Jasno lepo podstín zhyna
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310022/bmid_jasno-lepo-podstin-zhyna-wia-310022.jpg
4
356
356
Pozoruhodný titul úspěšné prvotiny mladé irské autorky je poetickou variantou názvů čtyř ročních období, která tvoří časový rámec příběhu přátelství dvou psanců – osamělého člověka a týraného psa. Sedmapadesátiletý podivín Ray žije sám v domě po svém otci v nejmenovaném městečku na pobřeží. Nikdy nechodil do školy, bojí se lidí, jeho jedinými společníky jsou knihy. Jednoho dne si v místním útulku pořídí zohaveného jednookého psa, rychle k němu přilne a poprvé v životě pocítí hluboké pouto k jiné živé bytosti…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , OdeonOriginální název:
Spill Simmer Falter Wither, 2015
více info...
Přidat komentář
Titul knihy je buď dokonalý nebo naprosto zavádějící, protože jeho význam jsem nerozklíčovala, dokud jsem si nepřečetla knihu. A i potom můj logický mozek klopýtal o zřejmou snahu zakomponovat poetiku a skryté významy ročních dob. A přece právě kvůli titulu jsem se chtěla seznámit se Sarou Baume. Irsko jsem zatím neměla příležitost navštívit, i když západní Anglie se mu snad trochu přibližuje. Tady jde totiž o zřejmou inspiraci rodným krajem, jeho zvláštnostmi i půvaby. A Baume vystavila nejlepší možnou pozvánku, jaké se člověku může dostat. Vedle drsné i krásné přírody to je osobní, intimní svět autorky, který se promítá do příběhu společenského outsidera Raye a jeho jednookého psa. Svět, který není každému blízký a snadno pochopitelný. Vztahy bývají složité, láska však nikoliv.
A tak sledujeme monolog muže, jehož současné Irsko (píše se rok 2013) opustilo, s jeho psem, kterého opustil lidský svět, nejdříve však pořádně ztrestal. Prostě proto, že mohl. Jako bych nahlížela klíčovou dírkou do světa, kam se člověk běžně nepodívá. Baume nabídla jedinečný pohled na svět a jeho mezilidské vztahy se smyslem pro krásu a detail. I když praktickými obtížemi života Raye a Jednooka se jaksi nezatěžovala. Pro příběh zjevně nehrály rozhodující roli. Jde o duši živé bytosti, proč se zatěžovat účty ;-). Ocenila jsem taky znalost irské fauny a flóry; já téměř naprostý neználek jsem se rozhodla se v blízké budoucnosti dovzdělat a lépe porozumět světu kolem sebe beze slov. Ne každého Sara Baume osloví, to ji ale asi moc netrápí.
Nějakou dobu to trvalo, než ke mně kniha doputovala ....
Ale přišla v pravý čas - tak to knihy někdy umí ....
A já se postupně začítala do dojemného příběhu dvou osamělých, ztracených, světem zraněných a lidmi nechápaných postav ....
Ray a Jednooko - jsou na cestě ....
Jsou zde jeden pro druhého .... Ray se brání osamělostí a Jednooko agresí ...
.... Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kriteria....
..... Mně to, že jsem člověk. nikdy nic dobrého nepřineslo ....
A tak se společně vydávají na road movie - na útěk před lidskou zlobou...
Přes čtyři roční období - jasno, lepo, podstin, zhyna .... a tato alegorie nám přibližuje i jejich smutný osud ....
Krásné popisy irského venkova - i s poznatky místní přírody .... a také moře ....
.... Moře je tak trochu jako řeka ... ale místo aby teklo z jedné strany na druhou, mezi dvěma kusy země - tak utíká pořád dál , až se rozlije do oblohy ....
A stejně tak probíhá pouť těch dvou .... na konec útesu, kde je pouze moře a obloha ....
..... Nepatří mi roční doby, nepatří mi moře .... a nepatří mi ani obloha ....
Ovšem to, co jim patřilo, byla zvláštní láska jeden k druhému ....
Pomalé a vnímavé čtení - doporučím.
Kniha je rozdělena do čtyř částí podle ročních období a zatímco první část mě opravdu zaujala, v těch už se autorka hodně opakovala. Přibývaly lyrické popisy krajiny, které já v knihách moc nemusím. Čekala jsem také, že se příběh bude více točit kolem psa Jednooka, ale přišlo mi, že postupně byl jeho vztah s hlavním hrdinou spíše upozaděný. To bylo to, co mě na knize zklamalo asi nejvíc.
(SPOILER)
Konec jsem si přečetla 3x a pak se rozbulela...
slova autorky:
Postupně, v útržcích a náznacích se dozvídáme o příčinách
jeho strachu, nedostatku sebedůvěry a neschopnosti
komunikace. Vyvstává před námi obraz života prožitého v
izolaci pouze s chladným, často nepřítomným otcem, dětství
bez mateřské péče, bez společnostijiných dětí. Otec mu dával
najevo, že je nějakým způsobem zvláštní, nenormální: Vidíš, jak
tohle vysvětluje, proč pak už u nás nikdy nikdo nezazvonil? Tím se
vysvětluje, proč mě nezapsal do školy, proč jsem tam nikdy
nenastoupil s ostatními dětmi, co to měly v hlavičce v pořádku a
nebyly zvláštní. Absence matky, za jejíž smrt se Ray cítí matně
zodpovědný svým narozením, znamená v jeho případě i
absenci lásky, něhy, pohlazení, lidského dotyku, porozumění a
soucitu, absenci dobra. Je to děsivý svět a má pro jeho další
život děsivé následky.
Ponechán bez formálního vzdělání, snaží se Ray pochopit
vnější svět a zákony lidské společnosti náruživou četbou a
sledováním televize, což ho dovádí k originálním závěrům,
pronikavým i komickým. Pozorně vnímá detaily ve svém
okolí, moře a oblohu, rostliny, živočichy, chování lidí.
Schopnost soucítit a touha porozumět jiné bytosti se u něj
naplno rozvine ve vztahu ke zvířeti, ve kterém vidí stejně
osamělého vyděděnce, jako je sám.
Začnu pozitivy. Název knihy mi přišel velmi poetický a zpočátku poeticky zněl i jazyk knihy, který vyniká ve schopnosti popsat fádní věci zajímavým způsobem a vypíchnout drobnosti, kterých by si většina lidi nevšimla. Jenže po asi sto stranách mě kniha přestala bavit. Děj je velmi pomalý a vůbec mu nepomáhá postava Raye, který není příliš sympatický. P. S. Jak je možné, že když Ray na téměř rok odjede z domu a neplatí účty, nemá odstřiženou vodu a elektřinu? Kam mu chodí sociální příspěvky? Jakto, že nikdo nehledal jeho "kostlivce ve skříni"?
Lyrická próza v pomalom tempe a zvláštnom rytme prináša netypický príbeh vzťahu starnúceho muža a psa z útulku. Pozorovanie a poetický popis zdanlivo bezvýznamných detailov dominujú nad dejom a udalosťami. Úžasný jazyk a štýl, výborný preklad.
(SPOILER) Opět jsem sáhla po ceně Magnesia Litera a mohu jen doporučit. Neuvěřitelné, jak němá tvář dokáže upřesnit a zaměřit pozornost na to, co je opravdu důležité. Jak je chlupáč trpělivý, že to jednou také dokážu pochopit... Musí mít nějaký další smysl, kterým vnímají smysl pomíjivého ... Až když mi to konečně sepne a taky dojde, tak vnímám krásu, která je všude kolem... a každý okamžik, jen se soustředit na tu krásu a umět ji přijímat.
Nádherný, poetický příběh o vztahu muže a psa, muže na okraji společnosti a stejně zraněného a osamělého zvířete. Kniha je psaná moc krásným jazykem a rozdělená na čtyři roční období.
Autorčiny popisy jsou něco krásného :) Spousta všedních detailů, které dohromady tvoří nevšední atmosféru celé knihy.
(SPOILER)
.
JASNO LEPO PODSTÍN ZHYNA
Hodnocení Knihánkova: 3 ⭐️
Tak tohle byla velice zvláštní kniha - s tím jsem počítala, protože Odeon (za mě hodně kvalitní literatura, která je ovšem náročnější - proto si tyto knížky dávkuji jen jednou za čas:)). Vybrala jsem si ji proto, že jsem měla chuť na něco "zasněného", intelektuálního a hlavně na něco, co popisuje vztah mezi člověkem a pejskem. V této knize si náš hlavní hrdina adoptuje pejska z útulku - pejsek má jen jedno očičko a rozhodně nemá jednoduchou povahu (tu ale nemá ani jeho nový majitel) - jednoho dne pokouše cizího pejska a oba naši hlavní hrdinové vyrazí na cestu - takový útěk - napříč zemí.
Mrzí mě, že jsem nedostala to, co jsem primárně očekávala: popis vztahu člověk - pejsek. Samozřejmě to v knížce bylo také, ale spíš tak nějak v pozadí. Hlavní důraz byl kladen na popis (nádherné) krajiny a poznávání našeho lidského hrdiny - skrz jeho myšlenky vracení se do jeho dětství a otevírání starých ran.
Knihu svým způsobem můžu doporučit - náročnějším čtenářům - ale fakt mě mrzí, že to vlastně o tom pejskovi zase tolik nebylo...
Konec jsem nepochopila - což mi taky vadí. Čekala jsem všechno možné, ale toto ne :D. Závěrečné povídání o knize na konci mi sice pomohlo (a líbilo se mi), ale i tak ten konec za mě velice otevřený a mnou ne úplně pochopený.
Více na mém YouTube - Knihánkov :).
Dneska jsme našli chudáka psa a shodou okolností jsem si vzpomněla, že jsem zde zapomněla nechat komentář!
Ač nejsem genderově vyhraněná, trochu mě překvapilo autorství. Tenhle beatnický nádech a zmar bych čekala od muže, nikoli od pěkný Irky. I když oni ti Irové asi nejdou nikterak škatulkovat, si myslím?
Jde o moc hezký vyprávění, jenže pak to sešupem přejde do deprese a frustrace. Jak z něčeho takovýho ven? Predestinace hlavního hrdiny by nešla změnit ani kdyby se stalo kdovíco. O to je to horší. Proč někdo nedostane vůbec tu šanci. Ray se pere statečně. Jedno Oko taky. Ale to mnohdy nestačí.
Není to rozhodně prvoplánová depka, jak by se z mého komentáře mohlo zdát. Ba naopak. Je to chvílema strašně milý. Nadějeplný. Protknutý láskou a důvěrou. Jen na optimismus se na tomhle světě už moc hrát nedá.
Smutnokrasné čtení.
Sara Baume si úžasně pohrává se slovy a kniha se čte jedním dechem.
Každé společenství má své podivíny a my teď prostřednictvím krásného příběhu mohli nahlédnout do duše jednoho z nich.
Miluju příběhy o lidech a psech a tenhle je navíc skvěle napsaný. Mockrát jsem se při čtení dojala.
Tahle knížka mě tedy dostala. V první polovině se zdánlivě nic neděje a a užíváme si hlavně lyrických popisů přírody, ročních období a pocitů, ale vyprávění postupně dostává spád a zároveň nám odkrývá hořkou minulost hlavního hrdiny. Velmi hluboký příběh o lásce člověka a psa a především o předsudcích „normálních“ lidí k „divným“, ačkoliv důvody „divnosti“ mohou být velmi pochopitelné. Krásný jazyk a krásně přeloženo.
(SPOILER)
Jeden. Jeden z odstínů života. Tento byl hodně bolestivý.
Dvě. Dvě postavy. Sedmapadesátiletý Ray, kterého jeho otec v dětství vyloučil z lidské společnosti a Jedno Oko, který je zejména k jiným psům velmi agresivní.
Tři. Tady bych mohl napsat, že obě postavy mají celkem tři oči, ale to by bylo hodně laciné.
Čtyři. Čtyři roční období. To poslední už svým názvem dává tušit, že neskončí dobře.
Vynikající román, který zabolí a čtenáře donutí k zamyšlení.
Nádherně odvyprávěné, poetické, melancholické, smutné. Ale smutek rozhodně není tou převažující emocí. Naopak. Nejvíc jsem pociťovala souznění a lásku mezi dvěma hlavními postavami a skrze Jedno Oko i neutuchající radost ze života a touhu poznávat svět všemi smysly. Téměř okamžitě jsem si taky oba, samotářského a citlivého Raye i jeho čtyřnohého parťáka, zamilovala a byla jsem ráda, že se tyhle dvě osamělé duše našly. A tak, jak jsem v Jedno Oku při čtení částečně poznávala našeho chlupatého miláčka, budu zas v něm už asi vždycky vidět něco z Jedno Oka.
Hlavní hrdinové - polodivoký jednooký pes, asociální sympoš/vyděděnec na pokraji společnosti, moře, melancholie a bilancování nad (nepříliš šťastným, ale ne nutně nešťastným) životem. Pokud moc nemusíte psy, stejně jako já, může se vám stát, že po přečtení knihy budete mít taky chuť podívat se do místního útulku a jednoho si dovézt domů. Krásná kniha, na kterou nezapomenu, klenot.
Jsou knihy a Knihy. Zde ale mluvíme o knižní symfonii národního orchestru, který tesklivými houslemi na pozadí klavírního doprovodu popisuje přátelství; hoboji, fagoty, basou a bubny oznamuje příchod narušitelů; trianglem podtrhuje chvíle ticha nebo neobyčejného souznění. Četba není malinová, protože Sara Baume podtrhuje každý okamžik vhodnou kombinací slovních obratů, které vás nutí k zastavení. Je to lahodné vystoupení pro oči, uši, tělo i duši. Už je to chvíle, kdy jsem se poslední stránkou rozloučila s poetickým příběhem dvou nepoetických bytostí, ale pořád se mi při pohledu na obálku vybavuje TEN pocit, kdy vám vstávají i chybějící chloupky na krku.
Jedno oko s Rayem spolu vyšplhali až na vrcholek mé letošní hromádky. Všímavé psaní vede ke všímavému čtení – ten příběh mám díky autorčině spisovatelské virtuozitě tak zviditelněný, že se mi místa z knihy dostávají i do snů. Přecházím od optimistického jasna přes laskavé lepo a nejistý podstín až ke kruté zhyně, nohy mi váznou v písku, rukavice mám od bláta a cítím mrazivý vzduch prosycený vůní špagetových kroužků. Ach jo... Ach jo!
Štítky knihy
prvotina irská literatura osamělost člověk a pes člověk a zvíře Magnesia Litera
Jasno lepo podstín zhyna
Ideální kniha by měla mít tu moc, že pozmění pohled na svět svého čtenáře. Měla by se pravidelně zjevovat ve čtenářově hlavě, prolínat se s reálným životem, evokovat nové myšlenky, postupy, náhledy, pocity. Měla by se stát součástí čtenářova subjektivního vnímání světa. A bude-li počet následných vytanutí dostatečný, stane se navždy čtenářem samým.
A tak si zase o trochu více užívám samotu a ticho. A tak zkouším zpomalit a nalézt více krásy v ukrytém detailu. A tak více zaznamenávám stejné věci v různých ročních obdobích. A tak častěji vnímám prostředí skrze pachy a vůně. A stejně jako ve změti chutí hledám ve vůních jejich kombinace a pokouším se provádět jejich dekompozici. A nutí mě to zpomalit. Ztišit. Zastavit. Nastražit.
Je asi normální, že časem jsme schopni pohlížet na svět i partnerovýma očima. Je tedy zřejmě také normální, že jedná-li se o mezidruhovou lásku, získáme časem také částečnou schopnost vnímat svět jeho nejvyvinutějšími smysly. Získáme superschopnost.
Zajímavé je, že kniha se mě mnohem více dotýkala v situacích, kdy jsem ji zrovna bezprostředně nečetl. Sahala si na mě později. Intenzivněji doznívala, než bezprostředně zněla. Přesah hutnější, než samotný aktuální knižní prožitek. Zvláštní. Nové. Dobré.