Jindřich IV. Díl druhý
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/341901/mid_jindrich-iv-dil-druhy-lH2-341901.jpeg
4
6
6
Historické drama W. Shakespeara v překladu Martina Hilského, díl druhý. Jindřich IV. se od ostatních Shakespearových historických her liší hned v několika významných ohledech. Především je to jediná Shakespearova historická hra, která zřetelně (zvláště v prvním dílu) směřuje ke komedii. Její děj se odehrává v královských síních, v londýnských hospodách i na bitevních polích, nevystupují v ní jen angličtí, skotští a velšští šlechtici, ale také Falstaffovi kumpáni, naháněči zlodějů, povozníci, podkoní, pocestní, šerifové a číšníci. Žádná z těchto postav nemá na rozdíl od postav šlechticů a soudců historické předlohy, všechny jsou výtvorem Williama Shakespeara, a všechny zároveň tvoří podstatnou součást téměř breughelovsky zalidněného světa, jemuž vévodí rytíř Jan Falstaff. Vyšlo v rámci edice Souborné dílo Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského, v souboru s dalšími třemi svazky: Jindřich IV. Díl první, Richard II., Jindřich V.... celý text
Literatura světová Divadelní hry Historie
Vydáno: 2003 , ELK - Evropský literární klub , Knižní klubOriginální název:
The Second part of Henrie the fourth
více info...
Přidat komentář
Aj v prípade druhej časti Henricha IV platí, že ide o hru prozaickú, dokonca najprozaickejšiu spomedzi všetkých Shakespearových hier. Dianie tu definitívne opantali Falstaff s princom Henrichom a hoci sú to podmanivé charaktery, hra akoby nabrala ešte výraznejšie epizodický charakter zložený z rôznych scénok pomaly sa šinúcich k (paradoxne) neuveriteľne silnému finále. Princov bluf, ktorým obalamutil všetkých zúčastnených, aby ho na záver s o to väčším účinkom vykričal do sveta, bol vskutku výborným ťahom. Aj vďaka tomu obsahuje hra hneď niekoľko katarzných momentov, ktorým kraľuje najmä zavrhnutie.
Otázka kráľovskej legitimity tu azda ešte viac vystupuje do popredia a svoju podmanivosť tu oproti prvej časti získava tým, že už vieme, čoho je princ Henrich schopný, a zároveň už tušíme predzvesť jeho veľkolepých činov. Otázka legitimity je tu pre nás zrejmá a už len čakáme, kedy ju odhalia aj postavy v príbehu. Ja som si z celej série zobral najmä poznanie, čo je to práve Koruna, inštitúcia, ktorá akoby sama od seba vábi a priťahuje jednotlivcov (nástupníctvo je len jej mechanizmom), a ktorí sa pod jej jarmom buď položia (Henrich VI), alebo ukážu to najhoršie (Richard III) a najlepšie (Henrich V), čo v nich je. Podstatné však je, že kľúčová, až takmer božská je inštitúcia. A toto je vlastne aj zdroj anglickej jednoty a moci. Nie absolútne determinujúca až fatalistická odkázanosť na niečo všemocné a neporušiteľné, ako božský nárok na trón, ale ani individuálna a všemocná ľubovôľa nedeterminovaného moderného jedinca, ale praktický úsudok jednotlivca (fronesis) v situácii, ktorú nakreslilo to, čo ho síce presahuje, ale čo mu zároveň aj necháva priestor pre správne/nesprávne.
Väčšia časť diela však stále stojí na tom ako veľmi vás bavia Falstaffove komické epizódky. Závisí to od toho, nakoľko ste fanúšikom tejto pokryteckej, bombastickej "hrudy sadla". Nakoľko si vás dokážu podmaniť osudy tejto očarujúcej "spodiny" a prostredia, z ktorého sa priam vyparuje alkohol a vyskakujú blchy. Viem, že nasledovná veta bude rúhaním, pretože "dramaturgovať" Shakespeara zaváňa namyslenou nabubrelosťou, ale stále som si hovoril, že z toho mohla byť naozaj výborná jednotlivá hra. Proste Henrich IV alebo rovno Wellesov Falstaff (prípadne Werichovo Falstaffovo babí léto) - očividne v tom nie som sám. A tak, hoci mám aj ja Falstaffa ako postavu rád, predsa len si ho vždy viac užijem v zovretejšom tvare a v čistokrvnej fraške - vo Veselých paničkách windsorských. Obe časti Henricha IV sa tak radia medzi moje menej obľúbené Shakespearove historické hry - presne medzi Henricha VI a Henricha V.
Videné:
Filmy: Falstaff (1965), V kruhu koruny: Henrich IV (2. časť)
Divadlo: Henrich IV z roku 1987 (záznam)
Tak druhá část si s první v ničem nezadá, ba dokonce ji v ledasčem ještě překoná. Třeba Falstaff a jeho bezedná studnice výmluv, schopnost převracení pravdy i snaha se všemu vyhnout. Např. jeho dohady s hospodskou, skvělá hádka s Pistolem a nebo naprosto komické verbování vojáků či snad ještě více chvastounský Bloumal (ostatně na jménech si tu Shakespeare dal celkem záležet). Příjemným způsobem kontrastní dávka humoru pro hru, která má do komiky značně daleko.
Opětovně jsem se těšil z Shakespearovi schopnosti prolínat dobu odcházející (Jindřich IV.) s dobou přicházející (Jindřich V.), s tím související změnu poměrů a bouřlivé řinčení zbraní, kdy odbojný arcibiskup zažil porážku rovnající se prohře Percyho. I samotná postava Jindřicha Lancastera, čili nastupujícího Jindřicha V., doznala vrcholu vývoje. Nebo vlastně možná ne, další hra patří jemu samému.
Pěkně si William vyhrál s vrtkavostí královské přízně, což mohl na vlastní kůži pocítit nejenom Falstaff. Skvěle autor vystavěl onu časovou linku měnících se poměrů - umírající Jindřich IV., šedivějící Falstaff (ano, zmiňuji ho po několikáté, když ale on je to taková trubka), sílu životní i politickou získávající Jindřich V. A ještě skvěleji upozorňuje na onu vrtkavost obecně - osudu, královské přízně, zdraví, života, štěstí celkově. Dostatečně to dokládají skvostné monology a dialogy, a to jak morálně (Jindřich mladší u Jindřicha staršího), tak dokonce zábavně (nadávky, které je schopno vyplodit osazenstvo U kančí hlavy je přímo poučné). Opravdu se mi tahle moralisticky zaměřená hra líbila. Nebylo to naposledy.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Tak jsem si, kupodivu hned druhý den, podle pánu, přečetl po prvním dílu Jindřicha IV. i díl druhý. Upřímně? V oblibě mi zůstane patrně první hra, ale ani druhá není nikterak špatná.
Jejím výrazným rysem je oddálení Falstaffa a Jindřicha. A to mi upřímně neudělalo dobře. Je jistě pravda, že Falstaffovo království, značně rozrostlé, nabízí i dál skvělé množství humoru, tak nějak mi ale chybělo to, co dávali oni dva páni dohromady.
Velice oceňuji návaznost textů. Nikoliv ve smyslu dějovém, ale tematickém. Hry se točí kolem cti a kolem pokrytectví. To, co je nám v prvním díle předvedeno, vrcholí v díle druhém. A je to tak, samozřejmě, správné. V prvém díle dává nám Falstaff kázání o cti. Může čest zastat felčara? Nemůže. Může zléčit ránu? Nemůže. Co může čest? Nic nemůže. Čest je jenom slovo. Nu a tak zde. Jan dává slovo, slovo je ale jen slovo. Arcibiskup může mít slovo, může dokonce mít slov kolik chce, vzdal-li se však pro slovo svech svých mužů, čest sama mu je nenahradí. Není to čestné? A vzpoura byla? Nu a je to, vše je vyřízeno. Čest a pokrytectví.
Pokrytectví lze vztáhnout jistě i na postavu Jindry. Chladného a kalkulujícího, jistě inteligentního, jistě schopného, plánujícího, že jako hvězda vysvitne na černočerném nebi své minulosti. A přeci. Je smutný pohled na umírajícího otce, který naprosto přesně odhadne, jaký ve skutečnosti je jeho syn a přece se konečně před smrtí nechá oklamat. Fantastická scéna.
Nu a ke konci vysvitne ona hvězda. A tak silně osvítí rytíře Jana, že tento z toho až zakopne a skončí v kobce. Další mimořádně silná (a mimořádně krutá) scéna, která je pro hru jako celek jistě erbovní. Nu a tak ho tu máme. Mortuus est Rex! Salve Rex!