Jízda v levém pruhu - rozhovor s Jožinem Valentou
Marek Vácha
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421787/bmid_jizda-v-levem-pruhu-rozhovor-s-jozi-O25-421787.png
4
90
90
Svůj první knižní rozhovor poskytl Marek Vácha svému příteli, bývalému studentu a vedoucímu táborů pro mládež Jožinu Valentovi. Vácha v něm vydává svědectví o své cestě k Bohu a ke kněžství, o radostech i bolestech kněžského života, hovoří o svých zkušenostech učitele a cestovatele, o tématech duchovních i společenských, a to vše v atmosféře rozhovoru dvou přátel, která se při jednotlivých setkáních příliš nelišila od momentu, kdy vzešel nápad knihu rozhovorů vydat – když spolu oba autoři v jedné únorové noci 2018 seděli u ohně kdesi v argentinských horách.... celý text
Přidat komentář
Jízda v levém pruhu se mi líbila. Delší čas Orka sleduju, jeho knihy jsem nečetla všechny, ale povědomí o něm mám. Souhlasím s komentářem Aquarius586, že mohly odpovědi na otázky katolické víry dostat ještě více prostoru. Ale na druhou stranu chápu, že už takto to bylo od Orka hodně odvážné. :)
Mám Orka ráda a tuhle rozhovorovou knížku můžu jen doporučit. Je čtivá, má spád, umí vtáhnout a nahecovat čtenáře k vlastnímu rozletu do výšin.
Opravdu Váchu obdivuju za to, jak otevřený a osobní dokáže být, i když za to může být leckým posuzován.
Jedná se o docela zajímavou knihu o životě Marka Váchy. Mládí, studium biologie, teologie, dráha učitele a kněze. Vhodná nejen pro jeho žáky a studenty z lékařské fakulty nebo z Biskupského gymnázia v Brně. Zhulenost knihy je střední. Občas se objevuje starej dobrej katolickej triumfalismus. V kapitole "Štěstí ve hře" se dozvíme, že celibát přináší akorát tak více škody, než užitku. Vhodný je nanejvýš tak pro mnichy zavřené v klášteře, ale né pro kněžoura pohybujícího se na veřejnosti. Vácha píše na str. 52:
"Já jsem to neuhrál na remízu. Já jsem to neuhrál vůbec. A teď s tím žij." /Konec citace/. Co tím chtěl říct, přesně nevím. Asi vojel nějakou pěknou ženskou. Za to se nemusí stydět, já mu fandím a tajně závidím. Proč se na celibát nevykašlal, neskončil s kněžstvím a neoženil se, zůstává záhadou. Asi byl moc Mirek Dušín. MĚL vystudovanou i biologii na VŠ a kariéře SŠ nebo VŠ učitele nebránilo nic.
Vácha raději neuvádí, zda měl nějaké známosti s dívkami během mládí. Studovat na kněze se rozhodl údajně na modlitebním setkání při charismatické obnově vedené Ludvíkem Kolkem (asi 1933-2021).
V kapitole zvané "Odpovědnost za vztah" (str. 111) se dozvíme, že katolickej zákaz sexu před svatbou taky přináší více škody, než užitku. Protože KDY, ksakru KDY se může konat svatba?? Většinou po dokončení VŠ a po nalezení stabilního zaměstnání a bydlení. To může být člověk klidně 30 let stár. A čekat se sexem do 30 let se nedoporučuje. Vácha (jako většina) lidí ani nedoporučuje svatbu někdy v 21 letech, kdy lidi přežívají na VŠ kolejích a dokončení studia je v nedohlednu. (Znám asi tři dívky, které pravděpodobně čekají se sexem až do svatby. Je jim už přes 30 let a svatba asi nebude nikdy. V kostele můžou potkat třeba nezadanýho 21 letýho katolíka, ale asi by si s ním nerozuměli.)
Vácha konstatuje, že i tzv. Přirozené plánování rodičovství (rozuměj votravování se s teploměrem ve vagyně a vyplňování směšnejch tabulek) je taky nápad akorát tak pro zlost. Tak to raději nezkoušejte.
"Odpovědnost za vztah" je nejdůležitější kapitola celé knihy. Moc se mi líbila a doporučuji přečíst ji aspoň v knihkupectví.
Největší ponaučení z knihy si vzal samotnej její spoluautor Mgr. Josef Valenta. Ještě v roce 2019 studoval na kněze v Olomouci. Další sled událostí není zcela zmapován, ale jisté je, že snad v září 2020 začal opět pracovat na Bigy Brno, našel si holku a dnes je šťastně ženatý. Na kněžskej seminář už jen vzpomíná.
No knihu si kupte!
Čtení, které není pro každého, kdo aspoň trochu nezná lidi z Orkova okolí, musí to pro něho být nuda. Někdy mě štvalo, že vložená "selfiečka" často úplně stejnými slovy říkala to samé, co se říkalo v textu.
Když jsem knihu začala číst, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Velice mě zaujalo vyprávění o Orkově dětství a dospívání, o tom, jak se už jako kluk dostal k biologii i duchovnímu životu. Stejně fascinující bylo vyprávění o Antarktidě. Je pravda, že v knize jsou i "hluchá" místa, kde se čtenář může cítit trochu "mimo", vzniklá tím, že rozhovor probíhá mezi dvěma přáteli, kteří se velmi dobře znají. Ale i tak dávám pět hvězdiček, protože čtení o Orkově životě i názorech je neskutečně obohacující.
Mareka Váchu som registrovala z médií – bol mi sympatický spôsob jeho myslenia, (seba)prezentácie, viery (a jej odovzdávania). Tešila som sa teda aj na knižný rozhovor s ním – buď som však mala príliš veľké očakávania, alebo som si podobných knižných rozhovorov naservírovala v poslednom čase priveľa, alebo skrátka platí to, čo tu podotkli už aj iní, napríklad že „čtenář, který o Váchovi předem nic neví, může být u některých témat trochu zmaten nebo si může připadat jako páté kolo u vozu těchto rozhovorů“ (Darkry).
Ono to možno súvisí s tým, že (spolu)autor Jožin Valenta kladie svoje otázky od buka do buka, premosťuje, asociuje, a často akoby zabúda, že konečný výsledok má byť primárne pre čitateľov. Viac ako tá neformálnosť mi prekážal jej výsledok – zmätok. O čom sa vlastne teraz bavíme? A prečo sme skočili do tejto témy? A prečo sa zas vraciame sem? A prečo spomíname niečo, k čomu sa Vácha nechce vyjadrovať, a keď áno, tak len v inotajoch? A kto mi vysvetlí tie interné vtipy a narážky, pri ktorých čítaní sa cítim ako keby som omylom počúvala cudzí rozhovor?
Vlastne celá kniha mi pripadala vedená a napísaná v takom nejakom štýle, ako keď si dvojica, rodina alebo partia kamarátov spraví scarbook alebo vyplní predtlačený pamätníček – v osobnej rovine je to milé, pekné, možno aj múdre, ale keby to chceli publikovať pre svet, už to chce aj nejakú pridanú hodnotu a hlavne nestranného človeka, ktorý ju nájde a „vypichne“.
Velmi nadaný člověk, který své schopnosti odevzdal do služeb Bohu i lidem, (jako přednášející a přednosta Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě KU, tak jako kněz, spravující v současné době farnost Lechovice u Znojma. ) Vyrůstal ve farnost Brno- kostel sv. Tomáše, ve velkém společenství ministrantů a táborníků. Svůj hluboký vztah k přírodě a jeho Stvořiteli prohluboval výpravami na Antarktidu. Duchovní prohloubení hledal i v půlročním pobytu v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Jeho postoj k životu: touha jít dál, nezastavovat se, nemyslet moc na minulost a plně se radovat z každého nového dne. K tomu vybízí i každého z nás.
Dobrý, stručný a čtivý rozhovor. Z většiny pojednává o Váchově životě, který je obohacen tím, že se jedná o rozhovor mezi dvěma přáteli. Ze stejného důvodu ale občas vznikají nejasnosti a čtenář, který o Váchovi předem nic neví, může být u některých témat trochu zmaten nebo si může připadat jako páté kolo u vozu těchto rozhovorů, jenž se nebojí používat skautský žargon. Nejpovedenější kapitoly jsou myslím ty, které se týkají Váchových expedic do Jižní Ameriky a na Antarktidu a jeho duchovního prožívání sektání s divokou a nespoutanou přírodou.
Z proudu knihy pak vybočuje trochu uměle vložená kapitola o sexuální morálce, kde Vácha prezentuje své názory, které se konzervativním věřícím mohou zdát skandální a naopak nevěřícím lidem nepochopitelné a podivně katolické. Ta se zdát být vyloženě cílena na silně věřící a velice konzervativní mladé lidi, kteří s otázkami například předmanželského sexu zápasí, jinak ale do zbytku knihy moc nezapadá.
Krásný a zajímavý rozhovor s jedním úžasným člověkem, co žije svoji víru otevřeně a naplno a ne vždy se drží všech zkostnatělých pravidel. Marka mám moc ráda za jeho názory a tato kniha mi ho osobněji představila - jaké jsou jeho radosti, ale i bolesti, co má rád a jak se vlastně celkově dostal tam, kde je. Při rozhovoru nechybí ani jeho inspirativní myšlenky a pohled na svět.
Chodila jsem do salvátorské farnosti přes deset let, a přece jsem o Marku Váchovi vlastně až tak moc nevěděla (ani jsem po tom nepátrala). Rozhovor Jožina Valenty s Markem Váchou mi tedy v mnohém přiblížil Marka Váchu jako člověka, nejen jako kněze. Rozhovor se mi nečetl úplně dobře, na můj vkus byl až moc neformální. Ale proti gustu žádný dišputát.
Velice příjemný rozhovor s hromadou podnětů k zamyšlení, zastavení se a nebo naopak učí nabrat "drive". Díky za inspiraci a za sdílení nejen s pražskou salvatorskou farností.
Pro mě (ateistu) je Marek Vácha ztělesněním životaschopné stránky církve. Je to pravý opak té zkostnatělosti, tragiky, přetvářky a ponurosti..., jak vnímám církev obecně.
Nesmírně moudrý, charismatický, okouzlující, nádherný, všestranný.... Novodobý Mirek Dušín bez pejorativního slova smyslu.
Člověk je jím lapen, a už ho nepustí.
Mám pocit, že slovo "milovat", jsem pochopila až z jeho podání. Skutečně z něj doslova sálá touha nasávat vše, co nám život poskytuje, cítím nesmírnou pokoru a lásku.
Sjela jsem všechny díly Na druhý pohled a Jde o život, pak znova, a pak jsem zakoupila či zapůjčila některé jeho knihy. Tato je velmi příjemným počtením.
Fajn kniha, ráda jsem si ji přečetla, i když radši mám autorovy "vlastní" knihy. Rozhovor je specifický v tom, že jej vede Váchův kamarád - v něčem je to určitě výhoda, že "zpovídaného" zná, ví na co se ptát lépe než jen nějaký novinář. V něčem to však vnímám i jako nevýhodu, některé pasáže se mi zdály pro neznalého čtenáře poněkud nudné (např. kapitola o táborech nebo nějaké specificky katolické otázky). Mrzí mě nálepkování církevně neorganizovaných lidí jako "ateistů". Jako obohacení naopak vnímám autorské pasáže kurzivou.
Knížka, která má odpich. Rozhovor, který způsobil, že se můj vztah k M.Váchovi překlopil z lehké antipatie k mírné sympatii :).
Čtivý příběh Orkova života, není to jen obyčejný životopis, ale zajímavý rozhovor i o mnoha duchovních tématech.
pamatuji si na první setkání. Orko mluvil o své první cestě do Antarktidy, o tom, jak sděloval rodičům, kam se chystá. jak se ho máma ptala, jestli je tam zima a když jí řekl, že ano, poradila mu, aby si vzal kulicha.
to už jsem měl několikrát prolistovanou a přečtenou jeho knížku Poslední země: Antarktida a podléhal jsem jeho kouzlu - charizmě.
mám takový pocit, že kdyby mezi nás po čase přišel Ježíš, nezamířil by do arcibiskupských paláců, ale vyhledal by faru v Lechovicích. tam by se o životě a smýšlení lidí dověděl víc. a kdoví, do těch paláců by ho možná v sandálech a jakémsi hadru možná ani nepustili, ptali by se, jak je to možné, že je tu, kdežto v Lechovicích by se ptali, co by chtěl a jestli nemá hlad nebo žízeň... a kdyby měl štěstí, setkal by se i s Markem Váchou a to si umím představit ten rozhovor!:)
díky, Orko, díky, Jožine, hezké svědectví!
Líbí se mi autorovo přemýšlení o věcech a že se nebojí jít s kůží na trh. Nebojí se stát si za svým názorem a život žít, ne jen prožít... SUPR! Doporučuji
Po dvou třech pěkných knihách rozhovorů nebo vzpomínek křesťanských jeptišek či kněží jsem se těšil, ale tato kniha mě zklamala, a přes autorovy chvályhodné aktivity a otevřenost v ní nevidím žádný přínos. Katolické vidění světa a jejich problémy jsou mi prostě cizí, a jsem tomu vskutku rád.
Štítky knihy
Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2017 |  Nevyžádané rady mládeži |
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2011 | Modlitba argentinských nocí |
| 2008 | Místo, na němž stojíš, je posvátná země |
| 2014 | Neumělcům života |
K přečtení knihy mě vedl rozhovor s Markem Váchou v rádiu, kde mimo jiné hovořil také o cestování.
Zaujalo mě také jeho vzdělání (či povolání a zájmy) ..... kněz, biolog, spisovatel, pedagog, skaut, vášnivý cestovatel. A to všechno v knize čtenář najde.