Jiná Afrika
Pavla Jazairiová
https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95045/bmid_jina-afrika-8hu-95045.jpg
4
32
32
Známá rozhlasová novinářka se ve své nejnovější knížce vrací k tématu, které jí přineslo první literární úspěchy. Po mnoha letech znovu navštívila země v severní a západní Africe – Mali, Senegal, Alžírsko, Tunisko – a své zážitky zpracovala osobitým stylem do působivého literárního tvaru. „Její“ Afrika není místem exotických safari, ale bídy, beznaděje, úpadku i úsilí o změnu. Tento pohled zbavený iluzí a folklorního nánosu je bolestný – nejen pro Afriku, ale také pro vzdálené potomky kolonizátorů a otrokářů. Důležitější než vysvětlit je však pro autorku snaha porozumět. To jí umožňuje psát o věcech, které obvykle zůstávají stranou pozornosti.... celý text
Přidat komentář
Přestože své postřehy sepsala paní Jazairiová už před pár lety, neztratil její pohled na Afriku nic ze své aktuálnosti. Musíte si zvyknout na specifický styl vyprávění – poměrně strohým, až telegrafickým popisem vám představí svou Afriku obraz za obrazem a postupně skládá mozaiku, která jde pod povrch líbivého cestopisu a místy až na dřeň odhaluje nejen skutečný život obyčejných lidí, ale i netušená specifika a historické souvislosti tohoto kontinentu.
Zajímavý a pro mne nový a objevný pohled na Afriku. Vadily mi chyby v korektuře, někdy úplně nesmyslné slovo nebylo vyjímkou, ten kdo to dělal, by měl vrátit peníze za svou práci :-( a taky mi chyběly popisky k fotkám...... to asi víc než ty chyby.
Knížku hodnotím velmi kladně, oceňuji upřímnost, po prvních pár stránkách jsem si zvykla na trochu zvláštní styl psaní a pak už to šlo samo a rychle. Doporučuji.
Skvělá kniha od moudré ženy. Na svých cestách po africe jsem na její slova vzpomínala a doporučuji ji jako povinnou četbu každému, kdo se na černý a svérázný kontinent chystá.
Čtu upravenou a rozšířenou verzi Jiné Afriky po deseti letech (2018 versus 2008), kde se ovšem vzpomíná ještě na doby dávno minulé či zážitky autorčiny z ranějších cest do severní a západní Afriky (Afrika v současné podobě je jiná, než jakou si ji autorka pamatovala ze 70.-80. let). Zaměřeno především na Mali a Senegal, jen krátce se věnuje vzpomínkám na Alžírsko, Tunisko a Jižní Afriku.
Autorku jsem čítávala už dávno, něco znám z vlastní zkušenosti, a tak v podstatě jen smutně a znechuceně mohu konstatovat, že bych si (tedy jim tam) přála dosáhnout doslova aspoň toho jinak neblahého úsloví - "plus ça change, plus c'est la même chose", protože čím dál tím víc postupně vedou změny spíš k horšímu...za posledních tak čtyřicet padesát let... Vše zůstalo ve stavu, kdy to opustili Francouzi, nikdo nevěnoval sebemenší snahu zanechané věci alespoň zachovat funkční, což by samozřejmě znamenalo věnovat tomu úsilí, pokračovat v práci, opravovat (silnice, domy, vodovody, rozvody, zábrany proti písku a poušti, vysázené stromy, zavlažování...), a protože nic nevydrží věčně, věci se začaly rozpadat až přestaly fungovat úplně. Teprve v té chvíli měl volnou cestu radikální islamismus, který zafungoval jako berlička, zástupné "řešení místních problémů, za které může samozřejmě kolonialista, dnes každý běloch" (uvozovky jsou moje, nejedná se o citát z knihy).
Je mi smutno za ně i za sebe, cituji:
"Turista je hloupý běloch plný peněz, které z něj místní člověk musí umět vypáčit. Afričan už ví, že dosáhne svého, když cizinci splní jeho pošetilou představu a zároveń mu zajistí pohodlí a bezpečí. Tyto věci turista potřebuje ze všeho nejvíc, i když někdy tvrdí opak. Neboť běloch, který do Africe /citát je citát, cituji přesně: toto je jen jedna z mnoha hloupých chyb a překlepů v textu, který očividně neprošel pořádnou korekturou/ přijel utrácet peníze, vůbec neví, kde je, ani co se děje, rozhněvá se teprve tehdy, když začne strádat."
Ano, ovšem takoví turisté jsou zlem všude, ale ne všichni jsou takoví a rozhodně ne všichni běloši jsou v Africe turisty; nicméně místní opovrhují každým prakticky stejnou měrou, jakou z nich mají užitek, a současně s chutí koušou do ruky, která je takto (i jinak) živí.
Pozn.: fotky jsou nanic - povětšinou naprosto bez popisků, kdo, co, proč, odkud - zase se jen kniha nafoukla nepříjemně na váze (a samozřejmě na ceně)
Aktualizace 3/2022: nedávno přečtený nový román Na Zlatonosném pobřeží ukazuje skutečnost a - naneštěstí stejný - úpadek v blízkých zemích Kamerunu, Nigeru či Ghany...
Pro mě nový, jiný pohled na Afriku a Afričany. Velmi zajímavé, náročné čtení. Zpravidla cestopisy moc nečtu, jsem ráda za tuto vyjimku.
Kniha stojí za přečtení, paní Jazairiová píše o problémech Afriky otevřeně až se to nemusí některým líbit. Píše o změnách, které se staly za dobu, kdy třetí svět navštěvuje, píše o rasismu a nenávisti, o islámu a bratrstvech, o korupci, chudobě a přelidnění.
Kniha je proložena texty J.Hybáškové velvyslankyní EU v Namibii, které také nutí k zamyšlení.
Jako dítě jsem chtěla navštívit Afriku, Afriku J a G Adamsonových, Afriku o které psali H+Z nebo J a Z Vágnerovi a další cestovatelé a dobrodruzi v polovině minulého století, ale ta už není. Pana M.Zikmunda se před pár roky v nějakém rozhovoru ptali, jestli by se nechtěl podívat ještě jednou do Afriky a on odpověděl, že ne, že si ji chce v paměti uchovat takovou jaká byla. Rozumím mu, Afrika o jaké píše paní Jazairiová mě také neláká.
Poměrně náročné čtivo, ale stojí za to se knihou po částech prokousat. Spisovatelka - cestovatelka po Africe není naivní, je nezaujatá, snaží se pochopit život jak obyčejných místních lidí, jejich zlozvyky i jejich kulturu. Nevidí problémy černobíle, často říká pravdu, která se mnohým vlivným nechce slyšet.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Závoj a džíny: Ženy v islámském světě |
| 1999 | Izrael a Palestina, Palestina a Izrael |
| 2005 |  Cestou hvězdy |
| 2011 | Podél cest |
| 2003 | V Indii |
Pavla Jazairiová si soustavně zapomíná přibalit do batohu růžové brýle. Což je samozřejmě dobře. Neidealizuje si tím pádem nic, ani Afričany ani bělochy, nesnaží se vidět a čtenáři pak vnucovat romantiku tam, kde žádná není. Až by se skoro někdy zdálo, že vlastně Afriku nemá ráda, ale to je klam. Právě láska k tomuto kontinentu ji nutí říkat pravdu bez obalu, jakkoli může být deprimující. Třeba to, že většina Afričanů má na domácí půdě prakticky nulovou životní perspektivu. Ti schopní a ambiciózní se nemají jak uplatnit a tak odcházejí hledat příležitosti do Evropy a doma pak nezůstává nikdo, kdo by měl energii něco změnit. A když už jí má, v beznadějném zápase s bídou a korupcí ji brzy ztratí a skončí u vydírání bílých turistů, ponižujícího pro obě strany. Zoufalý začarovaný kruh. Jazairiová popisuje realitu (převážně) Mali a Senegalu v charakteristicky úsečných větách, suše konstatuje, ptá se i po řešeních, ta ale nejsou k mání. Velmi smutné. Sama autorka přiznává všeobecný úpadek poměrů i v porovnání s vlastními, o několik dekád staršími zkušenostmi. Pochybné a chatrné kouzlo (post)koloniálních časů se nenávratně vytrácí a moderní prosperita je v nedohlednu.