Ctirad Václav Pospíšil
česká, 1958
Nová kniha
Různé podoby české trinitární teologie a pneumatologie 1800-2010 - Ctirad Václav Pospíšil
Detailní komentovaná bibliografie české trojiční teologie a pneumatologie z let 1800 až 2010 s rozborem vybraných textů katolických autorů od národního obrození... detail knihy
Populární knihy
/ všech 30 knih
Nové komentáře u knih Ctirad Václav Pospíšil
Utrpení Páně podle Jana
„Knihu jsem začala číst před Velikonocemi, kdy se v kostelích čtou Pašije sv. Jana. Tato publikace osvětluje řadu míst tak, že vysvětluje její židovské kořeny, ze kterých křesťanství vzešlo. Bylo několik míst která mě oslovila. Např. pro naše povzbuzení píše autor, že Jan jako jediný z evangelistů popisuje skloněnou hlavu po Ježíšově smrti. Uvažuje, že „apoštol Jan nám dává vícero způsoby najevo, že na kříži umírá vtělené Slovo a není tedy vyloučeno, že nakloněnÍ hlavy by mohlo být symbolem naklonění sluchu vtěleného Slova k našim prosbám a modlitbám." Kdykoliv pohlédnu na kříž, tak si to nějak víc uvědomuji, že na něm Otec z lásky k nám dává Syna a ten nejen nás učil, jak žít a trpět. Ale i naslouchá našim prosbám, nářkům, bolestem, které poznal- jako člověk- v nejvyšší míře. Toto lidství přijal z lásky k nám a pro nás, jak o tom zpíváme o Vánocích: "Nám, nám, narodil se" Ale na kříži Ježíš nekončí. - Třetího dne se ukazuje ženám, apoštolům a dalším, aby nás ujistil, že smrt nemá poslední slovo.“... celý text
— Jana512
Utrpení Páně podle Jana
„Je blahodárné si tuto stručnou knihu přečíst na vyvážení Vermesova Umučení...“
— Dudák1979
Masaryk iritující a fascinující
„"Osobností, která znamenala nejvíc v té době pro národ i pro jeho náboženský život byl T. G. Masaryk. Jako věřící člověk byl výjimkou mezi tehdejšími vídeňskými a pražskými liberály nebo nevěřícími profesory. Bylo tragédií, že nenašel v katolické církvi rovnocenného partnera pro dialog, takže došlo ke vzájemnému nepochopení a polemikám; bylo také chybou katolické církve, že se zatvrdila proti Masarykovým kritikám, někdy správným, jindy v zápalu boje přehnaným."
(Josef Zvěřina)
Mně přijde příběh prezidenta Masaryka neskutečný, skoro pohádkový! Vidět to někde v kině jako film, zdálo by se mi to až přepálené, přitažené za vlasy. Z velmi neprivilegované pozice chudého venkovského chlapce se propracoval do postavení prezidenta-osvoboditele, národem milované ikonické postavy. A povedlo se mu to bez podbízení se veřejnosti, ba právě naopak! Neúhybnost, se kterou se pouštěl do svých bojů za právo a pravdu proti většinovému mínění z něj dělají opravdového hrdinu, byť mimořádně nepravděpodobného!
Ale tahle kniha není Masarykovým životopisem (respektive: v té své části, ve které byla, pro mě ztrácela na atraktivitě), to by bylo nošení dříví do lesa. Není ani tak úplně jeho duchovním portrétem, to už tady také bylo. Její unikátnost je v tom, že popisuje vztah Masaryka ke katolickému křesťanství. A tady to pro mě bylo zvlášť zajímavé, protože to přestávalo být o Masarykovi, ale začalo to být o nás, katolících!
Masarykův náboženský portrét je zajímavý. Byl autenticky zbožný, Otčenáš se modlil každý den a v hovorech s Čapkem řekl, že ateistou nebyl ve svém životě ani na okamžik. Přesto odmítal katolickou církev, a to nejen v podobě, v jaké se s ní potkával, ale odmítal ji jako instituci, v jejím principu. Vlastně odmítal institucionalizované náboženství jako takové.
Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat Masaryka a měli bychom částečně pravdu: protože identifikovat komunálnost církevního společenství s jeho konkrétní dějinnou podobou je podstatná teologická nedomyšlenost, objektivně. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat katolickou církev tehdejší doby a našli bychom ještě větší část pravdy: církev o sobě tvrdila, že je dokonalá (societas perfecta), že mimo ni není spásy a že demokratizace a modernizace není slučitelná s Božím plánem pro svět. Do takového spolku lze sotva vkládat nějaké naděje.
Prezident Masaryk tento zmíněný rozpor nedokázal překonat, nějak ho v sobě integrovat. Ano, setkával se s církví, která se pyšně tvářila, že je majitelkou pravdy a intelektuální lenost a neochotu čelit otázkám maskovala neměnností pravd, případně falešným mysticismem a poukazováním na Boží tajemství. To Masaryk nemohl nevidět a nemohl nekritizovat. Co ale vidět mohl a neviděl? Že zmíněná dobová situace s klérem neznamená automaticky, že každá teologie a každá mystika je špatná.
Já si při čtení studie o Masarykovi uvědomoval, že mi v ní o Masaryka vlastně tolik nejde. Náš první prezident totiž může sloužit jako velmi dobrá případová studie konfliktu svobodomyslné mysli a poslušnosti náboženské autoritě. A tím přesahuje konkrétní jeden osud v konkrétní době. Klade nám, církevním katolíkům, otázku, jak by asi vnímal Masaryk dnešní církev? A jestli kolem nás nejsou nějací dnešní "masarykové", citliví lidé s autentickou vírou, které prostě odradíme, zaženeme, zahradíme jim svým špatným příkladem cestu k Bohu? Z takové představy mi není dobře...
Je mi sympatické, že otec Pospíšil z pozice kněze a teologa není jen katolickým apologetou. Dokonce přirovnává TGM ke starozákonním prorokům, kteří byli Hospodinem povoláni k tomu, být hlasem tepajícím vlažně a formálně věřící lid. To mi přijde trochu přehnané.
Ale považuji za důležité vidět, že lidé, kteří nás katolíky upozorňují na problematická místa naší nauky a zahanbující způsob našeho působení ve světě, nejsou naši nepřátelé, ale že nám naopak výrazně pomáhají svými pohledy z odlišných pozic. Kéž bychom byli všichni ke svým kritikům podobně vstřícní jako jezuita Adolf Kajpr právě v hodnocení TGM: "Svou nemilosrdnou kritikou katolicismu nutil však věřící katolíky k poctivější práci intelektuální i mravní, a tím se vlastně stal dobrodincem katolicismu"“... celý text
— mirektrubak
Maria - mateřská tvář Boha
„Útlá knížka o Marii, a jejím poslání ve spásném Božím plánu, není jednoduché čtení, ale přináší nový pohled na Matku Ježíše, jemuž dala život. Zabývá se pohledem na její poslání v životě Syna, který nám dal spásu. Ona, jako Matka, jej nejvíce milovala, a tak nejvíce trpěla spolu s ním. Jakoby nám chtěla ukázat lásku Otcovu: "Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby kdo v něho věří, měl život věčný." (Bible, Janovo evangelium. ) Zabývá se také dogmatem Neposkvrněného početí, kdy Maria byla ušetřena dědičného hříchu pro zásluhy Syna a také článkem víry o nanebevzetí Panny Marie. Tato dvě dogmata vzešla z víry prostého lidu, který Matku Boží měl vždy v lásce a utíkal se k ní ve svých potřebách.“... celý text
— Jana512
Božská Sláva Ukřižovaného
„"V první řadě bychom si měli jasně uvědomit, že ne každé ponížení je možno označit jako křesťanskou pokoru. Je-li někdo ponížen, pokořen, ještě to neznamená, že je pokorný. Ponížení uložené zvnějšku neznamená pokoru, protože člověk sražený Boží mocí do prachu dál může setrvávat a také zpravidla setrvává ve své pýše, sebestřednosti, nepřiznání si stavu, do něhož zabředlo jeho vlastní nitro. Jedině dobrovolné sklonění se před pravdou o sobě vykazuje známky postoje pokorného člověka. Pravá pokora vylučuje donucování a také předstírání, někdy se v dané souvislosti hovoří o hrbaté pokoře. Dobrovolnost a pravdivost jsou tedy první podmínky nutné k tomu, abychom mohli hovořit o pokorném člověku."
Objektem přemýšlení profesora Pospíšila se tentokrát stalo pouhých šest veršů z listu apoštola Pavla do Filip. A bylo to přemýšlení mimořádně zajímavé. To bylo dáno zejména samotným fragmentem - téma sebezmaření Ježíše jako Božího Syna je v tomto hymnu (který je zřejmě velmi raný, možná Janovský, a Pavel ho do svého listu přejal z ústní tradice) možná nejlépe patrné. A otec Ctirad Václav (jak jsem u něj zvyklý i z jiných knih) ho používá jako jakýsi výchozí bod, odrazový můstek k širším úvahám, které sahají až k postavení křesťana vůči církvi a světu současné doby. Což je skvělé!
Ježíšova smrt na kříži je velký paradox, který nevyhnutelně vzbuzuje nedorozumění, pohoršení... Nejen, že bídnou smrtí zahynul ten, který byl jediný bez viny, ale zemřel v potupné bezmoci ten, který je Pánem světa. Klíčem k intepretaci je zde Ježíšovo dobrovolné zmaření sebe, pokoření a sebezapření. (teologové tomu říkají kenoze). A stále živým otazníkem pro křesťany všech dalších dob je způsob, jak tento akt chápat, jak ho integrovat do našich životů. Jakým způsobem napodobovat a následovat Ježíše při něčem tak extrémním a definitivním.
Profesor Pospíšil se hodně věnuje tématu pokory jako protipólu pýchy. Položí si (a nám :-) i záludnou otázku: byl Ježíš pokorný nebo nebyl? Z těchto východisek se vlastně pokouší o jakousi redefinici pojmu pokora, kdy musí nejprve tento pojem očistit od předsudků a nesprávných pohledů (není to uťápnutost ani přeslazená přelaskavost). Od správného pojetí pokory pak lze přejít ke správnému pojetí poslušnosti. Od sebezáporu k sebedarování. Brutálně krutá smrt na dřevě kříže se pak konečně může správně vyjevit jako nejdokonalejší akt lásky.
"V dějinách křesťanského myšlení bývala pokora často dezinterpretována jako slepá poslušnost vůči lidské instituci církve a státu, což je opět omyl a svým způsobem zneužití evangelia, jakési potměšilé vydírání lidí Kristem, kvůli němuž by si měli nechat naprosto všechno líbit a namluvit. Hledím-li na Ježíšův příběh, nemůžu se ubránit následujícímu hodnocení: pokora rozhodně nemá jenom negativní stránku, která v nás krotí ambice a která je štítem proti sebezbožšťování ve formě přitroublé pýchy, ale má ještě daleko více pozitivní a aktivní povahu, a to právě v podobě až heroické odvahy, potřebné k tomu, aby se Boží Syn nebál razit si cestu proti proudu, vyznávat a aplikovat naprosto odlišnou mentalitu, než je ta, která ovládá tento svět."“... celý text
— mirektrubak
Ctirad Václav Pospíšil - knihy
Žánry autora
Literatura česká Duchovní literatura Náboženství Literatura naučná Biografie a memoáry Filozofie
Štítky z knih
filozofie evoluce křesťanství náboženství Bůh, Hospodin Ježíš Kristus teologie středověk kultura svobodní zednáři
Pospíšil je 7x v oblíbených.