Jméno růže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/101805/jmeno-ruze-5-vydani-101805.jpg
4
3897
3897
Příběh ze čtrnáctého století zavede čtenáře do světa středověké vzdělanosti, mladičky novic Adson z benediktýnského kláštera a jeho učitel františkánský bratr Vilém z Baskervillu vyšetřují zločin v jednom opatství v Itálii.
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2008 , Český klubOriginální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
To opravdu není povrchní čtení. Přesto jsem přečetla a celkový dojem zajímavé.
Geniální kniha. Skutečně jsem unešen mnohostí témat, celkovou uzavřeností formy atd. Vřele doporučuji každému, kdo rád přemýšlí a i tomu, kdo si rád jen tak užije nějaké dobrodružství.
Milujem túto knihu. čítala som ju niekoľkokrát a vždy ma baví ako prvýkrát :) aj filmové spracovanie je úžasné a Viliam už bude pre mňa vždy Sean Connery
Už dlouho jsem přemýšlela, že si tuto výjimečnou knihu znovu přečtu.
Napodruhé už ani nebylo tak těžké se do knihy začíst, přesto i nyní jsem měla problém některé teologické rozpravy chápat. Knihu plnou symboliky jsem si tentokrát opravdu užívala. Postava charismatického Viléma z Baskervillu si okamžitě získala mé sympatie pro svou moudrost a pokrokové názory, stejně jako postava mladého novice Adsona z Melku pro svou mladickou zvídavost. Bavily mě jejich mnohdy i zábavné dialogy, nad kterými jsem se musela i pousmát. Jako milovníka historických detektivek mě ale nejvíce fascinoval důmyslný systém labyrintu (bludiště) zakázané knihovny. Knihovny, kde tajemství tisíce vzácných svazků zůstávají před zraky dychtivých čtenářů skryta. Místa hájeného mnoha důmyslnými vynálezy a zvrácenou myslí jedince, který tuto obranu ovládá. Apokalyptický závěr z tohoto díla činí nezapomenutelný a strhující román syrového středověku. Tato kniha rozhodně není pro každého, ale ten, kdo si ji zamiluje, se k ní časem zcela jistě vrátí, stejně jako já...
Literární skvost. I přes to, jak Eco dokáže psát nesrozumitelné a těžko uchopitelné knihy, tak toto byl jeho popkulturní masterpiece. Je to stravitelné, ale zároveň "ecovsky" vrstevnaté, popisné a uchvacující.
Krimi román mezi mnichy. I když je v knize mnoho latinských výrazů ani to nebylo překážkou. Děj jsem si náramně užila, ale radím - nekoukat na film.
Jméno růže je přesně ten typ románu, který klame tělem v tom smyslu, že navzdory svému rozsahu, ho přečtete jedním dechem. Je to, ostatně stejně jako Ecovy další romány, takový čtenářský mokrý sen, autor se zastaví na těch správných místech, neváhá například popisovat na několika dlouhých stranách zdobení vikýřů v kostele, způsobem, kdy se čtenáři tají dech, zahlcuje ho spoustou fantastických detailů a souvislostí, které ani trochu nenudí. Ecův způsob psaní je intelektuální obžerství svého druhu.
Neskutečně složité, vymazlené literární dílo. Mě osobně chytl při čtení pocit zoufalství, protože jsem si uvědomila, kolik toho nevím a kolik aluzí nikdy nebudu schopná rozluštit, jelikož nemám tak široké rozhledy.
Ono se tím člověku ani nechce prokousávat, jenže ono to člověka chytí za nohu, pak kolem pasu, pak pod krkem a nakonec, než se stihne aspoň naposled zhluboka nadechnout, ho to úplně pohltí a když ho to na druhé straně vyplivne, ještě nějakou dobu se mu nedostává kyslíku...
Vyborna historicka detektivka ...temno, inkvizice, cirkev, prostredi klastera kde se muze ukryvat cokoliv .. Boj v dusi mladeho Adsa...uzasny vyrovnany, chladny Vilem z Baskervillu...
I filmove zpracovani se mi libilo, dokazalo prenest na platno dobu temna ... A strach..
Autor píše, že si chtěl čtenáře vychovat, přizpůsobit si ho svému tempu a že ten, kdo se nezvládne zklidnit a zpomalit za prvních 150 stran, tak ať knihu klidně odloží. U mě mu to teda vyšlo, zpočátku jsem si musela dost zvykat, ale pak jsem to všechno spolykala i s navijákem. Rozhodně jedna z nejlepších knih, které jsem měla v ruce.
Příběh znám dobře z rozhlasové četby, což mi tedy čtení na jednu stranu poměrně usnadnilo, na druhé jsem se bála, že se budu nudit. Opak byl pravdou... skoro se mi chce říci, že toto je jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla.
Tohle je tak říkajíc vyšší dívčí, dílo super, příběh vynikající, ale k sakru, takhle loudavý krok jsem dlouho neviděl, hrozně rychle omrzí, právě ve chvíli, kdy zjistíte, ze přeskočíte pár kapitol anebo stránek a vůbec nic nového se neodehrálo.
Kniha knih! Kdyby někdo šlo dát víc než pět hvězd, dám je bez váhání tady. Žádná slova nepopíší tu nádheru, proto ode mě stačí.
„Na konci svého hříšného života, jak tu co kmet šedivý jako sám svět čekám, až mě pohltí bezedná propast tichého a pustého božství, [...] chystám se na tomto pergamenu zanechat svědectví o podivuhodných a strašlivých událostech, jimž mi v mládí bylo dáno přihlížet. Chci zde „verbatim“ (zopakovat), co jsem viděl a slyšel, aniž bych se v tom pokoušel hledat nějaký vyšší úradek, spíš abych těm, kdož přijdou po nás (pokud je Antikrist nepředejde, zanechal znaky znaků, aby je zbožně luštili.“
Po přečtení prvních vět se mi stalo to, co se mi u Eca stává pravidelně, slova mě pohltila, a já věděla, že se jim nedokážu ubránit :-), a tak jsem se nechala unášet vírem událostí, poskládaných jako velmi, opravdu velmi, různorodá mozaika. Ecova metoda vyprávění mě asi nikdy nepřestane fascinovat, je to naprosto dokonalé (alespoň já to tak vnímám) mísení narativních vzorců, výsledkem je úžasná kombinace (nechci psát vyšších, ale nevím, jak jinak je pojmenovat) filozofických úvah prolínajících historický román (s častými odkazy na gotický román – vzpomeňte si na labyrint) a takové (opět nevím, jak přesně tuto rovinu nazvat) „lidovější“ roviny detektivního románu. A to zdaleka není vše, setkáte se s dialogy fiktivních hlavních postav s doloženými historickými postavami ... o politice, logice, estetice, mystice, ... cestou potkáte také odkazy na kroniku, jako např. příručka inkviziční praxe :-) ... a co je výsledkem? Krásné a ucelené vyprávění dokonale propojující vzájemně související historická fakta a navozující způsoby středověkého myšlení.
Pro mě osobně je asi nejzajímavější částí románu jeho filozofická rovina (ale to jsou jen mé osobní preference, neznamená to, že by ostatní roviny nebyly stejně dokonalé :-):
„stopy, skrze něž k nám svět promlouvá jako veliká kniha“
... ke mně prostě autor promlouvá skrze slova filozofie :-) ... líbí se mi, hledat a nacházet :-) ... jako tady například odkazy na sémantiku (nauku o znacích a znakových systémech) – je to vlastně taky taková „detektivní práce“ :-):
„Jenže stopa na tom místě a v té denní době mi říkala, že přinejmenším jeden ze všech možných koní tudy proběhl. Tím jsem se dostal na půl cesty mezi obecnou představu koně a poznání koně jedinečného. Rozhodně jen ze stopy, jež byla jedinečná, jsem mohl vyvodit vše, co platí o koni obecně. ... ideje, s jejichž pomocí jsem si předtím představoval koně ... byly pouhé znaky ... znaky ideje koně, a znaky znaků používáme jen tehdy, nemáme-li přístup k věcem, které označují.“
... baví mě být „detektivem“ a hledat ... a nacházet v textu třeba Platóna, když si klade otázku, zda je mezi slovem a věcí jím označovanou přirozený a tedy nutný vztah, a nebo je ten vztah stanoven dohodou lidí? Platónovi taková nutnost nastala v okamžiku, když ho zaujala teorie poznání, hledaje cestu k idejím, nemohl se vyhnout otázce, zdali je možno užívat k poznání věcí samých o sobě, poznání jejich jmen; neboť jména, označující ne jednotliviny, nýbrž pojmy obecné, jevila se mu samostatnou oblastí, ležící za světem smyslových jevů ve směru ke světu idejí ... :-)
... je to dobrodružství, pane Eco, které mě nepřestává bavit ... takže děkuji, za další skvělou, voňavou a chutnou porci :-).
Výborné. Co k tomu dodat? Snad jen časté latinské citáty mi přišly trochu náročnější, ale i tak velmi velmi čtivé a i když jsem viděla film, tak plné napětí a humoru. Film se mi také líbil, ale tahle kniha je jiný level. Při čtení knihy se mi postava Viléma z Baskervillu začala před očima vykreslovat zcela jinak než ve filmu. Nic proti, ale Sean Connery mu nesahal ani po kotníky...
A nezapomenutelná erotická scéna? Já vím, je těžké přenést na plátno něco tak nepopsatelného jako křehkou něhu prvního setkání mladíka s ženou, ještě k tomu popsanou nádherným jazykem Písně písní, ale i tak... v knize jde o zcela něco jiného než o chvilkové vzplanutí vášně.
Byla doba, kdy bych tuto knihu zhltla na posezení a byla nadšená z každé věty. Jenže tato blažená doba studia je už dávno pryč a Jméno růže mě zastihlo v úplně jiné situaci. Jak už tu v některých komentářích zaznělo, knihu je třeba číst v bystrém rozpoložení. To se naprosto vylučuje s mými půlnočními deseti- a dvacetiminutovkami, které jsem si po dobu jednoho měsíce dopřávala a během kterých jsem si pravidelně uvědomovala, že vlastně usínám. Přitom kniha má toho tolik, co mě odborně i badatelsky velmi zajímá: středověk, církevní řády a jejich vztahy, činnost inkvizice (z jiného úhlu, než se člověk obvykle dočte), hereze, život v klášteře, práce ve skriptoriu (krásné a hodnotné pasáže, muselo za nimi být rozsáhlé studium problematiky), středověká knihovna, rukopisy, Clunyjské hnutí... a v neposlední řadě moje milovaná latina! Škoda, že jsme se s knihou nepotkaly v příhodnějším čase, obávám se, že mi toho mnoho uniklo... za pár let to určitě zkusím znovu. Ještě dodávám, že detektivní zápletka byla velmi originální, stejně jako rozuzlení a (pro mne) šokující dohra celého příběhu.
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mnišiAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Naprosto příšerné a nečitelné. Přiznám se, že neskutečně nudné a zdlouhavé pasáže skládající se z filozofických výlevů, z nichž se skládá v podstatě celá kniha, jsem přeskákala, a přečetla až poslední scénu. Tato poslední kapitola byla čtivá, ale rovněž neuvěřitelně dlouhá. Snesu hodně, ale toto bylo i na mě moc. Až si kladu otázku, jestli jsem nečetla jiné Jméno růže od jiného Umberta Eca než zde přítomní... :-)