Jeden z milióna

11.10.2024

Kniha mě nijak nenadchla. Po přečtení si ani nepamatuji, o čem jednotlivé příběhy byly. Snad jen ten o vězeňském pěveckém sboru zaujal.
Jinak ve mě povídky nezanechaly hlubší dojem ani nevyvolaly žádné emoce.

16.01.2020

Kniha na jedno zimní odpoledne. Jedná se o povídky, které na sebe volně navazují. Většina z nich nenadchne ani neurazí. Rozhodně jsem se ale při čtení nenudila, možná jen ve chvílích, kdy se řeší sport a sázky.
Potěšilo mě ale, že některé povídky se odehrávají v mém milovaném Brně, kde jsem strávila tři nezapomenutelné roky během studia.
Povídky jsou takové prostě ze života, i když některé v sobě ukrývají i zvláštní filosofickou moudrost jako například:
"Sebestřednost. Není v tom slově všechno?! Soustředit se na sebe je dobré pro všechny bytosti. Jen tak mohou být šťastny. Poznat se a zamilovat! Bezhlavě, absolutně, do sebe! Peklo jsou ti druzí."
Dlouho jsem si myslela, že stavět sama sebe na první místo je sobecké. Ale není. Je to akt sebelásky. Když nebudeme mít rádi sami sebe, jak potom můžeme mít opravdu rádi někoho jiného?
Co se mi ale ještě líbilo, byla debata o slovech: "Slova jsou bytosti! Mají skutečný obsah. A co dělá velectěné lidstvo? Cpe je každej den do mlýnku na maso a dělá z nich prejt! Televize, noviny, miliony lidských hovad, co používají řeč jako ubrousek po obědě nebo jako rohožku po návratu z pole. A mrzí to někoho?! Vždyť lidi už nevědí, že slovo tvořilo realitu, že dávalo povstat světu jako takovému. A že to dělá pořád! Proto svět vypadá jak průjem na talíři."

09.02.2018

Autor si umí brilantně hrát se slovy. Zbytek je tak nějak obyčejný, ale to byl záměr, ne?

10.07.2017

Motiv zhrzená matka - šikanovaná dcera nacpanej takřka do všeho mě kapku otrávil. Budu si muset někdy spravit mínění Básníkem.

18.02.2017

Reinerovy povídky mi asi trochu zkazilo velké očekávání. Po Básníkovi jsem se na ně těšila, ale žádný úžasný zážitek se nedostavil. Není to špatné čtení, jen takové obyčejné. Některé povídky se spolu v postavách či místech setkávají, ale vždycky jde o toho jednoho z milionu. O lidi, kteří příběhy žijí, o těch, kdo je pozorují i o těch, kdo si je vymýšlejí. Sbírka jako celek se mi líbí víc, než jednotlivé povídky. Ony tři skupiny lidí jsou totiž při bližší úvaze zaměnitelné a „skutečnost“ relativní, z každého úhlu pohledu jinak důležitá, jinak vypadající. Ač jde v příbězích o nejrůznější, často dlouhodobé lidské příběhy, nejvýraznější emoce ve mně vzbudila povídka Jeden den, snad právě pro ten malý časový rámec, atmosféru a lítost. Jinak jsou povídky takové nevýrazné, čtení, které až na výjimky v podobě občasných leknutí a zatrnutí, nepřineslo nic závažnějšího.

03.12.2016

Přečteno za cestu vlakem z Prahy do Olomouce.
Zapomenuto za cestu vlakem z Olomouce do Prahy.