Ježíš z Nazareta, Pán a spasitel

10.06.2022

„V oblasti Božích tajemství obvykle platí, že víme ‚co‘, ale nemáme ani ponětí o tom, ‚jak‘ se to odehrálo nebo se to děje. V onom ‚jak‘ se totiž skrývá moc, která nám naštěstí není dána, protože bychom se ihned pokoušeli nějak Boží jednání napodobovat a zkoumat; tajemství by nás pak přestalo přesahovat, protože bychom ho dokázali zvěcnit, což by nakonec vedlo k tomu, že bychom se definitivně stali vězni svých vlastních technologií. Sama svoboda Boha i naše svoboda tedy vyžaduje, abychom toto ‚jak‘ neznali a nezvládali. Ukazuje se, že Bohem stanovené meze našeho vědění jsou také předpokladem našeho osvobození, tedy spásy, která musí být přímým dotykem s Boží transcendencí a s jejím obrazem v nás samotných, tedy s naším růstem v pravé svobodě.“

Další výživná dávka teologického přemýšlení se Ctiradem Václavem Pospíšilem byla opět učiněna stravitelnou zásluhou jeho poutavého stylu. Otec Pospíšil totiž živým způsobem přibližuje velmi komplikovaná témata a jaksi je přenáší z akademického světa do reality našich konkrétních situací. Mému křesťanskému životu tím udělal dobrou službu. Jasně, pokud byste mě o půlnoci vzbudili a zeptali se, jak je to s tou lidskou přirozeností Ježíše Krista subsistující v preexistující hypostazi Slova, nepochodili byste, ale v řadě věcí jsem si rozhodně udělal jasněji. Je to také proto, že autor nepřestává pouštět ze zřetele vztah mezi spekulativní dogmatickou teologií a mezi spiritualitou a žitou každodenností. Jeho kniha tak není jen vršením teologických teorií a popisem koncepcí, ale může být i průvodcem tázajícího se křesťana ve světě. Nejsilněji jsem to cítil v kapitole Christologia cordis, kde mi profesor Pospíšil připomněl, že naše nezištné sebedarování má původ v sestupující lásce Kristově (teologové by řekli, že inhabitace Boha v srdci tvora nachází svoji pravou vzorovou příčinu v hypostatické unii :-) a povzbudil mě tak v mém vycházení směrem k druhým.

Devízou knihy je i její pestrost. Řekl bych, že mnohé části by šlo publikovat i samostatně. Například série patristických kapitol je strhujícím historickým příběhem, kde kromě teologických nuancí narazíme na intriky, mezilidské nevraživosti a mocenské spory. Nebo závěrečných stovka stran o soteriologii, ta zase blízce promlouvá o tom, jak žít s Kristem tak, abychom směřovali ke své spáse (teologové by řekli, že činí z ontologické christologie funkcionální). A potěší i drobnosti: třeba kapitolka s otázkami, jestli je Ježíš spásou hypotetickým mimozemšťanům (nejspíš ne), jestli mohl zhřešit (určitě ne) nebo jestli věděl, že je Země kulatá (nejspíš ne).

Líbilo se mi také, že přestože autor píše se sebejistotou vzdělaného profesora a teologické autority, zůstává pokorný před faktem, že Boží tajemství nás nekonečně přesahují a respektuje, že každé naše přemýšlení o Kristu je beztak jen snahou vystihnout nevýstižně.
„Máme si nad touto nedostatečností našich slov a myšlenek vzhledem k nevýslovnému tajemství spásy zoufat? Máme rezignovat na stále hlubší pronikání do tohoto vše přesahujícího mystéria? Určitě ne, protože toto tajemství není proti rozumu, a protože jeho prožívání z naší strany rozumové úsilí nevyhnutelně předpokládá. Jak by bylo možno hlásat radostnou zvěst o Spasiteli a našem osvobození, pokud bychom rezignovali na úsilí vyjadřovat to vše lidským slovem? To ale předpokládá trvalou a usilovnou reflexi, ba zápolení s mystériem, které se právě tímto způsobem otvírá nejen před námi, ale díky našemu slovu i před ostatními.“