Jeden kopeček šmoulový
Marie Doležalová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/392228/bmid_jeden-kopecek-smoulovy-U0S-392228.jpg
4
391
391
Dětství, to jsou hlavně prázdniny, babičky a dědové, videopůjčovny, tamagoči nebo Kačeří příběhy. Aspoň pro nás, děti devadesátek. Každá rodina má své příběhy a tohle jsou zápisky té mojí. Jsou to vzpomínky, nad kterými se usmívám a sem tam se i dojmu. Třeba nad tím, jaký to bylo retro, kdy se seznámili naši. Tahle kniha je napůl moje a napůl skvělé ilustrátorky Elišky Podzimkové. Díky jejím ilustracím se kniha nečte, ale prožívá a nasává všemi smysly!... celý text
Přidat komentář
Čekala jsem knížku o devadesátkách, dostala jsem povídání o rodině autorky. Dočteno se sebezapřením, opravdu mne to nebavilo.
Kniha už mi leží doma pár let, kterou jsem dostala k Vánocům. Proč sem ji tenkrát dostala? Jelikož jsem ji chtěla a zaujala mě svým tématem vzpomínek na devadesátá léta. Jsem o něco málo mladší než autorka a proto většinu věcí jsem já sama zažila, ale proč si to znovu nepřipomenout že? Kniha je naprosto nádherně graficky zpracována. Pro autorku je to poklad plný láskyplných vzpomínek na své blízké. Obsahuje fotky babiček, dědečků, rodičů i dětí z nichž některé jsou velmi vtipně doilustrovány. Mě se celkově kniha moc líbila, jelikož tu dobu jsem zažila a vyrůstala v ní a i styl kterým to autorka píše mě bavil. Chápu, ale že některé čtenáře by to mohlo naopak odradit.
Éh jako...kdyby to napsala jako vzpomínkový deník a dala rodině tak asi jo...ale jako kniha ne, nás asi nezajímá jak se seznámili rodiče nebo nudný dny v létě nebo čekání na ohňostroj na staďáku...čili nuda.
Mně se knížka moc líbila a pohladila. Je s citem a láskou napsána. Ilustrace E. Podzimkové nápadité. Nemám k ní co vytknout. Pro mě retro né z pohledu dítěte, ale rodiče, Dokonce jsem na jedné fotce našla sedací soupravu, co jsme si s mužem pořídili z naší novomanželské půjčky. Doporučuji dát si knihu na noční stolek, či v ní listovat jako v rodinném albu.
Devadesátky ve starorůžové? To jako fakt? Byla jsem tehdy mámou a v mých vzpomínkách září barvami. A naštěstí i ve vzpomínkách mých dětí. Chudák Marie, to neměla ani jednu krabici lega? Nešla do kina na animák? Nebo do Mekáče? Do zoo? Kamkoliv, kde by to nebylo tak unylé?
Báječné pohlazení na duši! Naprosto souhlasím s anotací... Kniha se opravdu nečte, ale prožívá a nasává všemi smysly. Jen s jedním nesouhlasím - na straně 77 Marie píše o Renatce, že byla v sedmdesátých letech z první generace holčiček, jejichž maminky začaly chodit do práce rovnoprávně jako muži. Autorku omlouvá její věk, ale tohle potkalo už i maminky v letech šedesátých a padesátých! Kdy už půlroční děti musely do kolektivních zařízení, aby ty maminky mohly pracovat....
Kniha se mi moc líbila. Neocení ji asi úplně každý, ale v poetických čtenářích probudí jejich vlastní nostalgické vzpomínky na příbuzné. A hlavně laskavost. Tahle knížka je hluboká, lehká, milá a vtipná zároveň. Taky nádherně zpracovaná a nápaditá.
Velmi milá knížka. Super vzpomínky na devadesátky. U knížky jsem taky nostalgicky zavzpomínala.
CITÁT: Nostalgie, to je takový pocit, kdy celá naše bytost ví, že se něco už nevrátí, ale velmi malá část nás přitom cítí, že to někde tajně zůstalo.
Marii Doležalovou jako herečku sleduji od dob Pusinek, v nichž mě její Iška neskutečně dojímala, a její literární počin Kafe a cigárko se mi líbil hodně a stále si v něm příležitostně listuji a lituji, že kvůli Star Dance a pozdějším závazkům nevyšlo pokračování. Když vyšel Jeden kopeček šmoulový, samozřejmě jsem to zaznamenala, ale recenze a komentáře těch, kteří si knihu pořídili a přečetli, mě od kupu i čtení odradily. Když na mě nyní knížka vykoukla n Knihobotu za směšných 15 korun, přihodila jsem ji do košíku, a přiznám se, že jsem se na ni opravdu těšila, i když jsem netušila, co čekat. Po doručení balíku jsem se ihned pustila do čtení a dočetla druhého dne. Celou dobu jsem si říkala, že dám 4 hvězdy, protože je to přece jenom subjektivní vyprávění autorky o její rodině, a to není pro každého čtenáře. Nakonec ve mně ale několik myšlenek natolik rezonovalo, že jsem dala hvězd pět a snad knize trochu napravím pošramocenou reputaci. Za mě totiž za přečtení stojí, i když je to pořád jenom subjektivní vyprávění autorky o její rodině.
CITÁT: Každý člověk má čtyři prababičky a čtyři pradědečky a to jsou příbuzní v čase tak vzdálení, že je často vůbec nepozná, ale zároveň pořád tak blízcí, že příběhy o nich ještě nebyly zapomenuty. Příběhy jejich životů ještě stále existují a někdy stačí jenom se na ně zeptat. () Příběhy vašich rodin totiž ze všeho nejvíc chtějí být předávány dál a nezapomenuty, jen vám je nikdo nikdy nevyprávěl. Třeba proto, že jste byli ještě děti a pak už se na to nějak zapomnělo, protože jste se neptali. A přitom jestli je naší duši něco ze všeho nejblíž, pak jsou to vyprávění o našich předcích. Člověk je až překvapený, jak podobná trápení a radosti to někdy jsou. A jak v nich, jako by vůbec neexistoval čas, vidíme jako v zrcadle sami sebe.
Tuším, že v době vydání knihy se MD narodila dcera Alfréda, a tak knihu vnímám jako neskutečně krásný dárek vlastnímu potomkovi, který se tak dozví o svých pradědečcích a prababičkách, s nimiž už se osobně nesetká. Je to o mně známo, že co se mi narodily děti, mám tendenci hloubat nad osudy vlastní rodiny a svých předků a neskutečně mě mrzí, že jsem se sama na spoustu věcí nezeptala, dokud byl čas. Ač jsem o něco starší ročník než Marie, hodně věcí si z 90. let pamatuji podobně a místy, jako kdyby převypravovala moje vlastní vzpomínky a jejich střípky. (Tamagočiho jsem neměla, takže mi nechcípl, a nemohla jsem nosit gumičky, protože jsem byla do dvanácti ostříhaná podle hrnce.) Jen tedy já před přestěhováním do Liberce bydlela na sídlišti na Stříbrníkách v Ústí nad Labem a nostalgii a po popraskaném asfaltu chodníků, kvítkách modřenců na trávníku u vchodu či hřišti přes silnici, nikdo nevymaže, stejně jako vzpomínky na to, jak sluneční paprsky padaly na zem pod určitým úhlem. Stejně tak mám v hlavě sice trochu zaprášený a popraskaný, ale stále čitelný kinofilm zážitků ze Sosnové (kde se po letech, co jsem se tam jako dospělá šla podívat, všechno nějak zmenšilo): hraní si u bytovek, šplhání na betonovou konstrukci nad popelnicemi a z ní na borovici, co za ní rostla, bojůvky u skály kousek od babiččina domu, jak mi sousedovic Tomík načůral do bábovičky. A na druhé straně pak Mečůvka a lesní jahody od dědy Jindry, které na zahrádce nasbíral jen pro mě, cesty s bratranci a sestřenicemi pro domácí máslo k sousedce pod kopec, zapůjčené holinky od Báji, ve kterých byla díra, nebo vyhraněný spor s mým tatínkem cestou na nákup do Horní Bečvy, který se týkal toho, jestli Opičí král jsem já nebo on.
CITÁT: Jedno je jisté. Všechny jejich činy, které pro nás udělali, jsou v nás. Jejich pozornost, jejich péče a jejich přítomnost ve chvíli, kdy jsme je potřebovali, v nás zůstaly jako odvaha, radost a chuť žít. Žádný čin z lásky, i ten nejmenší, se nikam neztratil, protože v nás zůstal jako láska samotná. Ve skutečnosti nic nikam nezmizí. Ten nejdůležitější obsah našich setkání je pořád v našich životech: láska.
Ano, knížka od Marie Doležalové jistě nejvíc potěší rodinu Marie Doležalové, ale i mně se její zážitky a vzpomínky na rodinu moc líbily a doufám, že jí poskytly odrazový můstek k mnoha dalším rozhovorům s rodiči a dalšími příbuznými. Trochu je mi tedy líto bratrance Standy i ostatních zhrzených nápadníků, to já tedy, když jsem milovala, tak se vším všudy a po Pavlíčkovi ze školky jsem smutnila tak silně, že jsem tři dny pořád bez ustání zpívala jen: „Pavlíčku, Pavlíčku, proč mě nechceš.“ Každopádně Jeden kopeček šmoulový (kterou mimochodem považuji za jednu z nejhnusnějších zmrzlin, hned po melounový) má to veliké plus, že Vás přiměje přemýšlet nad vlastním dětstvím, vzpomínat i se nostalgicky zasnít, a třeba i oslovit ty, kteří ještě žijou, aby Vám zavčasu vyprávěli a Vy si mohli v sobě uchovat alespoň střípky ze životů těch, co tu už nejsou.
CITÁT: Vím, že ve svém srdci jsem pořád se všemi spojená. Protože jediné, co nikdy nikam neodejde, je láska samotná.
P.S.: Doteď, když slyším znělku Willyho Foga, vzedme se ve mně vlna emocí. Písničky z Rosy jsem si musela stáhnout na internetu a sem tam je sjedu, jen sehnat vitacit, abych ho mohla lízat z dlaně, se mi už asi nepovede.
P.P.S.: Pokud si autorka někdy přečte tento komentář, ráda bych ji někdy pozvala na kávu a hodila s ní řeč. O tom, jak jsme si v dnes již neexistující zahradě školní družiny hráli na krvavý koleno nebo o tom, jak se seznámili moji rodiče.
P.P.P.S.: Tati, můžu bejt Opičí král aspoň v těch chvílích, kdy to nejsi Ty?
Veľmi sa mi to páčilo, prevedenie knihy je nádherné. Aj mi napadlo počas čítania, či by som niečo podobné v kratšej verzii nespravila pre moju rodinu :) Každopádne, počas čítania som sa milo usmievala, pretože som ten istý ročník ako autorka a aj mi parkrát vyhŕkli slzy...za tým, čo bolo a už sa nevráti, aj pri častiach o starých rodičoch. Viem, že autorka píše o svojej rodine ale ja som často spomínala na tú moju a vyvolalo to vo mne spomienky na moje zážitky. Takže to vyšlo. Kniha spustila to, čo mala :)
Krásné a milé vypravění o autorčině rodině, ve které je tato kniha jistě pokladem. Já jsem si z ní odnesla několik nostalgických vzpomínek a také pár poznatků k zamyšlení. Kladně hodnotím pěkné kresby i fotografie, které tak dokreslily tu správnou atmosféru.
Zajímavé, i pro narozené později, kteří mohou znát ledacos z knih a nebo youtube :-))
Netradiční procházka 90.léty a ještě dále do minulosti.
Fotografie i kresby moc povedené.
Milé vzpomínání na devadesátky. Ačkoliv se jedná, jak zmiňují čtenářky níže, v podstatě o Maruščinu rodinnou kroniku, nijak mi to nevadilo. Vyprávění skvěle doplňují retro obrázky a fotky. Celkově na mě knížka působí velmi příjemným a pohodovým dojmem.
Život je dokonalý, ale není to vidět.
Myslela jsem si, že půjde o vzpomínkovou knihu na devadesátky, jako třeba píše Johana Fundová, ale jde spíše o rodinnou kroniku, která bohužel pro nezasvěceného čtenáře nemá žádnou přidanou hodnotu. Věřím, že v rodině Doležalové vyvolala kniha velké nadšení, ale bohužel moc nevidím důvod v její vydání mezi širší publikum. Pár nostalgických vzpomínek se sice objevilo, grafické zpracování také hezké, ale jinak za mě zklamání... 2,5 hvězdičky
Od knihy jsem měla velké očekávání z grafického hlediska. Některé stránky byly opravdu překrásné, ale často mě rušilo pozadí linek/čtverečků, které "přeškrtávaly" text a čitelnost tak byla náročná. Vadilo mi taky tyrkysové písmo - když nebylo tučné, nebylo čitelné. Mrzí mě, že se nepodařilo vychytat tyto drobnosti, když se grafice věnovalo tolik práce.
Co se týče obsahu, tak pro mě tam bylo až moc popisu členů rodiny a málo devadesátkové nálady. Myslím si, že šlo z tématu 90. let vytěžit v tomto ohledu více a čtenáře by to více zaujalo. Kladně hodnotím, že i přesto jsem našla pár momentů, kdy jsem se s autorkou mohla ztotožnit a vzpomněla jsem si na svoje babičky a prázdniny u nich.
Kniha je unikátní svým zpracováním a pojetím. Styl psaní a vyprávění byl moc dobrý. Rychlost čtení byla stálá, až na pár míst, kde to trochu zpomalilo a zakolísalo.
Nostalgické, devadesátkové, usmívala jsem se u knížky po většinu doby, autorka mi v mnoha pasážích mluvila z duše.
Líbilo se mi. Návrat zpět do dětství, do doby, kdy se pobíhalo venku a pokřikovalo na rodiče pod okny, do doby kdy tady ještě byli babi s dědou... Jsem spíše ve věku rodičů spisovatelky, takže už mám na co vzpomínat... Kniha je moc příjemná, pohodová, cítím z ní úctu k předkům. Stojí za přečtení a za prohlížení.
Štítky knihy
česká literatura Československo vzpomínky rodina dospívání dětství 90. léta 20. století české povídky babička ŠmoulovéAutorovy další knížky
| 2015 |  Kafe @ cigárko |
| 2018 | Jeden kopeček šmoulový |
| 2021 |  Dopisy Ježíškovi |
| 2021 | Fejetony do kabelky |
| 2018 | Čtení do kabelky aneb Nejlepší fejetony z časopisu Glanc |
Knihu jsem si nekoupil, ale doputovala ke mě spolu se zásilkou objednaných dětských knih jako bezplatná prémie. První dojem po zběžném prolistování byl pocit určité trapnosti, protože já jsem vyrůstal v osmdesátkách a žádnou velkou nostalgii z devadesátek fakt neprožívám ;o) Notabene ne, jestliže to jsou devadesátky viděné očima malého dítěte. Chtěl jsem knize ale dát ještě šanci, než ji odnesu do knihobudky a tak jsem se dal do čtení. Ano, čte se velmi dobře, některé historky jsou opravdu hodně vtipné, líbil se mi ten chápavý a soucitný pohled na rodiče i prarodiče, místy jsou v tom zajímavé postřehy, ovšem jsou to takové jednohubky. Jakmile to začne jít trochu pod kůži, kapitola končí a přichází další, podobně krátká a obdobně povrchně vyznívající. Ale to je tak, když začne sepisovat paměti člověk kterému je sotva třicet. Třeba až bude podobnou knihu psát znova, o třicet let později, bude to citelně zajímavější čtení... Celkový dojem: 65% Ilustrace, knihařské a grafické zpracování: 85%