Jdi po skryté stopě přehled

05.04.2021

Naprosto skvělá kniha! Kdybych měl tu moc a kdybych si myslel, že to bude mít nějaký smysl, udělal bych z ní, nebo alespoň z některých jejích částí, povinnou četbu. Zdeněk Slouka naprosto nemilosrdně, analyticky přesně a zároveň s ironickým, místy skutečně velmi vtipným odstupem popisuje svoje zážitky ze svého dětství v prvorepublikovém Brně, z doby okupace, osvobození sovětskými vojáky plným násilností, z poválečného období kdy komunistické postupně přebírali moc a téměř celá společnost vůči tomu byla slepá, z průběhu emigrace a pobytů v různých utečeneckých táborech, což je čtení i dnes aktuální tak že z toho mrazí, ze spolupráce se západními tajným službami i z akademické kariéry v USA a nakonec po roce 1989 z návratu do staré vlasti. Každá jednotlivá kapitola téhle knihy je čtení naprosto neuvěřitelné. Kam se hrabou dobrodružné romány? Tohle tragikomické drama napsal sám život. Samozřejmě za nemalého přispění skvělého pozorovatele s dostatečně břitkým perem... Celkový dojem: 95%

09.06.2020

První část se čte jako dobrodružný román, závěr je trochu smutnější, asi i proto, že se blíží současnosti, týká se doby, kterou už dobře známe i my. Příjemně se to čte i proto, že autor je původním povoláním novinář (i když si vyzkoušel řadu jiných zaměstnání, od manuální dřiny až po službu americkým zpravodajským službám), psát prostě umí. Lidé, co píší paměti, si obvykle nechtěně fandí, o tom, o čem chtějí pomlčet, tak obvykle pomlčí, nebo to zamlží. To jim ale nelze zazlívat, nepíší svá díla proto, aby sami sebe odsoudili, asi je nepíší ani proto, aby si takzvaně prohloubili vhled do vlastní podstaty, vyřešili si tak své vnitřní problémy. Ale - jak se tak hezky po bolševicku říkávalo v televizi před uvedením západního filmu - nastavují zrcadlo. Sobě, světu, ale i nám, kteří jsme žili jiné životy
Pan Slouka byl ve skutečnosti dobrodruh, ovšem nikoli ve špatném slova smyslu, uměl se rychle rozhodovat, když ho přestalo bavit to, co dělal, tak se vynasnažil, aby mohl dělat něco jiného. Důležité je slovo vynasnažil. Málokdo v dospělém věku, a ještě k tomu v exilu (on neměl rád smířené slovo emigrace). dokázal opustit dosažené pohodlí a klidný život a jít do nejistoty. A hlavně: pořád se musel živit, takže po útěku z republiky všechna studia, která absolvoval, musel zvládnout při zaměstnání. To mu samozřejmě nepřinášelo žádné výhody, naopak, muselo být náročné to skloubit. Když si uvědomíme, že při odchodu neměl žádné dokončené vyšší vzdělání, že ani skoro neuměl anglicky, když jako mladý muž s manželkou putoval "na západ", tak se nedá neocenit, co pak dokázal zvládnout. Z nádeníka, poté spolupracovníka CIA (to pokládal za hroznou nudu a asi mu i vadilo, že bral hodně peněz za nic), editorem a pak redaktorem Svobodné Evropy, k tomu vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na dvou univerzitách, napsal řadu prací v tomto oboru, poté na univerzitách vyučoval a zřejmě tam byl dost vážen...Nakonec novinařinu zcela opustil a věnoval se akademické práci, i to je docela zajímavý oblouk jeho životopisu. Měl možná štěstí v tom, že byl Moravák a v Brně jak ve škole, tak po ní, získal řadu přátel i známých z politické a kulturní sféry, s řadou z nich se v exilu potkal. Moravský dvoreček byl relativně malý, takže se opravdu všichni znali. Také tam vycházely Lidové noviny, které ho vyškolily. Příběhy, které prožil jak doma (např. na vojně), tak v exilu, jsou opravdu pozoruhodné, napsané čtivě a mnohdy velice zábavně. Je v tom ale znát ta profesionalita "psavce", který vždy musel upoutat čtenáře či posluchače a věděl, jak to udělat. Ale jako hlavní nit se těmito příběhy táhne určitá urputnost: když je něco špatně, tak je třeba to zlepšit. Když je práce pouhou dřinou, je nutné jí dát nový rozměr nebo se vypracovat prostě k lepší práci. Atd. Určitě to obdivuji také proto, že to sama vždycky nedokážu.
Je to věc osobního výběru - já čtu paměti lidí, zejména těch, které jsem ani neznala a nic o nich nevěděla - velice ráda. Vždy mi dokreslí dalšími barvičkami dobu, ať tu, kterou vnímám už jen prostřednictvím "dějepisu", nebo tu, kterou už pamatuji sama. Pan Slouka mne potěšil a jeho "tah na branku" obdivuji. A také cením, že se nikdy nenechal vtáhnout do reálné politiky.