Jindřich V.
William Shakespeare
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/37523/bmid_jindrich-v-1n9-37523.jpg
4
150
150
Příběh mladého anglického krále, který se na radu arcibiskupa z Cantenbury rozhodne bojovat za své právo na francouzský trůn.
Literatura světová Divadelní hry Historie
Vydáno: 2009 , AcademiaOriginální název:
Henry V, 1600
více info...
Přidat komentář
Stále platí, že k historickým(politickým) hrám Shakespeara se nějak ne a ne snadno dokopat. Připadají mi obecně nejméně zajímavé a zbytečně zdlouhavé. Nakonec se většinou (no dobře, zatím všechny, snad krom Krále Jana) ukázaly jako mimořádně kvalitní. Jindřich V. je však první hrou (možná s Richardem III.), ke které bych se rád vrátil.
Upřímně se mi to strašně líbilo. Shakespearovsky je to dosi netypická věc. Vemte si to, každé dějství je odděleno chórickou promluvou, propagandistou, který má nasadit čtenáři růžové brýle šalby a mámení. Tu vás odvleče z Anglie do Francie, tu po Francii skáčete z místa na místo, díky Chóru zcela přirozeně a samozřejmě. Vidíte růžově velikolepé činy Jindřichovy, vidíte jeho skvělost a lásku, kterou k němu cítí nejen jeho národ.
A pak přijde realita. Přijde mimořádně brutální podřezávání zajatců, přijdou popravy a výhružky, přijde válka, krutá válka, mimořádní válka, obsahující samotným Bohem vedenou Bitvu u Azincourtu. Vedenou ale jistě krutým Bohem, financovanou jeho církví. Vidíme ostatně hned úvodem kupčení Arcibiskupa s legislativou. Je to podívaná všeho špatného a krutého.
Uprostřed však září hvězdička. Jindřich V. Postava se člověku musí zdát sporná už pro způsob, jakým naložil s Falstaffem v Jindřichovi IV., zde to nabírá dalších obrátek. Jindřich je skvělý. V jeho promluvách nejde mu o nic, než spravedlnost. Není to král bažící po Francii pro Francii, jedná se mu o spravedlivý nárok. Pro spravedlivý nárok však vraždí. Celé jeho promluvy jsou prostě kouzelné, jsou však šalbou slov. Mluví skoro jako chór. Prostý lid však úpí. A to si uznejme. Nechceme-li jednání států hodnotit eticky, musíme si to ospravedlnit, a to se mi nezdá snadné. Nu a pokud jej eticky hodnotíme, pro dědické právo vraždit a plenit není obhajitelné. Nu ale při tomto vědomí, při vědomí zásadní nepřijatelnosti této války, člověk si ji po přečtení stále bude pamatovat tak trochu pokrytou zlatem. Jindřich a Chór v člověku snad musí vzbudit tak silné sympatie, že je prostá skutečnost nemůže otřást.
A to je prostě úžasné! Co dovede umělec! Ohromující.
Nejdřív jsem se toho bála, že to bude strašná nuda, což ze začátku i byla, ale pak jsem musela ocenit, že to bylo vtipné a nechyběla ani milostná linka, takže to hodnotím jako slabé čtyři hvězdičky.
Vždy ma fascinovalo ako sa Henrich V. stáva projekčným plátnom, na ktoré si interpreti projektujú vlastné túžby, sny a filozofie. Od Olivierovho propagandistického volania do boja proti nacizmu, až po pacifistickú agitku kritizujúcu vojny, stredovekú rytiersku česť i "veľkú politiku" v Michôdovom Kráľovi. Domnievam sa, že to umožňuje už samotná hra. Shakespeare akoby sa tu dôsledne vyhýbal jednoznačnosti a svoju hru koncipuje na pomedzí komédie a tragédie, na pomedzí adorácie a kritiky vojnového ťaženia i samotného Henricha, na pomedzí konfrontácie viacerých pohľadov (od "kamarátov z mokrej štvrte", cez obyčajných vojakov a šľachticov, až po Henricha a chórus). A do toho všetkého vpúšťa Shakespeare do hry až prekvapivé množstvo anti-iluzívnosti v podobe odkazov na samotné divadlo. Akoby tu boli dôležité skôr väzby medzi rôznymi stranami, než strany samotné. Akoby tá hra nemala pevné jadro. Akoby sa nedokázala niekde ukotviť.
Toto klamanie telom tu podľa mňa vyplýva zo Shakespearovho postavenia uprostred interregna. Staré poriadky sa narúšali, stredovek a katolicizmus ešte neboli - určite nie na dedinách - až také vzdialené, barok sa už pomaly hlásil o slovo a do toho vrcholila "alžbetínska" renesancia. A platí to aj pre Henrichovu dobu a blížiacu sa Vojnu ruží. Henrichov príbeh akoby bol len nádychom medzi nemilosrdným bojom Lancasterovcov a Yorkovcov. Nádychom, ktorý Anglicko aspoň na chvíľu oslobodil od krvavých občianskych vojen. Avšak stále platí, že ide o krehký nádych a nič tu nestojí pevne, nič nie je isté. Shakespearove dejiny sú aj preto dejinami, v ktorých je dobro a zlo vždy tak trochu relatívne. "Vykĺbený čas", v ktorom sa kyvadlo vytlačené na jednu stranu vracia späť a pritom drví ľudské životy, si vyžaduje často skôr realistické než idealistické rozhodnutia, pretože v takejto situácii nedokážeme projektovať dosah našich činov a pri projekcii nám zostáva len "hamletovský skok". Žiadne naše rozhodnutie pravdepodobne nebude pekné, ani vznešené, skôr bude vždy smutné, krvavé.
A aj preto je Shakespearova hra taká úplná. Stojí uprostred dejín tak, že z nej nasáva rôzne impulzy a uvedomuje si bytostnú nestálosť veľkej politiky. So všetkými tými ideálmi o kráľoch, o cti a o rytierskosti - ktoré narúša Pistol s jeho kumpánmi - je a aj nie je proti-stredoveká. Oproti nej tak obe spomenuté adaptácie - protipóly - pôsobia zjednodušujúco, akoby z nej vždy ukrajovali len určitú časť v prospech jednotlivých ideálov, ktoré do seba dokázal Shakespeare zahrnúť. Aj preto Henrichovi V patrí pomyselné štvrté miesto v mojom minirebríčku shakespearových historických hier.
Videné:
Divadlo: -
Film: Henrich V (1944), Henrich V (1989), V kruhu koruny: Henrich V (2012), Kráľ (2019)
Nějak mi připadá, že tohle Vilfríd Šejkspír (ten dramatik z dávných časů :) trošku zeslonil, když se nemohl rozhodnout, jestli píše drama nebo komedii. Dám ale Jindrovi ještě šanci – a třeba mě Kenneth Branagh přesvědčí o opaku.
Na střední jsem přečetla dvě nejznámější Shakespearovy tragédie, "Hamlet" a "Romeo a Julie" a ani jedna mě tehdy příliš nenadchla. "Hamleta" jsem ale viděla i v divadle, to už mě bavilo víc. Na vysoké jsem navštívila v ND představení Sen noci svatojánské, protože jsem byla zvědavá na Titanii a Oberona, které současní autoři fantasy rádi obsazují do svých děl, ale nepřečetla jsem si předem scénář a hra mi přišla dosti zmatená. Nemám tedy k Shakespearovi nijak zvlášť kladný vztah.
O to větším překvapením pro mě byl "Jindřich V.", jeho první historická hra, ke které jsem se dostala (no nekupte to za 9,-) a která se mi hodila do výzvy 2021 jako "Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy". Myslela jsem, že jako člověk reálií neznalý se budu nudit a námět boje o území mě nelákal. Jenže ono mě to docela bavilo a umím si představit, že v roce 1600 to bylo divákům v Británii určitě bližší než mně v roce 2021 v České republice. Drama v sobě ovšem má i cosi nadčasového, a to díky věrohodně vykresleným charakterům. Líbí se mi také, jak Shakespeare vedle velikánů pracuje i s obyčejnými lidmi a hra tak působí nenuceně. Také humor měl něco do sebe a možná bych příště měla zkusit některou z autorových komedií.
Na každý pád jedna z nejlepších historických her anglického velikána. Čtení mě velmi bavilo, nikde nedrhlo, děj měl rychlý spád, myšlenku, zábavnost. Historické reálie tu Shakespeare vzal na paškál velmi decentně, někdy jen v náznacích, v čemž kraluje především Chór. Zároveň jsou tu prvky komedie, což hru ještě víc okoření - ať už královo namlouvání Kateřiny, špičkování Pistola s Nymem nebo Fluellen, jehož byla čest ve scénách potkat. I když Pistol si to asi příliš neužil, když dostal ráznou Velšskou lekci=o) A samotný Jindřich V. vyrostl z rozmazleného floutka do opravdu velikého krále a postavy úctyhodné. Obrazně veliké jako samotný Fallstaf, jemuž v této hře pějí labutí píseň.
Jestli jsem zmínil náznaky, pak je to věc, která tuhle hru skutečně zdobí. Protože mezi řádky cítím, že je napsáno víc, než v jiných Shakespearovských hrách této kategorie. Na jednu stranu jsou zde vychvalovány úspěchy Jindřicha V. (jehož monolog na tíhu královské koruny stojí za pozornost, ačkoliv jsme podobný už od autora viděli), na tu druhou je to hra poměrně tvrdě protiválečná, poukazující na průvodní jevy bojů, o čemž může svědčit celkem otevřená kritika politiky arcibiskupa z Canterbury a biskupa z Ely - pozoruhodné, že tihle dva vykukové se objeví pouze na začátku hry.
Takže ano, Jindřich V. dobyl nejenom francouzské državy, ale i můj obdiv=o)
Takže k téhle historické hře s prvky komedie jsem se dostal dvěma způsoby. Tim prvním je, že jsem knihu koupil za dvacku ve výprodeji společně s Hamletem a Kupcem benátským. Obě díla již mám za sebou a byly daleko lepší. Zvláště si cením benátského kupce, ale hlavně díky Al Pacinovi. Zfilmovanou verzi Jindry pátého jsem se Zlatoslavem neviděl, takže nemůžou porovnat. Nicméně viděl jsem Krále od netflixu, kde hrál timothe nevím jak. Prostě týpek, který hraje výborně, ale za žádnou cenu si nemůžu vzpomenout a ani vyslovit jeho jméno. Tenhle film nebyl přesně podle hry, nicméně některé scény jsou od Shakespeara. A když porovnam hru a film, tak mě více oslovil film. Ačkoliv trailer filmu je lepší jako samotný film, ale na to již nezáleží. Každopádně Vilémova hra byla průměrná. Občas jsem se zasmál, ale rozhodně jsem si nepředstavil blátivé pole u Agincourtu.
Konečně jsem se dostala k tomu, abych si přečetla i tuto klasiku. A Shakespeare opět nezklamal. Je tu všechno - intriky, zrady, boje, láska, chrabrost, čest. Odraz historických událostí je tu smrsknutý v kostce (a něco tu je jistě i jen v náznacích), ale to vůbec nevadilo tomu, abych si užila tu zápletku. A navíc je to neuvěřitelně svižné čtení, které má spád - neměla jsem pocit, že bych se při čtení nudila.
Možná to bylo svižné a dobře čitelné právě díky tomu, že Shakespeare nešel do nějakých zdlouhavých detailních popisů historických reálií a jednotlivé scény pospojoval pomocí chóru, který provázel dějem a který stručně a trefně doplňoval historické souvislosti. Dopomohl také jistě skvělý překlad profesora Hilského, jehož práce si velmi vážím a jehož překlad do současné češtiny určitě hodně usnadnil srozumitelnost textu jako celku.
Moje celkové hodnocení je vysoko, ale přiznávám na rovinu - jsou díla z pera Shakespearova, která mám osobně raději (Othello, Romeo a Julie), a Jindřich V., i přes to, že mne bavil, tyto mé oblíbence úplně nedostihl.
Jindřich V. je moje druhá kniha od Williama Shakespeara. První byla Romeo a Julie, která mě příliš nenadchla, a proto jsem propadl jistému skepticismu vůči tomuto dramatikovi. Jindřich V. však veronské milence výrazně překonal.
Kniha se mi velmi líbila. Mám jeho díla velmi ráda a tato kniha byla příjemným osvěžením jeho díla, které jsem četla už jednou před lety.
Jindřich V., ach ten Jindra. Jak ten vyrostl od doby, kdy flámoval s Honzou po londýnských putykách. Kdo by si tehdy pomyslel, že povede vítězné tažení do Francie a vyhraje bitvu u Agincourtu. Navíc tahle hra skrývá ještě nádherné chórické promluvy, díky kterému to celé dělá neuvěřitelný dojem básnivosti a lyriky.
K tomu ještě tu názory obyčejných vojáků. To je prostě krásné dílo. Ne proto, že má geniální myšlenky, ale protože má krásný příběh.
"...jak změklé půdě tisknou pečeť kopyt..."
Pro mě první historická hra od Shakespeara, kterou bych definoval jako "historickou hru s prvky komedie". Především postava Fluellena mě několikrát rozesmála, jeho "Půch" a v "končetinách" nemělo chybu.
Dosud jsem četl Hamleta, Romea a Julii a Othella, takže mohu trošku srovnávat. Tyto tři tragédie se mi líbily o dost víc, nejen dějově, ale i jazykově. Jindřich V. je na čtení rozhodně jednodušší, protože jazyk je daleko prostší, což vůbec není na škodu a do podobně laděné hry se i hodí, ale tragédie měly díky tomu víc do sebe. Zároveň jejich jazyk přináší i spoustu krásných přirovnání, ze kterých se potom stávají citáty překonávající jednotlivá století a zapisující se do paměti bezpočtu generací. V Jindřichovi V. mi něco takového chybělo.
Přesto mě tato hra navnadila na další Vildova díla. Je totiž nesmírně zajímavé srovnávat jednotlivé Shakespaerovy žánry a tvůrčí období.
Kopítřas byl, stejně jako Jindra pětka, opravdový král. A po všech těch staletích stále je. Ikdyž ne kvůli komplexnímu ději nebo propracovaným kulisám, ale díky nadpřirozenému smyslu pro lidskost a sociální drama. Ale především je to skutečný mistr sémantiky, který s neúnavnou dokonalostí klade slova tak, že není ani nebylo na světě nikoho, kdo by vyjádřil své myšlenky a emoce lépe. A přes emoce on hodně jede a proto jsou jeho díla stále aktuální.
Po pravdě více se mi líbil Hamlet. Jediné plus v téhle knize byl jen dobrý konec. Na Shakespeara určitě po téhle knize nezanevřu a chci si přečíst další díla od tak velkolepého autora.
Podle mne nejlepší Shakespearova historická hra. Projev před bitvou u Azincourtu je ultimátní vyvolavač husí kůže a jedna z nejlepších věcí, kterou si můžete přečíst.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Musím říct že jsem kolem Jindřicha V chodila hodně dlouho ale nakonec jsem jeho zoufalému volání neodolala. Politicky vedená hra však milo překvapila a já se do Jindřicha V zamilovala a věřila mu v přesvědčení proč nebrat salský zákon v podtaz jako takový a nárokovat si to co bylo Anglii vzaté.
Doporučuji