Jdi po skryté stopě
Zdenek Slouka
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/101997/mid_jdi-po-skryte-stope-i8p-101997.png
4
10
10
Kniha pamětí politologa a publicisty Zdenka Slouky (* 1923) v mnoha ohledech překračuje žánr, který na první pohled reprezentuje. Je to dáno především bohatstvím životních osudů autora – brněnský rodák pracoval po válce jako novinář v Peroutkově Svobodných (Lidových) novinách, na konci roku 1948 utekl spolu se svou ženou do Rakouska, přihlásil se jako námezdní dělník na práci v Austrálii, roku 1952 se vrátil do Evropy a pracoval pro americkou armádu jako politický analytik v Západním Německu, byl přeložen do USA a pokračoval v Pentagonu, nastoupil jako redaktor Rádia Svobodná Evropa v New Yorku, studoval politologii na New York University, složil doktorát na Columbia University, kde poté vyučoval jako profesor mezinárodní politologie a zažil mimo jiné i revoluční rok 1968, následně vystřídal řadu prestižních profesorských míst po Spojených státech, nicméně hned po roce 1989 se začal vracet do České republiky a podílel se na obnově akademického a univerzitního života ve svobodných poměrech. Sloukovy paměti ovšem nejsou jen chronologickým záznamem života, jsou v první řadě neustávajícím kroužením nad klíčovou otázkou formování politického vědomí člověka v širokém slova smyslu, tedy reflektovaného postoje jedince uvnitř společnosti, v autorově případě navíc i ve společnosti cizí, exilové. Líčení Zdenka Slouky je mimořádným svědectvím nejen o nikdy nekončící cestě člověka za pochopením vlastního života, ale též o exilu jako bolestné konstantě lidského osudu, a v neposlední řadě je svědectvím o celém dramatickém dvacátém století.... celý text
Přidat komentář
První část se čte jako dobrodružný román, závěr je trochu smutnější, asi i proto, že se blíží současnosti, týká se doby, kterou už dobře známe i my. Příjemně se to čte i proto, že autor je původním povoláním novinář (i když si vyzkoušel řadu jiných zaměstnání, od manuální dřiny až po službu americkým zpravodajským službám), psát prostě umí. Lidé, co píší paměti, si obvykle nechtěně fandí, o tom, o čem chtějí pomlčet, tak obvykle pomlčí, nebo to zamlží. To jim ale nelze zazlívat, nepíší svá díla proto, aby sami sebe odsoudili, asi je nepíší ani proto, aby si takzvaně prohloubili vhled do vlastní podstaty, vyřešili si tak své vnitřní problémy. Ale - jak se tak hezky po bolševicku říkávalo v televizi před uvedením západního filmu - nastavují zrcadlo. Sobě, světu, ale i nám, kteří jsme žili jiné životy
Pan Slouka byl ve skutečnosti dobrodruh, ovšem nikoli ve špatném slova smyslu, uměl se rychle rozhodovat, když ho přestalo bavit to, co dělal, tak se vynasnažil, aby mohl dělat něco jiného. Důležité je slovo vynasnažil. Málokdo v dospělém věku, a ještě k tomu v exilu (on neměl rád smířené slovo emigrace). dokázal opustit dosažené pohodlí a klidný život a jít do nejistoty. A hlavně: pořád se musel živit, takže po útěku z republiky všechna studia, která absolvoval, musel zvládnout při zaměstnání. To mu samozřejmě nepřinášelo žádné výhody, naopak, muselo být náročné to skloubit. Když si uvědomíme, že při odchodu neměl žádné dokončené vyšší vzdělání, že ani skoro neuměl anglicky, když jako mladý muž s manželkou putoval "na západ", tak se nedá neocenit, co pak dokázal zvládnout. Z nádeníka, poté spolupracovníka CIA (to pokládal za hroznou nudu a asi mu i vadilo, že bral hodně peněz za nic), editorem a pak redaktorem Svobodné Evropy, k tomu vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na dvou univerzitách, napsal řadu prací v tomto oboru, poté na univerzitách vyučoval a zřejmě tam byl dost vážen...Nakonec novinařinu zcela opustil a věnoval se akademické práci, i to je docela zajímavý oblouk jeho životopisu. Měl možná štěstí v tom, že byl Moravák a v Brně jak ve škole, tak po ní, získal řadu přátel i známých z politické a kulturní sféry, s řadou z nich se v exilu potkal. Moravský dvoreček byl relativně malý, takže se opravdu všichni znali. Také tam vycházely Lidové noviny, které ho vyškolily. Příběhy, které prožil jak doma (např. na vojně), tak v exilu, jsou opravdu pozoruhodné, napsané čtivě a mnohdy velice zábavně. Je v tom ale znát ta profesionalita "psavce", který vždy musel upoutat čtenáře či posluchače a věděl, jak to udělat. Ale jako hlavní nit se těmito příběhy táhne určitá urputnost: když je něco špatně, tak je třeba to zlepšit. Když je práce pouhou dřinou, je nutné jí dát nový rozměr nebo se vypracovat prostě k lepší práci. Atd. Určitě to obdivuji také proto, že to sama vždycky nedokážu.
Je to věc osobního výběru - já čtu paměti lidí, zejména těch, které jsem ani neznala a nic o nich nevěděla - velice ráda. Vždy mi dokreslí dalšími barvičkami dobu, ať tu, kterou vnímám už jen prostřednictvím "dějepisu", nebo tu, kterou už pamatuji sama. Pan Slouka mne potěšil a jeho "tah na branku" obdivuji. A také cením, že se nikdy nenechal vtáhnout do reálné politiky.
Pozoruhodná kniha, kde si čtenář opravdu počte. Jde o poúnorový útěk novomanželů z Brna přes Rakousko, Itálii do Austrálie, kam podepsali 2-letý pracovní závazek .
Poznání první : migranti se nesmí divit přidělené (třeba) zemědělské práci při běžných čtyřicetistupňových teplotách. Nelíbí se vám to ? OK půjdete čistit kanály do Sydney. Vše za minimální mzdu.
Poznání další: našinec se nesmí znechutit, musí jít "za svým".
2-letý úvazek pomalu končil a mladý inteligentní pár si vyhlédla pobočka CIA při australské ambasádě a začalo verbování. V podstatě nebylo mnoho k rozmýšlení: nabídka snů v podobě bezplatné lodní přepravy do Itálie a odtud do Mnichova. Mzda za první měsíc vyplacena předem převyšovala o pár set % mzdu předcházející. Vybavený luxusní byt ve vile po popraveném nacistovi. Uklízečka a údržbář, zahradník a muž pro všechno ihned k dispozici. Vše dokonalé - jenže ?
Požadovaná práce v analytické skupině pro ČSR zabývající se studiem čerstvých výtisků Rudého práva, ale zejména psaní textů letáků, shazovaných balóny nebo letadly na území republiky . Pochopitelně mladí vysokoškoláci touto prací nebyli nadšeni a snažili se o změnu. K té došlo nabídkou práce v USA za ještě lepších materiálních podmínek.
Náhodné setkání autora s Dr.Stránským vedlo k přesunu do americké sekce radia Svobodná Evropa.
Čtenář poznává neuvěřitelné věci. Třeba, že práce Američanů v poválečných létech v NSR byla pro ně čímsi jako "zlatým dolem" a pro některé též se zabezpečením do konce života. Žasneme, jaké hlouposti byly od těchto lidí požadovány. Vše za balíky $$$. K tomu pro osobní potřebu luxusní auta, cosi jako menší benefit. Samozřejmě tito vybraní lidé byli úplně kdesi jinde, než většina uprchlíků v lágrech. Šlo pouze dosáhnout na štěstí. (A my víme co je štěstí - muška...)
A to manželé Sloukovi měli. I když úplně ztratili v počátcích kontakt s rodiči a později se dozvěděli pouze o tom nepříjemném.
Autor se dožil 89 let. (*1923 +2012) Ke konci života si užíval návratu do své vlasti.
Upoutávka:
I když se v La Jolla dýchalo lépe než v Los Angeles, měla svůj osobitý pach - smrděla penězi. Místo pro radovánky, ano. Ale pro život ? Každý není z Brna, kde někdy pršelo, jindy mrzlo, kde pan Bukovský otevíral svou malou trafiku vždy ve stejnou dobu. Když jsem mu pomohl zvednout těžkou mříž, dal mi štolverk. Palmy v Brně nepamatuji, moře nebylo, ale živých lidí ? Těch bylo hodně a blízko. Proto asi mám rád New York. Má něco z Brna. Ne úplně, ještě by to něco chtělo, ale lidské podobnosti se najdou.
Jdi po skryté stopě
Naprosto skvělá kniha! Kdybych měl tu moc a kdybych si myslel, že to bude mít nějaký smysl, udělal bych z ní, nebo alespoň z některých jejích částí, povinnou četbu. Zdeněk Slouka naprosto nemilosrdně, analyticky přesně a zároveň s ironickým, místy skutečně velmi vtipným odstupem popisuje svoje zážitky ze svého dětství v prvorepublikovém Brně, z doby okupace, osvobození sovětskými vojáky plným násilností, z poválečného období kdy komunistické postupně přebírali moc a téměř celá společnost vůči tomu byla slepá, z průběhu emigrace a pobytů v různých utečeneckých táborech, což je čtení i dnes aktuální tak že z toho mrazí, ze spolupráce se západními tajným službami i z akademické kariéry v USA a nakonec po roce 1989 z návratu do staré vlasti. Každá jednotlivá kapitola téhle knihy je čtení naprosto neuvěřitelné. Kam se hrabou dobrodružné romány? Tohle tragikomické drama napsal sám život. Samozřejmě za nemalého přispění skvělého pozorovatele s dostatečně břitkým perem... Celkový dojem: 95%