Jediný příběh
Julian Barnes
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/403321/bmid_jediny-pribeh-K5T-403321.jpg
4
250
250
Nový Barnesův román je příběhem lásky mladého studenta a stárnoucí ženy se všemi důsledky, které přináší životům obou protagonistů. Stejně jako většina autorových románů je rozdělen do tří chronologicky následných částí, v nichž dochází k postupnému odhalování a prohlubování pohledu na osudový vztah. Milostný román na pozadí „drobného obrazu“ britské společnosti 60. let, včetně jejích zakořeněných klišé a prudérnosti.... celý text
Přidat komentář
Bavilo mě knihu číst, pochopení pro hlavní hrdiny jsem nenašla, ale bylo to moc hezky napsané.
Není to příběh, spíš úvahy a filozofování nad příběhem, který nemohl dopadnout jinak.
Teď se dívám, že Malýmedvěd má stejný názor :-) Asi podobně jako autor, který milionkrát rozebere jedno téma, a to lásku, kam jsme až schopní zajít, anebo také ne. Realita se těžce střetává s romantickými představami, podobně jako schopnost milovat v devatenácti a po dvou dětech. Právě konfrontace vztahu z pohledu ženy by byla jistě zajímavá.
"Joan po mě chtěla, abych byl dospělý. Byl jsem ochotný to zkusit, pokud to pomůže Susan, jenže z dospělosti mě pořád jímala hrůza. Za prvé jsem si nebyl jistý, jestli dospělosti lze vůbec dosáhnout. Za druhé, i kdyby tomu tak bylo, je to vůbec žádoucí? A za třetí, i kdyby to žádoucí bylo, pak pouze v porovnání s dětstvím a pubertálním věkem. A proč jsem měl takový odpor a nedůvěru k dospělosti? Co mi na dospělých a dospělosti vadilo? Stručně řečeno: pocit, že mají na všechno patent, pocit nadřazenosti, předpoklad, že všechno vědí líp, ne-li nejlíp, nesmírná banalita dospělých názorů, to, jak si ženy vyndávají pudřenky a pudrují si nosy, jak muži sedávají v křeslech s roztaženýma nohama a v jejich kalhotách se až příliš těžce rýsují jejich intimní partie, jak klábosí o zahrádkách a zahrádkaření, jak zírají přes ty své brýle a vy zase zíráte na ty zjevy, které ze sebe dokázali udělat, to jejich pití a kouření, to jejich burácivé zahleněné chrchlání, ty umělé vůně, které na sebe stříkají, aby zakryly své zvířecí pachy, to, jak muži plešatí a ženy si tvary svých účesů lepí lakem na vlasy, ta odporná představa, že možná ještě pořád spolu souloží, to jejich poslušné dodržování společenských norem, jízlivé odmítání čehokoli ironického nebo zpochybňujícího, předpoklad, že úspěch jejich dětí se bude určovat podle toho, jak dobře dokážou napodobit své rodiče.....jak pátrají po zbytcích jídla, které jim uvízlo mezi zuby, to, jak se o mě moc nezajímají a jak se zase zajímají příliš, když o to nestojím...To byl jenom stručný seznam, do něhož jsem pochopitelně nepočítal Susan.
-Tvrdila, že se chce opřít o mý rameno zlehka jako ptáček. Připadalo mi to poetický a taky naprosto dokonalý. Přesně to, co chlap potřebuje. Nikdy jsem se nechtěl citově vázat.
Mělo to dva háčky. Za prvé, ptáci odlétají, že jo? Jsou to ptáci, mají to v povaze. Za druhý, vždycky než odletí, tak vám to rameno poserou. "
Brilantní, moc doporučuji. Krásná sonda do naší lásky, do našich vztahů a do našich životů. Protože i když se to děje jiným, hluboce se nás to dotýká. Příběh je spíše banální, ale slouží hlavně jako podložka pro úvahy a filozofování, které Barnes dělá skvěle. Víc otázek ta kniha vyvolá, než zodpoví.
Může být láska věčná? na celý život? neměnná? může měnit formu? může měnit podstatu? ukončí ji smrt?
Tolik různých odpovědí vám autor nabídne a vy si určitě přidáte nějaké své, ale podobně jako si Paul zapisoval definice lásky, které pak škrtal, tak i čtenář s autorem spousty odpovědí a otázek o lásce, o lidech, o vztazích škrtne a nebo minimálně zpochybní.
Naprostý souhlas s uživetelkou Nela.Rob. První část - dobrý, snad se to rozjede. Druhá část - bude se v knize také něco dít? . Třetí část jsem také už jen prolétla. Takže první setkání s autorem a asi i poslední. Momentálně určitě nemám chuť zkoušet cokoli jiného.
Audiokniha je prostě báječná. Nevím, zda by mě to bavilo číst, ale poslouchalo se to krásně. Viktor Preiss tomu vdechl doslova život a nádherný klavírní doprovod jakbysmet. Příběh by mnohé asi nudil, mě nikoliv. Mám rád příběhy, které nejsou jako přes kopírák - šťastný začátek, zašmodrchaný postředek a na konec happy end. Tady to autor vystihl reálně od začátku až do konce. Krásně depresivní.
O úroveň lepší než Než potkala mně (to byla moje první Barnesova kniha).
Filozofování o významu lásky v našem životě, o tom, jak první velká láska určuje náš další životní osud. A o tom, jaké to je, vidět milovaného člověka ztrácet se a blednout.
Barnesův hrdina říká, že každý má svůj jedinečný příběh lásky, ten jediný příběh, který stojí za to vyprávět, Já život vidím spíš jako mozaiku, kde některé věci zaujímají větší místo a některé jsou okrajové, ale celé to dohromady skládá výsledný obraz a pocit. Takže se vlastně s autorem neshodnu. Přesto mě těch 250 stránek naprosto nadchlo. Je tam tolik myšlenek, tolik krásných a jedinečných úvah, že jsem měla chuť vzít tužku a podtrhávat. 90 %.
Nadšení - moc krásné, ačkoliv smutné vyyprávění načtené excelentním Viktorem Preissem. Vřele doporučuji pro hlubokomyslnost textu. Určitě si od Julia Barnese musím přečíst i něco dalšího.
Odeonka, která mě vytočila a současně nadchla.
To první je dáno množstvím gramatických chyb, které bych opravdu v knihách nakladatelství Odeon nečekala. Jako by nestačily chybné tvary zájmen ve 4. pádě, přidávají se také hrubky v přivlastňovacích zájmenech, opět ve 4. pádě: Neviděl jsi Macleodovi? Ale někdy byl špatně i nominativ, jindy mě zase zvedla ze židle (z pytle) neshoda podmětu s přísudkem v minulém čase. Jako téměř všude, i v Odeonu korektory zřejmě propustili pro nadbytečnost nebo pro nedostatek financí; kam to lidstvo spěje?
Ovšem obsah knihy, vlastní příběh a hlavně autorovy úvahy, to byly jakoby mimochodem servírované lahůdky, které mě často donutily vracet se a znovu si pročítat celé odstavce. Většinou se týkaly vztahů mezi manželi, lásky, zvyků, způsobu života, změn pohledu na svět i na život s postupujícím věkem; spousta postřehů, které stojí za to si přečíst a přemýšlet o nich. Takže já jsem velmi spokojená a těším se na další Barnesovy knihy.
"Tvrdila, že se chce opřít o mý rameno zlehka jako ptáček. Připadalo mi to poetický a taky naprosto dokonalý. Přesně to, co chlap potřebuje. Nikdy jsem se nechtěl citově vázat."
Odmlčel se, ale Paul vždycky ochotně poskytl nápovědu.
"Ale neklaplo to, co?"
"Mělo to dva háčky." Chlápek si potáhl a vyfoukl kouř do provoněného vzduchu. "Za prvý: ptáci odlétají, že jo? Jsou to ptáci, mají to v povaze. Za druhý: vždycky než odletí, tak vám to rameno poserou."
Od první stránky mě příběh chytil a do konce nepustil. První část jako by vyprávělo radostné rozdováděné kůzle. Ta mladistvá radost, bezstarostnost, leckdy až ignorantství či nezodpovědnost vám ale učarují tak, že taky chcete, aby vám zas bylo devatenáct. Druhá část je ovšem realita sama. Naznačuje, že život nebude směřovat do růžových obláčků a i sebezamilovanější kůzle se musí podívat pravdě do očí a přijmout ji v celé své podstatě. Třetí část je vzpomínání a bilancování starého muže, jehož láska vzala za své a urvala i kus jeho samotného. Není to drama, kdy z vás stříkají slzy, ale do smíchu vám taky není a zůstává ve vás tisíc otázek, co byste si s takovou láskou počali vy??
"Zamiloval se jako muž, který páchá sebevraždu. "
Tak tohle bylo zajímavé čtení, dost odlišné od toho, co normálně čtu. Všechno je relativní a paměť si s námi někdy pohrává. Já jsem jen tak nějak doufala v to, že konec bude růžovější, i když ten k místy až surovému autorovu vyprávění seděl. Jednu hvězdu strhávám za poslední třetinu, kde jsem se místy v těch úvahách až ztrácela. Kniha ale rozhodně stojí za přečtení.
“Představoval si, že v současném světě nejsou čas a místo pro milostné příběhy podstatné,“ říká téměř v závěru sám o sobě vypravěč. Stejnou myšlenku rozvíjí už na samém začátku. Nejen, že upozorňuje, že se v celé knize nevyskytne souvislejší zmínka o počasí, ale připravuje čtenáře i na to, že ani dobové kulisy nebudou dopodrobna vykreslené, a vzpomínky nabídnou leccos, jen ne celistvý obraz.
Připadalo mi trochu ploché avizovat skoro od první strany, co všechno si budeme muset odpustit. Ale děj mě natolik vtáhnul a myšlenky, které ho provázejí, oslovily, že teď už s autorem souhlasím – a nejen v tom, že okolnosti nemusí být důležité.
Protagonistu Jediného příběhu, souvislého vyprávění rozděleného namísto kapitol jen do tří základních úseků, které by se daly shrnout jako mládí – dospělost – stáří, láska zasáhla. Zůstává v ní i po formálním skončení vztahu, zkoumá její podstatu a snaží se ji popsat v esenciální, pravdivé podobě.
Červené knihovně se vzdaluje na hony, a spolu s ní i očekávatelným zvratům. Ty tady nepřicházejí náhle, ale pozvolna se infiltrují do příběhu, aby v něm už zůstaly.
V lásce podle Barnese neexistuje přímá úměra mezi její intenzitou a prožitým štěstím. A v popisu její síly není ani špetka romantiky, jen nevyhnutelnost: "Kdo si dokáže sám určovat, jak moc bude milovat? Pokud to dokážete, pak to není láska. Nevím, jak jinak to nazvat, ale láska to není.“ Ať se jedná o autorovu zkušenost nebo výsledek bádání, jeho poznání je pro mě skutečné.
Nebyla jsem si jista, jak moc mi kniha bude sedět, ale přesto jsem se do ní pustila, protože anotace zněla prostě zajímavě. Navíc je to produkce Odeonu, s nímž mívám obvykle dobré zkušenosti. A jsem moc ráda, že jsem do knihy šla, protože se mi to nakonec líbilo.
Kniha sama o sobě nemá úplně silnou dějovou linku, ale přesto v sobě obsahuje silný příběh lásky - té jedné velké lásky, kterou člověk prožívá jednou za život. Aspoň na této premise autor knihu staví. V případě této knihy autor čtenářům předkládá vztah mladého studenta a stárnoucí ženy, pro které věk ani postavení nebyly překážkami. Ukazuje tu stranu pozitivní, hezkou, ale i tu odvrácenou. Celkově to bylo pak zabaleno do určitého hávu melancholie. Což je něco, na co docela dobře slyším. A to na mne dost působilo. A to jsem si moc užila.
Líbil se mi autorův styl psaní, který působil velmi vyzrále, vypsaně. Střídání květnatého stylu s mluvou hrubší až vulgární tu tvořilo zajímavý kontrast, kterým autor určitě umí zaujmout. A ačkoliv tu autor užil vulgarismy, které bych sama ve své mluvě nepoužila, v případě knihy bych vlastně nic v tomto ohledu neměnila, nějak mi to tu pasovalo. Docela zvláštní bylo některé vulgarismy slyšet z úst Viktora Preisse, v jehož podání jsem poslouchala audio verzi této knihy. Tohoto interpreta vnímám jako vysoce kultivovaného a noblesního umělce, u něhož si tak nějak neumím představit, že by určité výrazy sám od sebe používal (ale možná se pletu, že jo...). Ale o to kontrastnější mi to tu přišlo, jak záměrně autor pracuje s různými vrstvami jazyka, aby tím vyjádřil přesně to, co vyjádřit chce.
K audioknize, která mi celkově přišla jako velmi dobře zpracovaná, bych ráda ještě vyzdvihla klavírní doprovod, který byl použit jako předěl mezi jednotlivými pasážemi knihy. Skvěle se to tam hodilo a velmi dobře to doprovázelo tu melancholickou notu, kterou jsem z příběhu vnímala.
Důvod, proč jsem ubrala jednu hvězdu, je moje lehká rozpačitost nad poslední třetinou knihy, v níž hlavní hrdina, z jehož pohledu příběh sledujeme, bilancuje nad svým životem ve vztahu k ženě, kterou miloval, a nad vztahy obecně. I zde autor nabízí řadu myšlenek, které stojí za pozastavení. Nicméně ta poslední část byla obsahově poněkud košatá a trochu mi rozbíjela ten dojem a mé emoční pohlcení, které jsem si utvořila v prvních dvou částech knihy a které jsem si tak moc užívala.
Celkově jsou ale pro mne 4 hvězdy na místě a moc doporučuji.
Posloucháno jako audiokniha čtená panem Viktorem Preisem, takže krásně. Velice zajímavé téma i forma. Několik úhlů pohledu na etapu života hlavního hrdiny. V první části z pohledu mladého muže, možná spíš i kluka, který má ve všem jasno, řeší věci prostě posvém, neřeší důsledky. V druhé části období zrání vedle své partnerky a jeho řešení, nebo spíš neřešení stále se zhoršující situace. Tady už se nejeví všechno tak jednoznačně přímé. Dospěl a okolnosti mu otevřely oči, že život není tak přímočarý a jednoduchý. Ve třetí části už jde o zhodnocení této části jeho života, jak ho zformovala tato situace, jak zasáhla do jeho dalšího života. Analyzuje svoje postoje zamlada i ve středním věku, zaobírá se definicí lásky. Zpochybňuje vlastní paměť, takže vlastně ani nevíme, jestli se příběh odehrál tak, jak nám ho převyprávěl. Zajímavý námět k přemýšlení.
Pokud jde o formu, jde o bohatý jazyk, mně se četl dobře. Zaujalo mě, že mění v jednotlivých částech i formu vyprávění (ich forma, er forma)
Není to snadné čtení na letní dovolenou, ale stojí za přečtení.
Julian Barnes byl dlouho na seznamu spisovatelů, jejichž dílo jsem chtěla prozkoumat, když jsem tedy dostala možnost poslechnout si jeho Jediný příběh jako audioknihu, neváhala jsem. Hlavní dějová linie začíná zprvu opravdu velmi šablonovitě - mladíček a krásná žena ve středních letech rovná se VSL. Díky tomu, že jsem si o knize víc nezjišťovala, jsem byla brzy překvapená, jakým směrem se narativ posouvá. Přestože by se to pro kontext asi hodilo zmínit, já vám "zvrat" zatajím, abych vás případně o zážitek neochudila. Hlavním tématem knihy je samozřejmě ohledávání lásky a snaha ji nějak definovat. Barnes pomocí důmyslného (a pro něj evidentně typického) rozdělení děje do tří celků, popisuje nejprve Paulovo vzplanutí, jeho bezmeznou lásku a neschopnost vidět z perspektivy očividné. V dalších částech má pak už jako starší muž jistý nadhled, nicméně autor opakovaně upozorňuje na nespolehlivost lidské paměti a na neschopnost objektivizace vlastního života. Celé vyprávění se tedy line v duchu co by kdyby a zda to, jak si zpětně vybavujeme vlastní zkušenosti, zachycuje pravdu. Barnes podporuje toto schéma i prostřednictvím jazyka a zvoleného stylu, kdy skáče z ich formy do er formy a používá i druhou osobu množného čísla (nevím, jestli to má taky speciální název). Celkově je za mě Jediný příběh mistrně napsaný román (nejen) o lásce a jejích limitech, ale i o dalších důležitých tématech. Obsahuje množství filozofických pasáží, nepůsobí ale nabubřele nebo nudně, spíš se nad nimi čtenář opravdu zamyslí. Knihu moc doporučuji v audiopodobě. Namluvil ji Viktor Preiss, jehož hlas se mi sice zprvu trochu příčil, protože k mladému studentovi se nehodí, nicméně vzhledem k tomu, že je většina románu vyprávěna z Paulova pohledu coby staršího muže, byl herec vybrán skvěle.
S Julianem Barnesem bylo toto mé úplně první setkání, a musím říct, že jsem se do jeho stylu psaní nezamilovala. Ke čtení jsem se musela nutit a stejně jsem to nakonec vzdala a knihu nedočetla.
Jediný příběh mi sedl do nálady. Poslouchala jsem ho jako audiokniku a pan Preiss mi sedl k hlavní postavě a obohatil mi celý poslech. Barnesův Jediný příběh je příběh lásky mladíka a podstatně starší ženy, který se odehrává během 12 let (od mladíkových 19). Moc se mi líbilo,že bylo všechno napsané pouze z jeho pohledu a jako vzpomínky. Autor pro sebe typicky se rozepisuje zeširoka, analyzuje a zkoumá city a pocity, prostředí, dělá si typickou legraci. Postupem času nálada v knize pod vlivem vývoje vztahu houstne, kazí se a člověka strhává do toho marného a smutného bloudění bez východiska. Pěkné porýpání se v milostných vazbách a manželství vrstevníků rodičů. Jen jsem si celou dobu říkala, co od toho očekávala ona, ve 48 letech....
Přečteno v rámci Čtenářské výzvy 2022.
První a bohužel asi i poslední (možná za pár let změním názor) kniha tohoto autora. Bohužel i první kniha v edici Světová knihovna Odeon, která mi absolutně nesedla.
První část jsem ještě jakš takš zvládala, doufala jsem, že se to ještě zlepší a konečně se začtu. Druhá část nebyla o moc lepší a bohužel jsem se ke čtení musela velice nutit. A třetí část jsem už pouze proletěla. Kdybych nebyla jedna z těch, co nemůže odložit rozečtenou knihu, vzdala bych to hned po první části.
Barnes je vždycky fajn a originální. Vcelku banální příběh podaný z nečekaných úhlů pohledu a se svéráznými závěry.
Jen vzpomínky na minulost
Autor popisuje z pohledu hlavního hrdiny jeho vzpomínky na minulost a jak zdůrazňuje, nenabízí žádnou její rekonstrukci. Jedná se o vzpomínky anglického muže (nejprve devatenáctiletého mladíka) na milostný příběh se starší ženou (čtyřicet osm let), který formuje ten jeho „jediný příběh“, a který se tak nějak prolíná celým životem hlavního hrdiny. Jediný příběh má každý z nás. Jde o ten „jediný“ příběh v našem životě, který má skutečně smysl. Jen jediný. Za celý život.
Entropie lásky
Přestože jde ve své podstatě o romantický příběh, není na něm mnoho romantického. Barnes v knize popisuje mimo jiné entropii lásky. Zde uspíšenou alkoholismem. Přesto, že se děj odehrává na pozadí celého života hlavního hrdiny, jeho kousky jsou poskládané tak, že čtenář tento rozklad vnímá takřka v přímém přenosu.
Jak autor v knize uvádí, není to jako ve francouzských románech, kdy starší dáma vyučuje mladšího muže „umění lásky“, oh la la. Ve vztahu hlavních postav ani v nich samých, jak opět uvádí autor, byste nic francouzského nenašli.
Štítky knihy
partnerské vztahy anglická literatura první láska psychologické romány alkoholismus nešťastná láska partnerské rozchody věkový rozdíl partnerů (age gap)
Autorovy další knížky
| 2012 |  Vědomí konce |
| 2019 |  Jediný příběh |
| 2016 | Flaubertův papoušek |
| 2015 | Stolek s citróny |
| 2018 | Než potkala mě |
Pobavila o dovolené. Bavila mě nepředvídatelností. Zajímavý vztah starší ženy a mladého muže.