Jitka Válová: Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.
Jitka Válová , Marcela Pecháčková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/507677/bmid_jitka-valova-byly-jsme-dve-maly-hov-6o9-507677.jpeg
5
42
42
Malířky Květa a Jitka Válovy vyrostly a zemřely doma v Kladně. Když jim byly čtyři roky, zemřel jim tatínek a s maminkou a dvěma staršími sestrami se ocitly v opravdové nouzi, která trvala desítky let. K tomu přišla válka a byly totálně nasazeny v Poldi Kladno. Od útlého věku kreslily a snily o malování. Podařilo se jim vystudovat UMPRUM, ale jejich výtvarné pojetí a politický postoj režim nepřijal, zůstaly v ústraní. Zlom nastal až po výstavě v roce 1983, kdy se o jejich existenci a mimořádném talentu dozvěděla veřejnost. Hovory s Jitkou Válovou vedla novinářka Marcela Pecháčková v roce 2009. O Jitce si povídala také s její přítelkyní Adrienou Šimotovou a s několika dalšími osobnostmi včetně Majky Vydrové, Jitčiny asistentky po Květině smrti. Původním záměrem byla kniha rozhovorů. Když Jitka dala autorce k dispozici svůj neuspořádaný archiv s deníky, dopisy, skicami a básněmi, práce na textu na dlouhých dvanáct let zamrzla. Teprve letošní 100. výročí narození dvojčat Válových se stalo impulzem k dokončení knihy. Publikace nabízí velké množství dosud nezveřejněných fotografií a snaží se zachytit tuto jedinečnou umělkyni co nejautentičtěji včetně jejího syrového vyjadřování. Jitka vedla velmi prostý život, často na hraně zoufalství, ale i tak zůstala do posledního dechu veselá. Taková je i tato kniha.... celý text
Přidat komentář
Kniha se mi moc líbila. Sestry Válovy mi byly moc sympatické a některé obrazy hlavně kytky se mi líbí. Knížka je vkusně graficky zpracována Rozhovory vypovídají, že všichni měli sestry rádi. Ony byly opravdu boží a své, bezprostřední, upřímné, pracovité. Kladno je schovalo a podepsalo se na nich. Přesto si je lidi uměli najít. V knize některé dopisy jsem přeskakovala hlavně ty od Ester K. Pro vykreslení by stačil jeden. Doporučuji všem, kdo má rád umění a skromnost.
Výtvarný projev sester mě nikterak neoslovuje, ale nalákala mě zvědavost: "Do posledního dechu veselá" - z knihy skutečně čiší. :o)
To jsem hodně ocenila. A křehké hledání víry v závěru. Až nekritické nadšení zde. se mi však sdílet nepodařilo. Trošku mě třeba rušil drsný slovník Jitky Válové, byť v reálu mi tolik nevadí, pokud je vulgarita na místě. A tady často asi byla. V psané formě je to vždy rušivé. A navíc, přece jen trochu jinak působí vulgarita z úst Laca Decziho nebo Johna Boka :o)
Velká škoda, že sestry nemohly žít svobodně, pestrými osobnostmi byly každopádně. Obraz doby je v knize dokonalý, to uznávám!
Moc pěkné fotografie, ty mě bavily nejvíc.
4/4
Moc dobře ukázané, jak prostý, naplněný a krásný život člověk může projít, pokud se vymyká stádovitosti. Knihu považuji za poučnou a moc milou.
Fascinující. Moje touha vlastnit tuto knihu vzešla z chvály kritiky. Jako nepolibená sestrami Válovými jsem se začetla a nevěděla co si počít s těmito informacemi. Pro mě úplně život mimo, nepochopitelný. S postupem čtení, jsem však pohled na paní Jitlu Válovou měnila a začala jí chápat. Její prostý život a cit pro umění, je to vlastně dojemné a je mi ctí, že jsem se skrz knihu mohla s touto umělkyní seznámit.
Tohle je taková nádhera! Za mě nejvíc největší knižní zážitek v roce 2023. Válovky jsem neznala, ale jejich životní příběh mě uchvátil. Ta skromnost, neústupnost, životní optimismus, schopnost s ničím se nesrat a prostě si žít po svým... a jak autorka geniálně proložila rozhovor korespondencí s přáteli, úryvky z deníků, fotografiemi, ještě příběh posunula do další dimenze. Kniha hladí po duši a nastavuje zrcadlo, jak povrchně a marnotratně často žijeme. Jak se soustředíme na něco, co vůbec není důležité. A tak vůbec - při čtení vyplouvá spousta myšlenek, aha momentů, ale i obyčejného pocitu krásna a obdivu k dvěma neskutečným umělkyním, se kterými se život napáral. Tuhle knihu si rozhodně nepůjčujte v knihovně, ale rovnou si ji kupte. Ideálně teď k Vánocům, ať se máte na co těšit.
Jsem nadšena díky Marcele Pecháčkové, že mi byl přiblížen život sester - dvojčat Válových, stejně tak jako přiblížil život pánů Reynků Aleš Palán. Je smutné, že tak nadaní umělci prožili velkou část života v bídě a nepochopení.
Dobře, že alespoň touto knihou byl vzdán hold originálním výtvarnicím, děkuji autorce.
Jitka a Květa Válovy, to byly dvě mimořádné ženy. Maximálně propojená dvojčata, originální malířky a výtvarnice, svérázné osobnosti spjaté s rodným Kladnem. Prožily život s cigaretou v puse a sklenkou vína v ruce, byly známé svým drsným slovníkem, a přesto na ně všichni vzpomínají s láskou jako na obrovské talenty a výrazné osobnosti. Výborná knížka.
Na knize oceňuji novinářský um, s jakým byly hovory především s Jitkou Válovou (ale i s dalšími – např. Františkem Skálou, Libuší Jarcovjákovou, Adrienou Šimotovou aj.) vedeny, rozčleněny do chronologicky kompaktních celků, které mapovaly od dětství, studium na střední škole, totálním nasazení v Poldovce, UMPRUM přes určitá témata (chudoba, láska, šedesátky, výstava v Chebu v roce 1983, cestování, Bůh atd.) osobnost/život nejen Jitky Válové, ale i zprostředkovaně její sestry Květy, která v době, kdy rozhovory probíhaly, nebyla mezi živými. Vše je doprovázeno bohatou fotografickou přílohou (fotografie od J. Brabce, J. Kučery, J. Hankeho, L. Jarcovjákové a dalších). Je chválihodné, že autorka rozhovorů zařadila do knihy i dva rozhovory s Majkou/Marií Vydrovou, což byla/je příbuzná Jitky Válové (manželka syna Jitčiny nejstarší sestry Marie), která se o ní poslední léta velmi obětavě starala a dle mého názoru jí poskytla i nezanedbatelnou ochranu před „rabovacími“ nájezdy různých takzvaných „kamarádů“ (alespoň takový to na mě dělá dojem po přečtení této knihy). Zcela jistě i díky Marii/Majce Vydrové vůbec něco takového jako Dům Válovek v Bendlově ulici č. 6, Kladno existuje a vzniklo. Ztotožňuji se s Majčiným pohledem, že „oni vůbec umělci jsou trošku jiný, často nepraktický a vedou jiný život“ (str. 364). Mě třeba zarazilo, že zdravé ženy v produktivním věku poté, co vyšly z UMPRUM, si nebyly s to sehnat nějakou práci a nebylo jim blbý žít z matčina důchodu. Chápu, že takový názor může být vnímán jako znesvěcující legendu o skromných, křehkých umělkyních přeneseně i umělcích obecně, kteří mají pocit, že mají nezadatelné právo živit se svým uměním, i když zrovna z různých důvodů není poptávka nebo tomu doba není nakloněna. Doporučuji (nejen) pro příznivce sester Válových a jejich tvorby.
Jsem nadšená. O tip na tohle čtení o sestrách Válových jsem zakopla náhodou a stále za to cítím vděčnost. Vážně, kniha pohladila po duši, četla jsem ji a fotodokumentaci v ní prohlížela jaksi se svátečním pocitem (a vím, že to nebylo tím, že zrovna probíhají Vánoce).
Když si uvědomím, jaké srágory o kom všem možném nebo těžko uvěřitelném jsou napsány… Tak Válovky jsou skutečný skvost!! Po čase zase závan opravdového života a umu, pravosti. Rozhodně doporučuji.
Krásná knížka.....