Jiný život / Wittgenstein

09.12.2023

K četbě nové sbírky Sylvy Fischerové mě zlákal onen titulní Wittgenstein, kterýžto je skutečně zároveň názvem třetího a asi nejzajímavějšího oddílu knihy. I ten však trpí mnoha přebytečnostmi, dle mého soudu mnohdy na hranici grafomanství. A to je potíž celé sbírky.

Jistě, odkazuje nějak k minulým světům v záblescích vzpomínek, ale bohužel to činí tak, že to čtenáře ani nevtáhne (nejlepší v tomto ohledu je nejspíš báseň Vzpomínka: Frahelž). Jistě, operuje se spoustou silných slov, představ a konceptů, ale celé se to ztrácí a rozmývá v beznadějném nedostatku výpovědní síly. Jistě, leccos zná a leccos četla, ale práce s odkazy a aluzemi je jalová a ve změti všudypřítomných kurzív čtenář beztak tápe, co je skutečně citát a co jen pseudocitát, který si vymyslela. A ani ho to neláká po tom pátrat. Koneckonců deformace polštiny i pseudopolštiny, snad lízlé ruštinou, v básních Náš Baltyk a Tulipány, mužské květiny, spíše nezáměrné, a tedy jsoucí efektem nepečlivosti a nedůslednosti, nás ani nenutí brát ty přerůzné citáty a citátové obraty či výrazy příliš vážně, neb u nich žádné velké vážení slov a cizelování zjevně neproběhlo. Jistě, básnířka si leckde a všemožně hraje se slovy a jazykem, ale není to ani nic nového ani obzvlášť zdařilého či překvapivého (srov. např. "férie prérie / po ní duní / kavalérie / (kafilérie?) / citů a pocitů / sbitých nýty z mýtů"). Mám pocit, jako by autorka řadu těch textů nasmolila u třetí sklenice vína a nedovedla říct si dost (a ani nikdo jiný, že ano, odpovědný redaktore Miloši Voráči, jí nebyl schopen podat kritickou zpětnou vazbu, selhala-li sebereflexe).

Pár básní je dobrých jako celek, ale jsou to spíš kratší kusy, které se autorce nepodařilo znetvořit nekontrolovanou mnohomluvností (zejména Šťastní jako králové, ale i Pomalé večery a s přimhouřením oka i Malá balení masoxu ducha). Ty si ovšem klidně mohla ponechat pro nějakou další, obezřetněji a promyšleněji koncipovanou sbírku. Většinu ostatních textů mohla s klidem ponechat stranou - třeba i jako svůj vlastní nostalgicko-poetický dokument (vždyť ani zavedený autor nemusí hned vydávat vše, ba ani většinu toho, co napíše!). Takhle to totiž vypadá, řečeno slovy ze s. 38, že "zmutovanej svět / všech blbejch vět / vyrazil vítězně vpřed".

Ale abych nebyl tak negativní, uvedu na ukázku asi nejlepší báseň sbírky (pasáž v uvozovkách je v knize navíc ještě kurzívou):

Šťastní jako králové

Vždyť neznáme způsob, jak vyjádřit
to nejjednodušší.
Snad bychom opravdu mohli být šťastní jako
králové,
kdybychom dokázali vyslovit jediné přání.

„A smrt je něco jiného, než si kdo
myslil, a něco
blaženějšího.“

– Jen jestli!
zakvíkala žežulka,
jen jestli!