Jeremjáš
Franz Werfel
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19413/bmid_jeremjas-Aqr-19413.jpg
5
73
73
Prostřednictvím strhujícího vyprávění ožívá před čtenářem svět starověkých říší, těch, kdo určovali jejich osudy, stejně jako těch, kdo se doptávali hvězd či vůle bohů ve snaze uvést běh věcí na zemi v soulad s božským úradkem. Ohniskem děje světového románu je Jeruzalém za dnů posledních izraelských králů, a především osudy proroka Jeremjáše.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2006 , VyšehradOriginální název:
Jeremias – Höret die Stimme, 1937
více info...
Přidat komentář
Werfelov Jeremiáš sa mi dostal pod kožu. Plný viery aj pochybností, bojuje, vyjednáva a znovu a znovu sa pokoruje, vydáva svedectvo pre ľudí svojej doby. A tí, tak ako to vždy bolo, je a bude, uprednostnia svoje malé životy a bezprostredný prospech; konečné pred večným. Načo toľko utrpenia, márnej snahy, kládla som si s Jeremiášom otázku, keď už aj tak bolo zjavné, ako sa to skončí? A spolu s ním som dostala na konci odpoveď... Je to krásna kniha, ktorá poľahky strhne človeka do víru udalostí tej doby a tak nielenže sa môže veľa dozvedieť, ale aj veľa prežiť.
Vynikající. Pokud jste to ještě nečetli a líbil se Vám Egypťan Sinuhet od Miky Waltariho, tak se zde můžete připravit na něco jakoby trochu podobného, ale asi tak čtyřikrát lepšího a s nesrovnatelně větší duchovní a filosofickou hodnotou. Na mne osobně velmi působily promluvy Boha k Jeremiášovi. Objevují se v knize neočekávaně, překvapivě. Tyto promluvy jsou psány tak přesvědčivě, že jsem měl pocit, že Bůh prostřednictvím této knihy mluvil nejen k Jeremiášovi, ale v okamžik čtení mluví přímo ke mně. A reakce Boha na to, že se Jeremiáš vzepřel v závěru knihy jeho vůli, mi doslova vyrazila dech. Více neprozradím, čtěte.
Začínám podezírat Werfela, že žil v 6. století před naším letopočtem a všechno viděl a zažil. Nebo byl sám Jeremiášem. Tady zdaleka nejde jen o Jermiáše, ale o všechno dění kolem, o lidskou pýchu, stádnost, vztahy v rodině, vztahy mezi státy a vše je děsivě stejné i dnes, jen v rozdílných kulisách. Skvělé je beletristické porovnání víry v jednoho Boha a víry v mnoho bohů. Vyvstávají otázky a odpovědi, jak moc je dění v lidském životě ovlivněno našimi vlastními činy a jak moc Boží vůlí a co po nás vlastně Bůh chce. A jestli máme vždy dělat to, co po nás Bůh chce. Zpočátku jsem ale opět měla chuť knihu odložit a v průběhu čtení zase, jazyk je bohatý a krásný, ale text do mě plynul velmi těžko a často jsem se musela vracet. Ke konci už to bylo lepší.
Čtení to bylo náročné, hutné, ale na takové úžasné dílo se určitě nezapomíná.
„Než jsem tě zformoval v matčině lůně, znal jsem tě. Ještě než jsi přišel na svět, posvětil jsem tě; národům učinil jsem tě prorokem.“
Jeremiáš 1:5
Židovská kniha s velkým porozuměním k izraelské historii, naplněná velkou láskou k židovské národu.
Měli bychom vyjádřit uznání Werfelovi za tento román z roku 1937 o proroku Jeremiáši.
Franz Werfel vytvořil velmi výjimečný historický román. Vypraví v něm nejen celé dílo proroka Jeremiáše, ale také před čtenářem odkrývá obrovské historické panorama. Citlivě dává nahlédnout do vnitřního života proroka.
Werfel zůstal částečně věrný biblickému originálu v tom smyslu, že použil biblické události a do detailů je doplnil propracováním fiktivních souvislostí, příběhů a vztahů mezi postavami. Stejně tak spojuje souvislosti s dalšími biblickými událostmi, které se staly před Jeremiášem a dává tak příběhu novou podobu.
„Abys žil!”
V naší době bychom neměli zapomínat „jazyk spásy, naděje a víry.”
„Naděje, začíná vlastním DĚNÍM. Potřebujeme odvahu spolupracovat, abychom demokraticky utvářeli budoucnost."
„Abyste vy žili!”
Aby ostatní mohli žít a najít sílu pozvednout se z úskalí svého života, já, která žiju naplno, budu nadále používat jazyk spásy, naděje a víry.
Skutečnou velikost získávají ti, kdo svědčí o spravedlnosti, pravdě a lásce pomocí své vlastní pověsti, bohatství a života.
Tuto knihu jsem četl v době svého obrácení ke Kristu. Bylo to na vojně v roce 1986. Prorok Jeremjáš mě pak provázel léta a dodnes mám pro tuto postavu slabost. Werfelův text mě pohltil a otevřel mi dveře k hlavním tématům Starého zákona. Exil a celou dobu královskou jsem vnímal od té doby prizmatem této skvělé knihy. Prorokův zápas s Bohem a o Boha byl pro mě velkou inspirací.
Franz Werfel mne ani tentokrát nezklamal, mnohem víc než to! Jeho zpracováním životní pouti proroka Jeremjáše jsem se sice neprokousávala úplně snadno, přizpůsobení se archaicky znějícímu jazyku (alespoň v mnou čteném vydání z r.1967) chvíli trvalo a vyžádalo si (v této prázdninové době nelehké) soustředění... ale "odměna" z knihy obdarovávající mne, čtenáře, v různých rovinách, stála za to.
Až na drobné autorské licence zřejmě věrohodné historické zpracování biblického příběhu a událostí kolem dobytí Jeruzaléma babylonským králem, zabírající nejen svět Izraelitů, ale i panteony a rituály zejména Egypta či Babylonu té doby (v jejichž popisech se obraznost básníka Werfela nezapře... také jsem měla při jejich četbě pocit něčím "přikrmeného" vnímání: ) Vyjádření smutného a těžkého údělu proroků svých národů, kteří nejen že se musí naučit rozpoznat a přijmout hlas Boha v sobě, kterému stěží rozumí oni sami, ale také neodmítnout sloužit mu i s vědomím, že jim přinese jen neoblíbenost, nevděk a ohrožení od těch, kteří naslouchat nechtějí. Vyjádření neuchopitelnosti i nepochopitelnosti vůle starozákonního židovského Hospodina. Pocit dokonalého přenesení se do atmosféry biblických příběhu...a mnoho dalšího k úvahám o lidských společenstvích, které lze napasovat na jakékoliv místo a dobu.
Pro milovníky historických románů "s přesahem" (z rodiny Sinuhetů), na které se nezapomíná.
Ke čtení jsem přistupoval s obavou,co mi může dát příběh o nějakém starozákonním prorokovi,co měl s tehdejšími králi problémy ohledně svých proroctví.A byl jsem překvapen.Dostal jsem přesný historický popis nejen života v tehdejší době ,ale i myšlení lidu a vládců,jejich náboženství a úkonů a hlavně jejich vztahu k tomu jejich Jedinému,Neuchopitelnému,tomu Je,který Je.A nejen to ,ale i vykreslení života okolních národů Egypta a Babylonu jsou úžasné.Při četbě kapitol o cestě Jeremijáše do egyptského zásvětí ,nebo jeho popisu babylonských mysterií,mne napadaly rouhačské myšlenky,zda si pan spisovatel při psaní nedal trošku "koksu",či co to tehdy umělci brali.
Milostná vložka se Zenuou měla pro mne smysl v tom,že když se Jeremijáš s ní v egyptském zásvětí potká,tak prohlédne faleš egyptského náboženství a vystihne rozdíly mezi ním a svou vírou a dodá mu to sílu tam vyhlásit...že Pán je Jediný a zároveň slaboučko naznačit příchod křesťanství.
Jinak, krom toho s mirek trubak souhlasím.
Čtenář se dočká i akčních scén bitev,útěků ,zrad i intrik,napsaných na tehdejší dobu překvapivě moderním způsobem.
A nakonec se doví proč se to vše dělo a vlastně děje dodnes: "Abys živ byl"
Zážitek z četby umocňuje občasné nahlédnutí do Bible : Kniha Jeremijáš anebo Pláč Jeremijášův.
Citát nakonec,trochu připomínající závěr knihy Quo Vadis:
„Tvá dychtivá vůle tě táhne do Bábelu … Avšak proti tomu stojí má vůle … Vrať se!“
„Pane,“ odvětil Jirmejáh, zděšen opravdovostí toho vidění, „Pane, tvé milosrdenství je velice
dlouhodobé, mé však trvá jen krátce. Dopřej přece svému sluhovi, aby mohl doprovázet oslepeného
krále, jenž je sám, do Bábelu …“
„Nepůjdeš do Bábelu.“ zaznělo to ne bez netrpělivosti, „neboť tě chci poslat zpět ke zbytku
tvého národa …“
Snesl se hluboký soumrak. V hvězdě Etemenanki se počalo bělat nashromážděné světlo. Snící
Jirmejáh se bránil vší silou:
„Do Bábelu není odváděn pouze oslepený král do věčného zajetí, nýbrž všechno, co je svěží a
silné v zemi, muži i ženy … Schýleny pod jhem, přikovány k sobě navzájem ženou je kovovým bodcem
a holí po všech cestách, desetitisíce za desetitisíci … Cesty jsou ucpány jejich bídou … Zbytek však,
kdo to je? … Zrádci, zběhové, opatrníci, chytráci, starci a nízký lid, jenž seje a žne kdekoli, kdykoli …
Ti mě nepotřebují …“
„Nepři se se mnou,“ pravil hlas ne bez netrpělivosti, „nýbrž poslechni a vrať se!“
Po těchto slovech rozevřela se trhlina v širokou propast. Ten mužně Zářivý se poněkud
vzdálil. Tu se Jirmejáh rozhodl, že začne lstivěji.
„Nebyl tvůj sluha vždy poslušný, Pane?“ otázal se. Zářivá postava v prostoru zamyšleně
mlčela, což už bylo jakési milostivé přitakání. Více by bývalo příliš. Jirmejáh však šel na Adónáje
zchytrale:
„Tentokrát je má dychtivá vůle větší než moje poslušnost, Pane … Mé srdce lpí na tom
oslepeném, mé srdce lpí na zajatcích siónských … Nepatří snad tvoje přípověď jim?“
„Má přípověď patří jim.“
„A mě chceš odehnat? … Mně, který jsem se vyčerpal při denním díle, mně zadržíš večer po
tolikerém sedmiletí mzdu?“
Za svými zády cítil snící Jirmejáh temný požár mnoha měst a vesnic. Před sebou viděl v dálce
světlo Etemenanki a v blízkosti zející propast, přes kterou se musel přenést. Hlas zjevu, jejž neviděl, ale
cítil, jako by byl syt toho obtížného odpovědníka.
„Nehádej se,“ řekl, „ale poslechni a vrať se!“
Jirmejáh se však široce rozkročil a vyzýval:
„A nevrátí-li se tvůj sluha?“
„Potom je neposlušný.“
„A je-li neposlušný?“
„Potom i ten poslední porušil věrnost, jako všichni ostatní …“
„Budiž tedy!“ zvolal drze ten bojovník Boží a učinil krok k nepřekročitelné propasti. Avšak v
té zářivé postavě, o jejíž přítomnosti měl Jirmejáh citlivé vědomí, se dala zřetelná proměna. Váhavě
zazněla její odpověď:
„Já však nechci, aby se poslední věrný stal nevěrným …“
Snící Jirmejáh zajásal v svém srdci. Již se domníval, že zůstane silnějším. Pokrčil rameny a
povzdechl:
„Co chceš proti tomu podniknout, Pane? … Příliš silná je ta dychtivá vůle tvého sluhy …“
Jako by se ta zářivá postava stahovala zpět. Již jakoby z jiných prostorů zaznělo její rozvážlivé
slovo, nikoli bez tajné lítosti:
„Nezměníš-li ty svou dychtivou vůli, tedy musím změnit svou vůli já.“
Jirmejáh se zděsil těchto slov až do morku kostí. Současně se uzavřela ta zející propast a cesta
před ním byla hladší a schůdnější než předtím.
„Pán mění svou vůli,“ zajíkal se.
„Nevrátíš-li se ty,“ znělo to našeptávání, „tedy se vrátím já … Neboť má vůle byla putovat se
zajatci siónskými do Bábelu a přebývat tam mezi nimi … Nyní však putuješ s nimi ty a já se vracím …“
„Ne, ne, Pane, nečiň to,“ vykřikl zoufale ten opět poražený, „jdi s nimi ty a já poslechnu a
vrátím se …“
A v procitnutí měl přezřetelný pocit, že se pevně zachytil dvou silných, teplých mužských
paží."
Toliko k daru svobodné vůle,vyvolení a povolání.
"Rázem porozuměl Jeremjáš té hrůze a hnusu, jaké musely naplňovat Pána, když sesílal své Slovo, aby zaznívalo z lidsky tělesné schránky. Jeremjašův vlastní žalostný stav v tomto hnojném hrobě odpovídal stavu Božského Slova, jež neúnavně opět a opět sestupovalo, aby zachraňovalo Izrael, a opět a opět muselo hynout nevyslyšeno."
Velmi výjimečná kniha. Ze začátku jsem s ní velmi bojovala, ale čím dále Jeremjášův příběh pokračoval, tím víc mě to vtahovalo a tím víc jsem si uvědomovala, jak je to platné i dnes. Jak často máme ve svém životě proroky, kteří nám ohlašují pravdu, ale my před ní utíkáme, protože ji prostě a jednoduše nechceme slyšet, vždyť je jednodušší žít ve svém pohodlí a uklidňovat sebe, že je všechno v pořádku. A stejně tak kolikrát Bůh sesílá své Slovo mezi nás, do naší země, do společenství ve kterých žijeme, a my mu ho házíme na hlavu. A on nám zcela překvapivě, když se jeho Slovo naplní, nikdy neřekne: Já jsem vám to říkal.
Jinak zcela souhlasím s hodnocením kolegy Mirka. Příběh o egyptské dívce mi přišel jako něco, co tam bylo vloženo spíše proto, aby to zvýšilo atraktivitu příběhu.
Jeremjáš rozhodně stojí za přečtení, protože má co dát každému z nás.
„... hle, němý jsem – a musím křičet
... Hle, úzkostlivý jsem – a musím se přít s králi a s kněžími
... Hle, osamělý jsem – a musím se vmísit mezi lid
... O mír žebrám – a válka je mým údělem ...“
Bibličtí hrdinové. Jejich sochy bývávají vytesány v nadživotní velikosti. Jejich obrazy je zachycují s odhodlanými výrazy a koprodukční filmy zobrazují jejich rozmáchlá gesta a spektakulární akce (rozestupování moří a tak). Proto někdy zapomínám, že to nejdramatičtější (a nejzajímavější) se neodehrává kolem nich, ale v nich. Že jsou to často velmi komorní dramata, příběhy bojů o přijetí svého povolání a vnitřního potýkání se svým úkolem, o který nestáli, ke kterému se necítí být ti praví. Werfelův Jeremjáš tuhle linku (v biblické verzi spíš vedlejší) sleduje v průběhu celého románu a to je, podle mě, jednou z nejvýraznějších ingrediencí, která z jeho knihy dělá tak výživný literární pokrm.
Franz Werfel buduje Jeremjášův příběh přepečlivě. Je důsledný a důkladný, nešetří časem pro popis vedlejších dějů a postav – a není to na úkor čtivosti. Naopak, dodává to celému příběhu plastičnost, hrdinové na stránkách ožívají (pokud to mohu vyjádřit tímto klišé) a čtenář, který není netrpělivý, dostane za odměnu možnost se pročíst přímo doprostřed děje a vše téměř zažívat na vlastní kůži.
Jedinými místy, kde jsem měl pocit, že je Werfel příliš zdlouhavý, byly popisy spirituálních rituálů v Egyptě a Babylonu. A pak tu byl milostný příběh s egyptskou dívkou, který na mě působil jako nevyžádaný výsadek z nějakého úplně jiného žánru a jehož smysl jsem vlastně zcela nepochopil. Ale to jsou jen maličkosti – v prezentaci Jeremjášových sporů, které měl s nobilitou svého národa, s vlastní rodinou a – zejména – sám se sebou je jinak Werfel dokonale sugestivní.
Není možné si nevšimnout, jak je 25 století starý příběh aktuální. Jak se za tu dobu nic nezměnilo. Moc nás stále zaslepuje. Pýcha nám stále znemožňuje přijmout vlastní chyby. Lháři a pokrytci se stále dokáží rychle zorientovat v měnících se podmínkách. Veřejnost je stále připravena se nechat zbláznit nacionalismem a charismatickými vůdci. A lidé, kteří chtějí před úpadkem varovat, jsou stále odsouzeni k zoufalství, nepochopení a výsměchu.
Jeremjášův příběh je také o tápání, o slepých uličkách a omylech. O tom, že Boží hlas není jasným itinerářem, podle kterého lze kráčet jak po dálnici rovnou za nosem. Že je nutné se snažit ten hlas poslouchat, ale zároveň se snažit rozpoznávat, co je od Boha a co je lidské. Co slyším, protože to bylo opravdu řečeno a co si myslím, že slyším, protože mi takto slyšené vyhovuje. Mít na paměti výrok “Není dobré, být si jist Pánem ... ”, ale zároveň si také pamatovat, že „je třeba, aby si člověk nebyl jist ani nejistotou ...“
...avšak to, co se stalo, stalo se pro čekajícího nečekaným způsobem. K podstatě Adónaje náleželo, že se nikdy neopakoval.
....mezi nimi leželo slovo řeči lidské, spojující i rozdělující, kolísavá lávka zábradlí, jejíž prkna jsou uprostřed prasklá....
Vrátila jsem se, abych se rozpomněla, že právě tyto úžasné úvahy na téma komunikace mezi "nebem a zemí", ale i lidmi navzájem , bylo to, proč mě Jeremiáš tolik zaujal:)) Přesně to, co píše Kniper v prvním komentáři.
Před léty jsem byla nadšená. Četla jsem sice na druhý pokus, myslím na mateřské či brzy po ní. Poprvé jsem odložila, nevím. Podruhé mě uchvátila úplně vším:)) Letos se k ní chci vrátit. JSEM ZVĚDAVÁ
Já nemám slov. Prostě nemám slov, což je docela nevhodné když chcete napsat komentář.
Hanička v komentáři níže napsala : strhující kniha
A ano je to v podstatě velmi zjednodušeně řečeno, ale velmi přesně, co se ke knize dá říct. Werfelovština se mi v této knize doslova dostala pod kůži snad ještě více ( nebo jinak) než u Bernadetty. On vás do té knihy potopí, on vás vším obklopí. On to vše vyjádří tak mocně a přece to člověku ve své nenasytnosti nedá aby nechtěl snad i víc.
To není kniha, to je pokrm.
No dál raději nemám těch slov.
Příběh,který mě střídavě vynášel k nebi,aby se mnou vzápětí praštil o zem.
Jeremiáš (na rozdíl od Izaiáše) je prorok úpadku a zkázy. Vidí ji přicházet,křičí,upozorňuje na ni a pak ji zažívá a vidí na vlastní oči. Ve svých proroctvích ale dává i naději.
Popis zničeného Jeruzaléma je obrazem každého z nás,když se ve vlastních troskách díváme kolem sebe a ptáme se :"Proč?"
"Abys živ byl",zní odpověď.
Zvažovala jsem mezi 4 a 5 hvězdičkami, protože místy byla kniha náročná a četal se obtížně. Nakonec jsem zvolila plný počet, protože ukazuje Jeremiáše jako obyčejného člověka, který má své pochybnosti a slabosti.
Výjimečný příběh o výjimečném životě, o tom jak těžké je přijmout výzvu. O tom, že i boží člověk, někdo by řekl i svatý, svádí svůj boj s Bohem...
Jeremiáš je hodně úvahová, popisná a ze své podstaty také věroučná kniha. Úvodní a závěrečná "současná" část se mi zdá být ke škodě celku, ale jsem si vědom, že jde o subjektivní záležitost; text je kvalitní, stylisticky i obsahově velkolepý a dokumentaristicky precizní, nicméně mu často schází dynamika a prostá čtivost. Pět hvězdiček nedávám, protože o starověku existují dle mého díla, která jsou čtenářsky atraktivní, aniž by jakkoliv strádala jejich stylistická či historická stránka (Sinuhet, Quo Vadis...)
Autorovy další knížky
| 1988 |  Čtyřicet dnů |
| 2007 | Píseň o Bernadettě |
| 2006 | Jeremjáš |
| 2001 | Ne vrah, zavražděný je vinen (4 povídky) |
| 1967 | Verdi: román opery |
Rovnou napíšu, že jsem knihu nedočetl. ALE: s prorockými knihami Starého zákona jsem měl vždycky problém, tedy přesněji řečeno, moc mě neoslovovaly. Byly pro mě neuchopitelné, nesrozumitelné, vzdálené. Welferův Jeremiáš mi k nim pootevřel dveře. Autor na informacích čerpaných z biblických knih fabuluje příběh, konkrétně vykresluje, jak to tenkrát mohlo být. A to velmi plasticky. Jeremjášúv a Baruchův příběh mě silně přitáhl, bohužel pasáž egyptská mé nadšení zpražila a pasáž babylónská pak zadupala do země. Příliš mnoho kultických termínů, názvů božstev, variantních jmen a titulů osob... Prostě jsem knihu stále častěji odkládal, že si odpočinu a vrátím se k ní, až jsem ji odložil úplně. Dávám si rok, maximálně dva;-) a zkusím to ještě jednou.