Jaro sbohem
Jaroslav Seifert
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/109949/mid_jaro-sbohem-0Fn-109949.png
4
35
35
Sbírka básní je inspirována především dojmy z dětství a vzpomínkami na domov.
Přidat komentář
Prosinec
Jak je to dávno:
bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.
Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazvoní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.
Čas letí prudce! Třeskni číší.
Jaroslav Seifert a Jan Skácel - ti mne vždy pohladí ....
A zde jsou to verše jarní, které mne oslovily - a vzpomínající ...
To nebyl život, to byl let,
ó mládí,jak už vzdáleno je !
Moci se vrátit jednou zpět
a usednouti u orloje.
Už vím, proč jaro přišlo hned,
to jaro plné nepokoje.
Máš po sněžence bledou pleť
však ústa po růži ti voní.
Jsou slova lásky monotonní
co počít mám si s nimi teď,
když čekám na tvou odpověď
a zmaten pospíchám si pro ni ?
Jako poctu Jaroslavu Seifertovi jsem vyslechla i zhudebnění od Miroslava Palečka.
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.
Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že Přijde zklamání -,
abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.
Seifert je prostě PAN BÁSNÍK! Nádherné, živé, nestárnoucí verše...
Mám ráda verše Jaroslava Seiferta. Jsou krásné a čtivé. Ani tato sbírka nezklamala.
Hezká kniha. Zarazilo mě však, kolik je ve sbírce básní, kterými Jaroslav Seifert jakoby rekapituluje svůj život. A to mu bylo pouhých 36 let, když sbírku poprvé vydal! Docela by mě zajímalo, jakou svojí životní krizí tehdy procházel.
Milá, jemná poezie. Nejpůsobivější je báseň Už maminka se loučí (Za Miladou Trojanovou), která mě dojala až k slzám.
Autorovy další knížky
| 1925 |  Na vlnách TSF |
| 1999 |  Všecky krásy světa |
| 1950 | Píseň o Viktorce |
| 1984 | Býti básníkem |
| 1952 | Šel malíř chudě do světa |
Píseň novoroční
Odbila půlnoc ze sta věží,
zazvonil rampouch, slyšelas?
Tak potichu, že slyšet stěží.
Políbíme se za rok zas?
Jak je to hezké chvilku sníti
o příštím jaře, o máji.
K oknu se nesmíš nakloniti,
ty květy dechem roztají.
A slova - ta jsou jak když hází
hrst hrachu někdo na stěnu.
Jen naděje nás doprovází,
ten záblesk skrytý v prstenu.
Leden
O křehké holi, kuté z ledu,
jde leden přítel neposedů;
ti, uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.
To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.
O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se.