Jeho Excelence Eugen Rougon
Émile Zola
Eugena Rougona, vlivného politika a zastánce bonapartismu, zákulisní intriky dotlačily k rezignaci. Odmítne se ale stáhnout do ústraní a pomocí stejné zbraně, mocných politických přátel a také záhadné Italky Clorindy se snaží dostat zpět na politické výsluní. Předlohou pro hlavní postavu knihy byl významný francouzský státník Eugene Rouher, který měl silný vliv na politiku tak zvaného Druhého císařství. Velmi čtivý Zolův román je také přesným popisem pletich odehrávajících se v nejvyšších patrech francouzské společnosti, kde nelítostný boj o moc a císařovu přízeň měl přednost před čímkoliv jiným.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2015 , OmegaOriginální název:
Son Excellence Eugène Rougon, 1876
více info...
Přidat komentář
Asi bych nikdy neřekl, že mě bude bavit román z prostředí politických kruhů Francie 19. stol., to by ho ovšem nesměl napsat Zola, díky jeho mistrovskému vypravěčství mě vtáhl do děje a zase mě jednou přesvědčil o nadčasovosti jeho práce a že doba se mění, ale lidé zůstávají stejní. Eugen Rougon je obklopen ziskuchtivými "přátely" a stává se tak trochu jejich loutkou, což ho stojí místo na výsluní a za vším můžete hledat ženu. Zola pěkně vykresluje povrchnost a ovladatelnost politiků a mocnářů. Rčení "jednou si nahoře, jednou si dole" je pro tento román jak ušité.
Po jistém zklamání, které jsem prožil u Zabijáka, jsem se rozhodl, že dám Zolovi druhou šanci. A tak jsem sáhl po knize, jejíž téma je mému srdci bližší, nežli námět Zabijáka.
Očekával jsem knihu ve stylu seriálu „House of Cards“ a myslel jsem, že Eugene Reugon bude takový francouzský Francis Underwood, či Urquhart (dle výběru). A měl jsem pravdu. Trošičku. Nakonec jsem asi maličko zklamán, ale špatné to rozhodně nebylo.
Je to kniha o moci. Ale na rozdíl od HoC nedrží hlavní postava moc, ale je mocí ovládána. V době francouzského císařství bylo pravda asi těžší nakumulovat moc pouze sobě k vůli. Vlastně toho byl schopen jenom císař, to jsem věděl, ale stejně jsem byl zklamán. Proč? Protože jak Reugon, tak druhý hlavní charakter, který se snažil nakumulovat moc – Clorinda, byli idioti. Přesně ten druh idiotů, kterým by se nikdy moc neměla dostat do rukou. Protože pro ovládání moci musí mít člověk také mozek. Ano, oba byli v něčem dobří. Reugon v prezentaci své síly – sice hrubé, ale stejně a Clorinda v intrikách a podvodech. To z nich ale nedělá dobré mocnáře. A tak vlastně jediná opravdu mocná postava na scéně, byl císař Napoleon III., který jako Damoklův meč visel nad jejich hlavami.
A i díky tomu se ze čtení vlastně stala taková horská dráha, na které se moc zvedala jenom proto, aby zase upadla a zase vstoupla a zase poklesla.
Za Reugonovu neschopnost do značné míry mohli jeho přátelé. To je veliké poselství této knihy. Když necháte hromadu parazitů, aby vás vysávali a hráli si na vaše přátele, zákonitě padnete. Jedna nechutná postavička vedle druhé, nikdo není lepší, než kdokoliv jiný. Nu a celou knihu tak vlastně doufáte, že všichni skončí na popravišti. A ne. Konec je pouze pokračováním horské dráhy. Nic nekončí, nic nezačíná, jedeme další kolo.
Knihu jsem si v zásadě užil. Některé pasáže pro mne byly až moc popisné. Na druhou stranu jsem si strašlivě užíval všechny politické debaty – kterých bylo ve skutečnosti poskromnu – a reálie, které se střetávaly s mou znalostí období Druhého císařství. Obecně si u mě pan Zola poněkud zlepšil statut.
Touhu po moci, otázku jejího zneužívání, pokrytectví, intriky i pomstychtivost, to vše dokázal pan Zola podle mého názoru velmi poutavě zapracovat do příběhu politika bažícího ovládat ostatní. Jen jsem se občas trochu ztrácela v množství postav, i když většina z nich byla úžasně vykreslená. Třeba z Rougona a Clorindy mi bylo občas až zle. Ať už to autor zamýšlel, nebo ne, z knihy pro mě vyplynulo několik poučení. Například, že je důležité umět si vybrat přátele, kteří se nezačnou chovat jako pijavice a kteří vám potom, co jim podáte prst, nesežerou celou ruku. A že se nemá podceňovat ani zdánlivě naivní a přiblblá výstřední slečinka, protože možná zas až tak hloupá není.
Štítky knihy
19. století Francie politika Paříž naturalismus Napoleon III, francouzský císař, 1808-1873
Autorovy další knížky
2009 | Zabiják |
1965 | Nana |
2004 | Člověk bestie |
1923 | Břicho Paříže |
1969 | U štěstí dam |
Další z knih Emila Zoly ze série Rougon Macquartů, ve které se o rodinné dědičnosti nic moc nedozvíte. Na Plassans, původní bydliště celé rodiny, je sice vzpomínáno, ale žádný z dalších členů rodiny se v knize neobjeví. Zasazení příběhu do rodinného kontextu je tak minimální.
Na druhou stranu je však příběh zajímavý s přesahem i do současné doby. Vůle k moci, potřeba vládnout a ovládat nechybí mnoha lidem dodnes. Stejně tak nevděk, pohrdání, podceňování a v neposlední řadě sladká chuť pomsty. A platnost přísloví "kdo čím zachází, tím také schází" Zola ukazuje velmi přesně. Za sebe jsme byla až překvapena, jak rychle se mi kniha četla, vzhledem k tomu, že politická témata mi spíše vzdálená.