Je těžké být bohem
Arkadij Strugackij , Boris Strugackij
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514854/bmid_je-tezke-byt-bohem-Xl6-514854.jpg
4
211
211
V polovině 22. století dosáhla pozemská civilizace vrcholu svého rozvoje – technologického, kulturního i mravního. Lidé zapomněli, co jsou to války, nemoci či hlad. Jejich kosmické lodě brázdí galaxii a hledají dosud neobjevené planety a civilizace. Skupina historiků ze Země si zřídila základnu na planetě, jejíž lidské obyvatelstvo se nachází na úrovni pozdního středověku. Jeden z těchto průzkumníků, Anton, působí v království Arkanar, kde vystupuje pod maskou urozeného šlechtice. Obklopen bídou se v tomto špinavém a krutém světě pokouší najít a ochránit jiskérky světlé budoucnosti – budoucnosti, která se na jeho rodné planetě stala skutečností. Jako historik zná dějinné zákonitosti a ví, že se pokrok nedá uspíšit. Vládne sice mocí, která se v Arkanaru zdá být bezmála božská, ale je svázán neúprosnými pravidly. Z plamenů tmářství smí zachránit jen hrstku vyvolených… Je těžké být bohem představuje jeden z nejznámějších a nejpůsobivějších románů rusky psané fantastiky, srovnatelný snad pouze s Piknikem u cesty od stejných autorů. Toto nové vydání se zakládá na plně zrestaurovaném, necenzurovaném originálu.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2023 , TritonOriginální název:
Трудно быть богом (Trudno byť bogom), 1964
více info...
Přidat komentář
Nemá smysl opakovat, co tu už napsali jiní. Myšlenka nepochybně zajímavá, a když si člověk odmyslí v tu dobu povinnou propagandu (aby to vůbec mohlo vyjít), zůstává tam rezonovat hodně dobrá otázka: při střetu dvou civilizací, z nichž jedna je na nižším vývojovém stadiu té předchozí - bude ta nižší pozdvižena na novou úroveň, nebo ta vyšší poklesne níž, protože neodolá pokušení proměnit své božství v moc?
Byla by z toho super delší povídka... takto je to hodně rozmělněné a úplně svižně se to nečte. Na druhou stranu to má - narozdíl od většiny západní sci-fi produkce - filozofický přesah.
Snaha o morální poučení se po téměř šedesáti letech jeví poněkud těžkopádně. Existuje množství knih s mnohem lépe podaným tématem a především silnějším působením na čtenáře.
30 stránek jsem vůbec nevěděl co se děje. Do 50 stránky jsem se nemohl vůbec do děje začíst. Což si myslím, že je problém, když jich má knížka 188. Nicméně pak jsem se už nějak zorientoval a nakonec můžu napsat, že mě to vůbec nebavilo. Možná kdybych to přečetl ještě jednou, ale na to je život člověka příliš krátký. Myslím, že knížka nese i nějaké asi politické poselství, takže odkládám a jdu si spravit chuť nějakou detektivkou.
S odstupem let na to pohlížím spíš jako na svéráznou agitku v alternativním světě, kde je ve své bublině zaklet odraz všech neřestí sovětské společnosti s vylhaným dobrem nějakého lepšího (rozumějmež sovětského/komunistického) člověka, než na nějakou historickou fresku zasazenou do paralely středověku. Beru to prostě jako historický exkurs, jak tehdy muselo vypadat tvůrčí psaní.
Na straně druhé zůstávají ony filosofické otázky, platné až do dnešních dnů. Je otázka, zda lze bez ztráty kytičky vstoupit někam, kde nás moc nemusí, a provést radikální denacifikaci, střihnutou lehkou demilitarizací. :(
Je to ale napsáno počátkem šedesátých let minulého století, v ovzduší zostřené studené války, po raketové kubánské krizi, po intenzivnění války herbicidů a defoliantů ve Vietnamu... odpovídá tomu i režimně podbízivý jazyk samotných autorů, jen aby dílo prošlo bez nějakých svévolných cenzorských zásahů. Ten, kdo alespoň část tohoto údobí (v Československu) nezažil, nemůže plně pochopit ani jazyk, a mnohdy ani podivné úvahy autorů. Býti bohem je prostě těžké a tím sovětským zcela nemožné...
Svět se sice pootočil, ale určité jazykové konstrukce nám v jistých úvahách zůstaly, stačí si přečíst třeba něco z nové doby od Liou Cch-sina...
Dodatek:
Myslím si, že nelze srovnávat tento příběh s příběhy Sapkowskiho. Je to jiný svět z jiného výchozího (a nejen kulturního) bodu, jeho díla vznikala později než Strugackých a za jiných geopolitických podmínek a bez cenzury.
Předem je nutné říct, že kniha není ani scifi, fantasy nebo vůbec nějakým vědeckofantastickým příběhem. Kniha je utopickým vyjádřením komunistické ideje v tehdejším Sovětském svazu. Pokud by obsah autoři nezasadili do příběhu doby středověké, režim by jim další psaní povolil až v gulagu. Každopádně v zábavné beletrii v kategorii scifi nemá kniha dnes svoje místo. Co se týče příběhu žádný nehledejte, postavy se jednoduše v knize objeví a je to, nemají žádný charakter a ani vám na nich nezáleží, děj v knize je nejen nudný, ale vlastně není skoro žádný. Depresi máme již v televizi, takže ji nepotřebuji ještě číst. Jako skrytá kritika režimu dobré, ale jako kniha naprosto o ničem. Nebaví, frustrující myšlenky autorů a absence čehokoliv v knize. Nedoporučuji a vyhněte se tomuto blábolu.
Túto knihu by som neradil do žánru sci-fi. Bratia Strugackovci, po česky je to lepšie Strugačtí, zasadili román do alternatívneho sveta stredoveku na inej planéte. Na planétu prišli ľudia pozorovať spoločnosť a smerovať jej vývoj nekrvavou cestou k blahu ľudstva. Text je pretkaný častými morálnymi výlevmi hrdinu o spoločnosti bez vládnucej triedy. Vplyv socializmu je tu veľký, ale aby som nehanil, kniha mala aj zopár dobrých pasáží a aj vtipných dialógov. Pre mňa trochu sklamanie, ale napísali to občania Sovietskeho zväzu. Neviem, či tam boli tieto pasáže dané úmyselne alebo pod vplyvom vtedajšej doby.
Antifeudalistická novela, nacházející se kdesi na půli cesty mezi vesmírnou utopií a levicově zaměřenou dystopií. Na rozdíl od jiných dobových autorů, bratři Strugačtí vítězství utopického socialismu na planetě Zemi přinejlepším jen opravdu velmi nepřímo naznačují.
Ale četlo se to dobře, o filozofické a morální aspekty také nebyla nouze a samotný nápad mnoha světů, které spějí po časové ose ke stejné budoucnosti, je opravdu zajímavý. Vědci z planety Země navštíví planetu na úrovni novověku, kde se svými znalostmi mají moc bohů, přestože se snaží do událostí zasahovat minimálně. Tedy, alespoň taková jsou pravidla... A víc prozrazovat nebudu, pokud máte mezery jako já, a dosud jste to nečetli.
Bratři Strugačtí měli dar přenášet čtenáře na zvláštní místa. Škoda, že mě nemůžou přenést na místo, kde se pije pivo a hraje živá muzika. Svým raketoplánem složeným ze slov, mě tentokrát přenesli na planetu Arkanar, jejíž obyvatelé se nachází v období hlubokého středověku. Místní feudální zřízení je notně inspirováno stalinistickým impériem. Což dnes není úplně problém, ale zkuste tuhle inspiraci vložit do příběhu v polovině šedesátých let v Sovětském svazu. Pravděpodobně pak budete své příběhy vyprávět už jen dozorcům v uranových dolech.
Na Arkanar se dostali vyslanci Země, kde vládne šťastný komunismus a tak Země vzkvétá a posílá své badatele do hlubokého vesmíru. Cenzor se nažral, Strugačtí zůstali celí. Vládne tu král manipulovaný zlotřilým ministrem Rebou. Původně se jmenoval Rebija, ovšem to cenzor zatrhl kvůli zjevné přesmyčce jména bývalého náčelníka státní bezpečnosti Beriji. Tento zlotřilý manipulátor drží obyvatele pevně pod palcem. Potírá vzdělanost, potírá kulturu. Společnost ovládá strachem, alkoholem, krutostí. Všude kolem jen špína a hnus.
To vše sledují a mapují historikové ze Země, kteří mají zákaz přímo zasahovat, ovšem chtěli by ovlivňovat chod dějin a pokusit se Arkanar posunout do poněkud lepší a světlejší budoucnosti. A občas si takzvaně "hrají na bohy". Strugačtí jsou mistry v naznačování. Nemají potřebu vše čtenáři důkladně vysvětlit, nechávají pracovat jeho představivost. Naznačují závadnost režimu, podrobují jej kritice a naznačují v něm taky naprostou destrukci lidskosti. A jistě mnoho dalšího, co není v mých silách zcela rozklíčovat. Výsledkem je podivuhodná kniha, která mě ani tak nezaujala svým dějem, ale tím, co všechno naznačuje.
Typický utopický rámec, v souladu s ruskými klasiky mírně rozvleklý. Komunistická idea už ovládla svět, lidé se zbavili kulaků, církve, obchodníků, prostě všech zlých individualistů, jsou v pohodě, mají se moc dobře, práce je pro ně zábavou, cestují na jiné planety.
A na jednu z těch planet umístili autoři něco jako dobrodružný historický příběh, v němž upozorňují na dva zásadní problémy lidstva a hledají odpovědi na otázky:
1. Co udělat, pokud vyspělejší civilizace objeví jinou, která ještě není tak dokonalá? Přetvářet, pomáhat, nebo nechat jít vývoj svou cestou?
2. Je možné se udržet v klidu, pokud jsme se jako vědci ocitli uprostřed cizího totalitního režimu, máme na místní poměry neomezené technické možnosti, a kolem nás vidíme samou nespravedlnost? Zasahovat, nebo zůstat jen pasivními pozorovateli?
Tohle uměli ruští bratři perfektně. S pomocí žánru sci-fi nahodit otázky, na které se těžko hledají odpovědi a které přesně reflektují dění na naší planetě. I po druhém přečtení nechávám pět*.
90 % (aktuálně 159 hodnotících s průměrem 79 %)
P.S.
V roce 1989 vznikl podle knihy v koprodukci Německa, Francie a SSSR film, na čsfd jsem v roce 2012 napsal: Solidní a poměrné věrné zfilmování originálního a chytrého románu bratrů Strugackých: 75%
Pomerne dlho mi trvalo, než som z prečítaného pochopil, že sa príbeh neodohráva na Zemi, ale na nejakej neznámej planéte. To je však všetko, čo má kniha spoločné so žánrom sci-fi. Už "Piknik pri ceste" mi nesedel svojou formou, akou je napísaný a "Je ťažké byť bohom" mi nesedí tak isto. Ak chceli ruskí bratia napísať skrytú kritiku režimu, v ktorom vtedy žili, tak sa im to podarilo. Nápad zaujímavý, spracovanie také nijaké, a pritom prekombinované, štýl ťažkopádny. Nevyužitý potenciál v SF žánri. Holt, nie každý vie napísať v rámci žánru sci-fi dobrú knihu, aj keď je to skrytá kritika. Lenže "Sovetskij sojuz" sa už rozpadol a generácie, ktoré prišli už do relatívnej slobody, to nezaujíma.
Poprvé jsem knihu četl ve dvaceti a její děj byl z mého pohledu zajímavý. Mám také rád historické romány, kde šerm je uměním a Rumata byl mistr šermu. Už jen proto dávám tři a půl bodu.
(SPOILER)
Pozor může obsahovat spoiler!
Co jen říci o Je těžké být bohem? Je to velmi rozporuplná kniha. Na jednu stranu tu máme zajímavý děj, originální myšlenku a sympatického hlavního hrdinu, na druhou stranu mi to přijde celkem nedotažené, místy zmatené a rozhodně to nevyužívá svůj potenciál. První problém je hned v prologu, což kazí první dojem. Sledujeme tam událost z mládí hlavního hrdiny, kdy se vydává s přáteli na výlet (asi) a hned první věta: Pažba Ančiny kuše byla vyrobena z plastické hmoty. Člověk si řekne, že když používají kuše, tak je děj už v tom primitivním světě, ale proč používají past? To na středověk nesedí. Nebo v tom světě vymysleli plast už tak brzy? Používají další primitivní věci z moderních materiálů, oslovují se Done atd.. Z počátku prologu jsem měl problém určit, kde se vlastně nachází. Nasměrovalo mě až nalezení kostry nacisty, což samo o sobě je zvláštní. Má se to odehrávat v naší budoucnosti a stále lze narazit na pozůstatky z druhé světové? Celkově je ten prolog nesmyslný a pro pozdější děj nemá žádný význam. Udělali by mnohem lépe, kdyby ho vynechali a začali rovnou první kapitolou. Druhým nedostatkem je nevyužití potenciálu. Dobře ukazuje lidskou povahu a to nejhorší v nás a je i kritikou sovětského režimu, ale tak nějak mi tam schází hlubší rozměr, nějaká hutnější zápletka, než že člověk z osvícené společnosti studuje primitivy a ohrnuje nos nad jejich omezeností a nakonec mu z toho hrábne. Mohlo se ukázat, že nejsou jediní návštěvníci z vyspělého světa a zatímco oni se snaží společnost studovat bez zásahů, tak ti druzí se si snaží ovlivnit a usměrnit svým směrem. Mohla to být jiná pozemská frakce nebo naopak dosud neobjevená civilizace. Don Reba by mohl být jejím členem. Pak by nastal boj o budoucí směřování daného světa.
Je to zvláštní paradox – příběh stvořený (a schválený) uprostřed režimu, který kázal nevyhnutelnost dějin a zákonitý pokrok lidstva k lepším zítřkům ukazuje, jak je člověk vlastně stále stejné stvoření. Vždyť středověký svět je od toho sovětského téměř k nepoznání – lidé podlézají moci a ze strachu a vypočítavosti mění názory, vrchnost zkresluje realitu propagandou a vyžaduje okázalé projevy oddanosti. A mučení? Ve Veselé věži se klidně mohla získávat doznání stejnými metodami jako v Lubjance.
Možná takový dojem autoři vytvořit nechtěli, ale já si tento pocit po otočení poslední stránky odnesl.
Víc mě zaujala myšlenka, jestli má člověk právo zasahovat do osudů ostatních proti jejich vůli. Nejde jen o návštěvníky z vyspělejší epochy, naopak, je to každodenní otázka v našich běžných životech. Když máme pocit, že víme, co je pro druhého prospěšné a vidíme, že sám není ochoten se změnit, máme právo vnutit takovou změnu silou nebo manipulací? Máme právo druhého člověka uvádět do jemu nepříjemných situací, když si myslíme, že ho to vybudí k vnitřní proměně? Zdálo by se, že ano, ale viděl jsem už tolik případů, kdy pravým důvodem takového chování byla touha po ovládání druhých, po demonstraci vlastního ega a bezohledné nadvládě, že bych byl velmi opatrný. Bratři Strugačtí na tyto otázky neodpovídají, jejich povzdech na tíhou božího údělu není zdaleka tak subtilní, ale mě se líbilo i jen vykročení tímto směrem.
Bylo mi sympatické, jak se zde deromantizuje středověký život, popisy špinavého a smrdutého města byly působivé. Vykreslení postav a dialogy mě už bavily mnohem méně – do svižnosti Sapkowského nebo přesvědčivosti George Martina to mělo daleko. Třeba když don Rumata jen meči odrážel útok patnácti pořízků, tak to bylo skoro až směšné, jako vypůjčené z Perry Rhodana. Jako by bratři zůstávali pořád jednou nohou v žánru dobrodružný příběh pro mládež – dospělému čtenáři, který by hledal knihu o tom, jak je ovlivněna lidská psychika při vystavení diametrálně jiné kultuře bych tak doporučil spíš Conradovo Srdce temnoty nebo Knihu zvláštních nových věcí.
Pro mě jedna z nejpřístupnějších knih od Strugackých. Dobrodružná a poutavá ve vykreslení prostředí a jeho doléhání na člověka jiné kultury, jiných hodnot. Střet přirozenosti a úkolu, osobního a racionalistického. Přes všechny ideologické kecy se nemůžu ubránit dojmu, že autoři záměrně napsali příběh tak, aby čtenář cítil spříznění spíše s Rumatou než s Ústavem. Až jsem si vzpomněla na Frommovu tezi, že v patologickém prostředí zůstávají "duševně zdraví" jen ne zcela normální jedinci - že "vyšinuté" chování je signálem přetrvávající lidskosti.
Ovšem výchozí myšlenka, že totiž historický vývoj s sebou jaksi automaticky nese pokrok v mravnosti, ehm... Dala by se přejít jako úlitba komunistickým dogmatům, horší je, že my si to často aspoň implicitně myslíme! Že když se nezabíjíme na ulici, denně se sprchujeme a posíláme děti do škol, jsme mravnější, lidštější než naši předkové z temnějších dob. Tuším, že to byl Chesterton, kdo pro tuto slepotu vymyslel dokonce nějaký termín. Slepotu vůči všudypřítomné lži, lakomství, lenosti a marnivosti, rozkvětu pornografie a zneužívání drog všeho druhu, vůči rozhodování ovládanému kultem pohodlí a ne-zodpovědnosti... To jsou asi jen drobné, kosmetické vady. Hlavně že voníme a umíme číst.
Bratři Strugačtí = náročnější čtení a vyšší míra soustředění. Ovšem bonusem je zážitek nevšední a myšlenky hluboké, které nutí k dalšímu zamyšlení. Je zajímavé uvažovat, co ve kterém místě právě chtěli říct, protože jistě neměli lehké svoje knihy zpočátku vydat. To, co se děje v této knize je možné v určitém přeneseném smyslu napasovat na kteroukoli společnost. Přesto všechno kniha se zajímavou dějovou linií a trochu netypickým tématem pro sci-fi. Za sebe hodnotím kladně a cílím na jejich další knihu :-)
V Chlapíkovi z pekla se bratrům Strugackým nepodařilo barbara integrovat (jak se dnes říká). V této knize se zase hrdinovi nepodařilo vštěpit středověké společnosti ty naše lepší hodnoty. Tak si říkám, jestli je ta kniha opravdu sci-fi, anebo jen autoři v 60. letech futuristicky pojednávali o dnešku. Každopádně jde o čtení, které je, jak je u autorů zvykem, velmi těžkopádné, ale o to více zaměstná váš mozek.
Není to jednoduché čtení, styl bratrů Strugackých je náročnější, kniha se musí číst pozorně, dlouho čtenář vůbec neví, co se děje, až postupně se věci vyjasňují. Kniha je to nesporně zajímavá, ale výsledný čtenářský dojem, možná i díky již zmiňovanému ne zrovna čtenářsky nejpřívětivějšímu způsobu vyprávění, u mne není jednoduché pojmenovat. Bylo to dobré, ale... 70 %
Prvních 60 stránek mě nijak moc neoslovilo, ale pak jsem se do toho neskutečně začetl a musím řict, že knížka je to dobrá. Musíte si uvědomit kdy a za jakých okolnosti byla kniha napsána. Dá se v ní najít hodně a urozený don Rumata je prostě skvělej. Škoda jen toho konce.
Jsem na sté stránce a vlastně pořád nevím, o čem je řeč. Strašně se ve mě pere touha to dočíst a třeba pochopit. Ale je to těžké.