Jméno růže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/101805/jmeno-ruze-5-vydani-101805.jpg
4
3896
3896
Příběh ze čtrnáctého století zavede čtenáře do světa středověké vzdělanosti, mladičky novic Adson z benediktýnského kláštera a jeho učitel františkánský bratr Vilém z Baskervillu vyšetřují zločin v jednom opatství v Itálii.
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2008 , Český klubOriginální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Málokdo z těch stovek komentářů vyjadřuje pocit jako mám já a já zase nechápu, jak je možné, že tolik čtenářů tato slátanina tak nadchla. Léta jsem si netroufal na knihu od Umberta Eca, přestože výtečné filmové zpracování vybízelo k četbě. Film u mě uspěl jednak výbornou režií a jednak "překladem" pro normálního člověka, protože to, co Eco napsal, není čitelné. Ono si totiž stačí přečíst na záložce medailonek autora: významný italský filozof, estetik, literární vědec, sémiolog a romanopisec. To vypovídá vše - profese spisovatel je až na posledním místě. On to totiž není spisovatel, on psát neumí.
Ke knize - prokousal jsem se přes 4 kapitoly až ke straně 74 a četbu vzdal. Prakticky jsem nevěděl, která bije. Přešel jsem na konec knihy, kde jsou Poznámky ke knize od autora - ani to nemělo smysl číst. Přečetl jsem už dost knih (a ne jen lehké čtení "na dovolenou"), ale tahle patří k tomu nejméně stravitelnému. Z mého pohledu hodnotím jak odpad. 14. 12. 2023.
Úžasne spracovaná detektívka s odhalením toho, čo všetci už veľmi dávno vieme - akákoľvek cirkev je falošná a zákerná. :-)
Že je Jméno růže dnes už klasikou postmoderního románu je známo, takže každý, kdo s nimi má svou čtenářskou zkušenost, má i povědomí, do čeho jde. Vrstvy (dle rozpoznatelné odbornosti autora) se prolínají a čtenář přepíná pozornost od dějových linií a fikce, vkomponované do reálií, k abstrakcím a teoriím, mezi nimiž lze vystopovat i tu blízkou autorovi, jako osobní vklad, ohnisko a úhel pohledu nebo jakousi jednotnou mentální nitku, protkávající román napříč vrstvami. Taky si ověří, jak chatrné jsou jeho znalosti, a jak je vše nejednoznačné a relativní, v takto komplexním obraze, kde univerzální Pravda je jen pošetilostí či pýchou ducha nebo zvůlí moci. A nepřekvapí jej ani, že nakonec je to, víc než o čem jiném, literatura o literatuře.
V podstatě tematické vrstvy docela rezonovaly s tím, co mi je blízké, ač jsem se párkrát přistihla, že detailnosti některých pasáží už mi byla nějak nad vstřebatelnou míru. A tak tentokrát nejvíce zabodovala ta nejpovrchnější vrstva...z čiré nostalgie nad mou raně čtenářskou fascinací neprůstřelně logickými dedukcemi pána z Baker street. A vůbec nevadí, že i tento Sherlock byl postmoderní (a možná ne tak úplně uvěřitelný svým dobovým a profesním zasazením), spolu se svým mladičkým Watsonem to byli, tím labyrintem středověkého řádového života, průvodci nadmíru příjemní.
Moje zamilovaná... četla jsem už potřetí, nyní pro účely Výzvy. Pokaždé v ní krom zajímavého příběhu najdu i spoustu úžasných myšlenek, námětů k přemýšlení a filosofických otázek.
Příliš těžké, nezáživné, popisné, příliš teologické. Dostal jsem verzi se špatně vlepenými stránkami (po str. 70 následovalo 150, nebo tak nějak) ale něco mi tam začlo neštymovat až v polovině knihy! Jestli tohle někdy zkusím znovu, tak jedině tu verzi s Connerym.
Na knihy U. Eca je málokdo dost vzdělaný. Já nejsem. Spokojila jsem se s historickou detektivkou prostoupenou tmářstvím, snahou utajit to, co se nehodí.
4* protože je to úžasně spravovaný příběh v doprovodu skvělého vyprávění, 4* protože je to detektivka.
Film Jméno růže považuji za nejlepší historickou detektivku, co kdy vznikla, s vynikající zápletkou a nádherně ponurou atmosférou. Pro mě se jedná jednoznačně o pětihvězdičkový počin. Proto jsem byl hodně zvědavý na předlohu, ale hlavně kvůli tomu, že tento román bývá často označován jako filozofický, což je pro mě oblast jednak hodně neznámá a hlavně vrcholně nesympatická, dlouho jsem přečtení tohoto díla odkládal.
Co se týče románu, tak popis života v klášteře i samotného kláštera a hlavně knihovny je vynikající. Detektivní zápletka opět funguje na jedničku a hodně mě bavila i diskuse mezi františkány a zástupci papeže. Rovněž pasáže týkající se jednotlivých kacířských frakcí mě hodně zaujaly. Ale naopak filozofické pasáže byly prostě příšerné. Na můj vkus až moc učené a hlavně nekonečné (klidně i 10 stran naráz). U těchto částí jsem obvykle po přečtení odstavce nebyl schopen ani říct, o čem konkrétní pasáž vlastně pojednávala. Nakonec jsem je četl, aniž bych je pořádně vnímal a rozhodl jsem se, že pokud si budu chtít tento román někdy znovu přečíst, budu je rovnou přeskakovat, protože mě jenom zdržovaly a nijak mě neobohatily.
Kvůli filozofickým pasážím proto hodnotím knihu hůře než film, který dle mého mínění stejně dobře podchytil atmosféru i nejzajímavější části knihy a naopak se zbavil nadbytečného balastu.
Jedna z knih, ke kterým má člověk chuť se vracet. Miluji Ecovu moudrost, miluji Ecův humor! A také labyrinty, ať už je to labyrint Théseův, manýristický či labyrint/síť/rizoma.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 498): Když autor dopíše, měl by zemřít.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 499): Tvrdí-li autor, že byl stržen insparcí, pak lže. Genius is twenty per cent inspiration and eighty per cent perspiration.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 501): Přítomnost znám jenom z televizní obrazovky, zatímco středověk znám bezprostředně.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 504): Prní rok práce na románu jsem věnoval budování světa.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 510): Tady hrozí nebezpečí "salgarismu". Salgariho postavy utíkají, štvány nepřáteli, do pralesa a zakopnou o kořen baobabu. A ejhle, spisovatel přeruší děj a podá nám botanický výklad o baobabech.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): Vejít do románu, to je jako jít na výlet do hor_ člověk se musí naučit správně dýchat, zvolit správný rytmus chůze, jinak daleko nedojde.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 512): ...erotická scéna v kuchyni je vytvořena z citátů náboženských textů, od Písně písní před svatého Bernarda a Jeana de Fécamp až po svatou Hildegardu z Bingenu.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 516): ...na smlouvě s ďáblem je nejkrásnější právě to, že ji člověk podepíše, i když velice dobře ví, s kým má co dělat. Proč by taky jinak byl odměněn peklem?
Umberto Eco - Jméno růže (str. 518): Chtěl jsem, aby se čtenář bavil. Alespoň tak, jako jsem se bavil já.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 522): Postoj postmoderního umění mi připadá jako postoj někoho, kdo miluje velice vzdělanou ženu a ví, že jí nesmí říci: "Zoufale tě miluji," protože ví, že ona ví (a že ona ví, že on ví), že takové věci napsala už Liala.
Umberto Eco - Jméno růže (str. 524): Se kterou ze svých postav se ztotožňuješ? Panebože, s kým by se tak mohl autor ztotožňovat? Samozřejmě s příslovci.
Tuto knihu jsem četla po více jak deseti letech a bavila mě stejně jako poprvé, snad ještě víc a je mi jasné, že pokud se k ní dostanu někdy potřetí, najdu v ní zase nové a nové věci, který jsem si na podruhé a na poprvé nevšimla. Jaký to rozdíl oproti Brownově Šifře, kterou jsem (stejně jako Jméno růže) letos po více jak deseti letech znovu přečetla a shledala ji ještě naivnější než kdysi. Oněch více jak deset let, kterých uběhlo od mého prvního čtení, se projevilo víc, než bych sama čekala. Zatímco tehdy mě bavily obě knihy, ač už tehdy se mi Brown zdál moc senzacechtivý, dnes se rozdíl mezi mým vnímáním těchto dvou textů neobyčejně prohloubil. Zatímco Eco na mém žebříčku postoupil nahoru, Brown prudce klesl dolů. Ztímco u Eca jsem nacházela mnoho nového a překvapujícího, Brown mě unavoval svou naivitou, senzacechtivým honem za nafouklými bublinami, které se nakonec ukáží být prázdné a bez hlubšího významu. Brownův naivní přístup k historii a její nechutné ohýbání mě nudily a myslela jsem přitom na Ecovy poznámky ke Jménu růže, kde se vyznává z toho, jak rok vymýšlel, vzhled a reálie opatství a Budovy, jak musel znát i jména mnichů, kteří v knize ani nevystupují, jakou práci si musel dát při nastudování podrobných dobových reálií a tehdejší nepřehledné náboženské situace. Jak šokující musí pro mnoho lidí být, že ve Jménu růže vystupují kláštery, které straní papeži, řády, které mají různé názory na teologické otázky (např. Kristovu chudobu) a podobné složitosti, když z pokleslých knih (jako je např. Šifra) znají jen jednoduchou, jednotnou, černobílou a skrz naskrz zlem prolezlou církev. Oč se ochuzujeme, když čteme raději knihy typu Šifry, než knihy, jako je Jméno růže.
Umberto Eco napsal výborný historický román s detektivní zápletkou. Příběh má však ještě mnoho dalších vrstev a je zde patrný filozofický, politický i teologický přesah. Kniha se opravdu nečte lehce, ale určitě stojí za to. Dobře známé je rovněž filmové zpracování.
Četla jsem už hodně dávno. Moje první a poslední knížka od Eca. Těžký čtení, nelíbilo se mi to ani psaný ani zfilmovaný.
Působivý příběh z neobvyklého prostředí. Bylo velice zajímavé sledovat způsoby vyšetřování a uvažování detektivů, vyšetřovatelů z dávných dob, kdy ještě lidé hodně věřili na posednutí ďáblem. Příběh byl pro mne velice poutavý a zajímavě vystavěný. Knihu jsem poslouchala v audioverzi, díky které jsem si jí možná zamilovala o trošku víc, než bych si zamilovala klasickou papírovou knihu. Byla totiž opravdu velice dobře namluvená hranou formou. Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla a možná si do budoucna přečtu i něco dalšího od autora.
Nádherný mnohovrstevnatý román, který je ve všech formách geniální (kniha, audiokniha i film). Ať už to berete jako historický román nebo jako detektivku, jde o nadčasové dílo, které bude hltat nejedna generace.
Jedná z nejlepších knih, co jsem kdy četl.
Skvělý detektivní příběh ale i pohled na život že všech stran.
Jedna z nejkomplexnějších knih, které jsem kdy přečetl. Mnohovrstevnost, symboly snad na každé stránce, postupné odhalování společně vytváří toto monumentální dílo. Plně mu neporozumím snad ani kdybych ho četl desetkrát.
Jedna z nejlepších knih z mé povinné literatury.
Salvatore y stupido.
Aristoteles.
Bernardo Gui
Jedna z nejlepších knih, které jsem četl.
A Pražský hřbitov? Jahoda na dortu.
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mnišiAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
V tomto případě mi přišlo filmové zpracování mnohem lepší než předloha. Kniha je dle mého mínění na dnešní dobu příliš rozvláčná, filozofická a teologická. Mnohé pasáže mají spíše význam pro, člověka, který teologii studoval, nebo se chce o problematiku, kterou se tento obor zabývá, hlouběji zajímat. Pro obyčejného čtenáře jsou však mnohé stránky tohoto díla hůře uchopitelné.