charakteru není tak pevná jak předpokládal a shoří jako papír.
Turgeněv občas užívá v přímé řeči pro dokreslení děje cizojazyčné vsuvky ve francouzštině, italštině a němčině, což ilustruje kosmopolitní charakter tehdejší ruské šlechty, ke které sám patřil. V novele jsou i jemné odkazy kritizující ruskou praxi nevolnictví.
Čteno v překladu Pavly Boškové, podle mého názoru velmi zdařilém.