Jezdci pod slunečníkem

Postmoderně laděná detektivka, jedním z vypravěčů je nájemný zabiják – génius vytvářející hlavolamy / puzzle, jejichž skladba trvá kupujícím i několik let. Zajímavé téma, vcelku zajímavé postavy, přesto jsem zrovna nadšený nebyl. Celé je to takové sterilní, styl ani jazyk mi příliš neseděl (občas se mi zdálo, že čtu ne příliš povedený překlad, některé věty byly nezvykle kostrbaté). Chápu, proč se autor uchýlil právě k takovému stylu, odpovídá pragmatické mysli onoho zabijáka. Přesto mě to příliš nebavilo, bohužel. Možná jsem jen neměl správnou náladu, možná nejsem ten správný čtenář, kdo ví (proto se zdržuji hvězdičkového hodnocení). Tak třeba příště…

Těžko říct přečteno... Knihu jsem slyšela v rozhlasové verzi a líbila se mi tak, že jsem si teď, po komentáři trudoše, okamžitě vzpomněla. To zkrácení ji zřejmě hodně prospělo, nebo jsem ještě před 12 lety nebyla zmlsaná přílivem knih od tenkrát neznámých autorů.

Jezdci pod slunečníkem (2007)
Roman Ludva. Četba na pokračování (10 dílů). Pro rozhlas připravil Miroslav Zelinský, čte Norbert Lichý. Mistr zvuku Aleš Huber. Režie Miroslav Zelinský.
Nastudovala Ostrava. Premiéra 1. dílu 23. 4. 2007 (1 díl cca 24min.).

Román olomouckého prozaika Romana Ludvy „Jezdci pod slunečníkem“ je plnokrevným evropským thrillerem, jehož dramatická zápletka najde své vyústění až v samotném závěru, byť od začátku bude posluchač v kontaktu s nájemným vrahem i jeho pronásledovatelem. Anebo je pronásledovaným právě detektiv?

19.07.2019

Člověk by řekl, že rozsah dvou set padesáti stran je alespoň nepatrnou zárukou dějového spádu. Roman Ludva je však využil převážně k tomu, aby mluvil, mluvil a zase mluvil, přičemž vlastně neřekne nic podstatného. Jako by příběh měl být primárně pavučinou abstraktních aluzí, skrytých symbolů a mnohovýznamových metafor, a ať si s tím každý poradí po svém. Možná kdybych se s autorem nacházel na stejné vlnové délce, měl bych více jasno v tom, co chtěl básní - pardon, detektivkou - říci. Přitom zápletka je rozehrána jako velmi zajímavá partie a ani na stylistiku si nemůžu zásadněji stěžovat. Jen jsem se v tom zkrátka utopil, jako včela ve sklenici medu. Ostatně, on ten vývoj událostí zabředne do tak chaotického marastu, že mi to ani zpětně, i když už teď znám smysl, účel a pointu, hlava nebere. Možná by pomohlo méně sofistikované meteorologie a osobnostní psychologie, ovšem to je názor vesnického burana, co je rád, když žánrová literatura splňuje alespoň něco málo z desatera pátera Knoxe.