Jaromír Šofr - Služebník krásné kinematografie

Jaromír Šofr - Služebník krásné kinematografie
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445219/bmid_jaromir-sofr-sluzebnik-krasne-kinem-D4L-445219.jpg 4 2 2

Monografie o význačném kameramanovi, souputníkovi slavných režisérů. "Lidé od kamery" nebývají tak slavní a všeobecně známí, ač jejich přínos k věhlasu divácky oblíbených či kritikou uznávaných filmových děl a jejich oslavovaných režisérů či aktérů je nepominutelný a často klíčový. Stoprocentně to platí o Jaromíru Šofrovi, jehož filmová tvorba sahá od 60. let minulého století do nedávné současnosti. Spolupracoval se slavnými režiséry jako například Věrou Chytilovou, Karlem Kachyňou, Janem Němcem, Evaldem Schormem, Otakarem Vávrou, Jiřím Krejčíkem, Hynkem Bočanem a zejména s Jiřím Menzelem, spolužákem z FAMU a celoživotním přítelem. S ním spoluvytvořil patnáct oceňovaných filmových děl. Dnešní osmdesátník, akademický profesor, má za sebou i úspěšnou pedagogickou dráhu na katedře kamery pražské FAMU, včetně působení na prestižní Columbia College v Chicagu, a dodnes se aktivně angažuje "ve službě krásné kinematografii" při digitalizaci starších filmových snímků. Do historie československého a českého filmu se zapsal především svým osobitým novátorským přístupem ke snímání filmových scén, jímž v mnoha ohledech předčil svou dobu. Další a další generace tak budou obdivovat oscarové Ostře sledované vlaky, nechají se unášet vančurovskou atmosférou Rozmarného léta, pobaví se vtipem komedií Na samotě u lesa či Vesničko má středisková, vychutnají si dokonalou hrabalovskou poetiku Postřižin, ocení nejlepší pohádkové peklo, ač S čerty nejsou žerty, zažijí nostalgii Konce starých časů, užasnou nad peripetiemi Života a neobyčejných dobrodružství vojáka Ivana Čonkina a možná i lépe pochopí, že život není černobílý, až zhlédnou mistrovský a Českými lvy ověnčený opus Obsluhoval jsem anglického krále. Tato monografie přibližuje osobnost Jaromíra Šofra nejen jako spolutvůrce nestárnoucích filmových děl. Kromě stěžejní kapitoly věnované jeho profesní tvorbě a hojně proložené jeho glosami a hodnotícími reminiscencemi, přináší též jeho obrazy vzpomínek z dětství a mládí či z profesních let strávených v pilném a cílevědomém hledání ideálního filmového obrazu. O všestrannosti uměleckého nadání Jaromíra Šofra výmluvně svědčí i zařazení ukázek z jeho básnické tvorby, pojednání o jeho hudebním umění, stejně jako výběr z malířské tvorby v podobě pětačtyřiceti reprodukcí olejomaleb vzniklých v jeho domácím ateliéru.... celý text

Přidat komentář

Matty
12.08.2020 2 z 5

Publikaci s pevnou vazbou, lesklým papírem a bohatým fotografickým doprovodem (převážně z osobního archivu Jaromíra Šofra) uvozuje vzpomínkový text samotného Šofra. To, co Šofr pouze stručně shrnuje, Jan Lukeš na následujících zhruba sto stranách zevrubněji rozvádí.

Vzhledem k populárně naučnému pojetí knihy autor nepoužívá poznámkový aparát, v němž by uváděl zdroje, ze kterých vychází. Nedlouhý seznam použité literatury se nachází v závěru biografické části. Mezi knihami najdeme i tak kuriózní a faktograficky nespolehlivé tituly jako vzpomínání Josefa Škvoreckého na československou novou vlnu Všichni ti bystří mladí muži a ženy nebo paměti Otakara Vávry. Autor čerpal primárně ze vzpomínek samotného Šofra, které cituje bez dalšího ověřování.

Naznačené okolnosti by měly vést k obezřetnosti ze strany čtenáře. Ke kritičtějšímu čtení nabádá také chybějící odstup Lukeše od osobnosti Jaromíra Šofra. Z vlídného tónu jeho textu a opakované potřeby obhajovat Šofrovy filmy i životní rozhodnutí (a ze zlehčování nebo opomíjení opozičních názorů) je zřejmé, že píše o příteli, k němuž chová velký obdiv. Ani styl Lukešova psaní ostatně není striktně věcný, ale plný knižních obratů, ornamentů a přechodníků.

Nesporným přínosem knihy jsou nicméně zmíněné Šofrovy citace, kterými je Lukešův text štědře prostoupen. Pozornost si zaslouží zejména ty z nich, které se vztahují k technické stránce natáčení, nikoliv k politice, morálním ústupkům nebo osobním sporům, kde znatelně chybí hlas, který by Šofrovi oponoval.

Přes občasné neshody mezi Šofrem a lidmi, s nimiž (nebo pro něž) pracoval, vzdor podmínkám omezujícím uměleckou svobodu za komunismu a negativnímu hodnocení Menzelových filmů v kapitalismu, se celá kniha nese v duchu milého vzpomínání na staré časy. Jde tak o nenáročný text, který se lehko čte, stejně jako se na Postřižiny a jiné normalizační filmy Menzela a Šofra pro jejich líbivost dobře dívá.