Jiskra života
Erich Maria Remarque (p)
Koncentrační tábor Mellern slouží jako odkladiště vězňů - převážně Židů, kteří v důsledku tělesné slabosti již nejsou schopni práce. V nelidských podmínkách, špíně a o hladu, navíc pod kuratelou bezcitných fašistických katanů tady na sklonku války "přežívá" dvanáct "veteránů", obklopených řadou nově příchozích zbídačelých kostlivců. Téměř všichni již ztratili svou osobnost, minulost a individuální lidské rysy, jejich ponížené lidství se omezuje jen na základní živočišné potřeby. Stali se pouhými vězeňskými čísly s koncentráčnickými mimikrami. Přesto se mezi nimi najdou i tací, kteří si dokázali zachovat své "já"…... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2015 , Ikar (ČR)Originální název:
Der Funke Leben, 1952
více info...
Přidat komentář
Uf...no....opět silný příběh....za mě krásná kniha, stojí za přečtení. Já mám prostě ráda pana Remarqua.
Dokonale dilo pana spisovatele. Emoce v plne syrovosti, lidske pocity a vlastnosti odhaleny az na dren, konotace valky nepodstatna. Velkolepe.
Absolutně skvělá knížka. Čte se jedním dechem, vtahuje do děje. Fakt sem neustále chtěla vědět, co bude dál. Za mě nejlepší knížka od tohoto autora a to jsem přečetla snad všechny. Jedinečná, opravdu jiná. Všechny jeho ostatní knížky jsou taky skvělé, ale moc se mezi sebou neliší. Tato vyčnívá! Super
Remarque je jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších autorů.
Není jediná kniha od něj, která by mě nebavila nebo snad nevtáhla do děje.
Jiskra života je moje nejoblíbenější.
Neuvěřitelný příběh o nezlomném duchu, víře v lepší zítřky, síle přátelství a soudržnosti.
Konec mi vehnal, jak to už u tohoto autora bývá, slzy do očí a moc bych si přála aby to, co ve svých knihách popisuje, byla jen fikce...
Jedinou nevýhodou Remarqua je ta, že ne vždy jsem schopna ho číst, jelikož na jeho knihy vždy potřebuji být v naprosté psychické pohodě, aby mě nepoložily úplně.
5/5*
"Když někdo řekl, že válku zavinili židé, řekl jsem: a kolisti. Když se někdo zeptal, proč kolisti, opáčil jsem proč židé.."
Můj první Remarque. A na nějakou dobu byl také poslední, protože mi přišlo, že na tohle nemám žaludek. Hrůzy koncentračních táborů, otřesně podmínky v nich panující a nelidskost dozorců Remarque vystihl dokonale.
Jako protiváhu "beletristického" zpracování mikrosvěta koncentračního tábora v rámci celého holokaustu jsem pak sáhl po Kravých zemích od Snydera. Černá země, která se zaměřuje čistě na holokaust, dosud čeká...
Už jsem četl několik knih, kde byly popsány hrůzy z koncentračních táborů. Takže tato stánka pro mě nebyla ničím novým. Ale oceňuji, že autor se věnoval i uvažování nácků. A vyvrcholením pak bylo vykreslení myšlenkových pochodů obou stran, když bylo jasné, že osvobození je na dosah.
Moje první kniha od Remarqua, překvapivě to není Na západní frontě klid :). Je to silná kniha s dobře charakterizovanými postavami, jak kostlivci, tak i nacisti. Jsem ráda, že jsem neměla co číst, jinak bych se nedostala k taťkovým starým knihám a přišla bych o takovéhle skvělé knihy.
Při četbě většiny autorových knih si uvědomuji, že máme vše, co jeho hrdinům často schází nebo o co právě přicházejí. Mír, svobodu, domov, střechu nad hlavou, život. A u tohoto, asi jeho nejsilnějšího příběhu si to uvědomuji ještě více...
Nejlepší kniha od Remarqua a zároveň nejlepší a nejsilnější kniha vůbec, kterou jsem měla tu čest si přečíst, a že už jsem toho přečetla požehnaně. Kniha, která dokáže tak brilantně vyprávět o hrůzách a utrpení v koncentračním táboře, ale zároveň z každé její stránky dýchá naděje a touha po životě a přežití. O neutuchající síle ducha a víře, že jednou, zítra, za rok, jednou to skončí. Na toto téma jsem přečetla už opravdu hodně knih, ale žádná z nich ve mě nezanechala to, co Jiskra. Mistře smekám a děkuji.
Jako studentka jsem chtěla "něco" od Remarqua. V knihovně ale měli jen Jiskru života. Na to, že to byly moje první kniha autora, mě autor chytil za srdce. Do roka jsem přečetla všechny jeho knihy - i méně známé. Silné příběhy, humor i v hraničních situacích, přátelství, láska - nic tam nechybí. I po letech mají tyto knihy co říct.
Člověk je nejhorší šelma, týrá a zabíjí pro potěšení.
Kniha o nelidskosti, brutalitě a na druhé straně velké síle
a touze po životě. Nikdy bychom neměli zapomenout . Bohužel jsou místa, kde se podobná zvěrstva stále dějí.
Nelehke cteni cteno jednim dechem. Ano, lide schopni nelidskeho, lide stavajice se nelidmi.
Napsano bez afektu absolutne efektni.
Jedna z nejlepsich knih v ramci WWII.
Šílené memorandum zvrácené doby, které bez příkras líčí každodenní boj o holý život mezi stovkami a tisíci stejně zbídačených tvorů. Knihu bych doporučil všem reptalům a ufňukancům, kteří si ze stěžování nad životem vytvořili živnost:). Velice silný text, který zákonitě musí hnout snad s každým. Pro mě jedna z nejlepších knih od Remarqua.
Ale ano : Černý obelisk či Tři kamarádi jsou výborní, ale pro mne je Jiskra života ta nejlepší od E.M.R. Odehrávající se v děsivém prostředí koncentráku, ale přitom tak nesmírně lidská, ale hlavně optimistická !
A také mi trvalo delší dobu po přečtení, než jsem to vše "vydýchal". Je málo autorů na tomto světě, kteří dovedou tak úžasně psát o době válečných útrap "malých lidí" a nemusí to být jen v koncentráku.
Syrové, bez emocí. A přitom tak působivé. Že se duch nedá zlomit? To jsou jen kecy. Jak má ten Remarque lidi přečtený.
člověk to čte s otevřenou pusou... lidi jsou schopni naprosto všeho... této době never more... a obrovskej obdiv přeživším, kteří dokázali vést "normální" život po osvobození.....
Asi by si to měl každý přečíst. Sice to není příjemné čtení, ale člověk si pak ledacos uvědomí. V době , kam je posazený tento příběh, lidský život nic neznamená a pevně věřím, že takové období již nenastane ....
Štítky knihy
koncentrační tábory druhá světová válka (1939–1945) fašismus humanismus holokaust, holocaust
Autorovy další knížky
1967 | Na západní frontě klid |
1962 | Tři kamarádi |
1969 | Jiskra života |
2006 | Čas žít, čas umírat |
2005 | Cesta zpátky |
Kde se v člověku zbitém, k smrti zbědovaném, vyhládlém, brutálně mučeném a ponižovaném a v nelidských podmínkách přežívajícím, ještě pořád bere síla k životu? Živoucí mrtvoly v německém koncentračním táboře, jako ten s číslem 509, kde smrt může přijít každou vteřinu, ale neztrácí naději a víru v život a dokonce ani lidskost, v hlubokém kontrastu ke strojové nelidskosti esesáků. Má dnes člověk vůbec právo brát si sám život, o který druzí tak zoufale a urputně bojovali? Remarque, jakoby sám z té páchnoucí, černé, studené díry, bezmasá kostra obalená zjizveným pergamenem v roztrhaných špinavých cárech, promlouval. Jak sugestivní. Jak ohavné. A pro mne zhola nepředstavitelné. Homo sapiens... Kde se to zlo v nás bere? Silné, poutavé dílo, které nepostrádá spád a napětí. Konec války už na dosah... a přece v nedohlednu.