Jméno růže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33367/jmeno-ruze-33367.jpg
4
3898
3898
Historický román italského spisovatele. Eco v románu využil své hluboké teoretické a odborné znalosti. Čtenář, fascinován srozumitelnou hloubkou Ecova pohledu, proniká po jeho boku do tajů teologie, filozofie i středověké politiky, do milostných vytržení, do víru hlubinných duchovních prozření i smyslné rozkoše, tajů Aristotelovy Knihy smíchu, středověkých léčivých herbářů i jedů, uhranutí mladého teologa mladičkou láskou, kterou - aniž zná alespoň její jméno - si nese životem až na dno svých dnů. (citace: www.kosmas.cz)... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 1993 , Český klubOriginální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Skvěle napsaný historický román popisující napínavý příběh, který se odehrává v italském opatství ve středověku.
Je to kniha s mnoha vrstvami, které ji dělají výjimečnou. Velmi mě zaujaly teologické i filozofické pasáže. Vyzdvihuji i dokonalou charakteristiku postav, příběh i prostředí jsou do detailu promyšlené.
Jedinečná, mistrně napsaná kniha s hloubkou a tajemnou atmosférou. Velmi na mě zapůsobila...
Že prý dobře napsaná detektivka. Ano, akorát je to spíše dobré a méně detektivka. Knihu jsem četl poprvé v prvním ročníku na střední, protože se mi zkrátka zdála přitažlivá. A tehdy mě bavila, užil jsem si ji a k maturitě si ji nevzal. Rychle jsem zapomněl na její obsah, v hlavě mě však nikdy nepřestala strašit. A tak jsem si ji přečetl znovu – tuto velkolepou, geniální knihu, jejíž čtení se stalo necudným požitkem.
Asi by bylo hloupé předstírat, že se o detektivku nejedná. Ale už z názvu hlavních postav, mistra (Viléma, což je podstatné z jiných důvodů) z Baskervilu a Adsona. Adsona. Watsona. Tedy Adsona. To jsou tedy dvě vrstvy. Jednou je rádoby klasická detektivka Doylovského střihu, druhou vrstvu však tvoří přímo Sherlock Holmes a jeho příběhy. Vedle Psa Baskervilského najdete v knize odkazy (nepřekvapivě) i na Studii v šarlatovém a další díla. Další rovinou jsou teologické spory, které se odehrávají a prokvítají skrze všechny ostatní vrstvy, které ty vrstvy spojují. Do toho máme rovinu historickou (mnoho postav a událostí odpovídají poměrně přesně historické skutečnosti, právě v této rovině je důležité jméno Vilém) a rovinu fiktivní, která se s tou historickou promíchává v divokém tanci, při kterém se postavy skutečné střetávají s těmi fiktivními a oba typy zároveň citují texty, které vyšly až o celá staletí později. A tohle celé, toto množství skládá se v jednotu, ovšem nesmyslnou, podivnou, zvláštní. Hlavně nesmyslnou, jak v závěru Vilém sám odhaluje. Závěr se ve své apokalyptyčnosti zdá skoro směšný, tím nejtragičtějším způsobem. A přes to...
A přes to je to stále naprosto brilantní. Brilantní nesmysl. Kniha je to zkrátka skvělá. Paroduje klasickou žánrovku – detektivku – ale i další literární směry. Abych jmenoval, jsem si jist, že celá koncepce knihovny je parodií na magický realismus – knihovna se stává symbolem nadpřirozena, kde se nemožné stává normálním a racionálně přijatým, stává se semeništěm duchů a draků a kdovíčeho ještě, zároveň však to magické prožívá přísnou dekonstrukci. Z dalších bych zmínil, že kniha vlastně obsahuje (a to se běžným detektivkám rovněž zcela vymyká) bravurně provedenou soudničku, soudní reportáž, kterou Adson sepisuje v pravdě coby talentovaný žurnalista. A toto celé je prováděno s humornou nadsázkou, zcela nevážně a přitom famózně tragicky. No vzpomeňte na svou četbu, copak si nepamatujete na „Bogomilka je děvka, které po nocích natrháváš prdel svým kacířským údem, prase jedno!“? I Vilém a jeho komentáře celou situaci odlehčují a parodizují. Povšimněme si, že Viléma vlastně nemá rád nikdo, každá ze stran na něj nadává, byť vždy z jiného důvodu. Kdybych to měl přirovnat, dalo by se říct, že je to jednou hnusný fašista a podruhé podělaný komunista, jak se to člověku zrovna hodí. Proč? No protože Vilém je, v souladu s celou knihou, postmodernista. Vyžívá se v hledání pravdy tvorbou mnoha různých pravd a předpokladem neschopnosti mysli odhalit jedinou pravdu. Hledá jen aby hledal a ví jen aby věděl – činí jen aby se pobavil. Stává se tak, v odrazu celé knihy, zkrátka intelektuálním onanistou. Prostě bravurní!
Mám tuto knihu velmi rád a jistě si ji ještě vícekrát přečtu. Bude to vždy zábava, tím větší, čím větší penzum vědomostí čtenář pojal, protože tím odhalí více nesmyslných narážek jen proto, aby se pobavil. Juj, jak já to miluju
A závěrem, nemohu toto neodcitovat, coby expresi postmoderny par excellence:
„'Znamená to, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?'
'Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži.'
'V Paříži mají vždycky správnou odpověď?'
'Nikdy,' odpověděl Vilém, 'Zato však pevně věří ve své omyly.'
'A co vy?' Řekl jsem s dětskou drzostí. 'Vy se nikdy nedopouštíte omylů?'
'Často,' odpověděl mi, 'Ale namísto toho abych koncipoval vždy jeden a týž, představuji si jich hodně, takže nejsem otrokem žádného.'
Měl jsem dojem, že Vilém se vůbec nezajímá o pravdu, která není ničím jiným, než adequatio mezi pravou a intelektem. Naopak se bavil tím, že si pravd vymýšlel co nejvíce.“
Jedna z mých oblíbených knih ze studentských let. Knihu jsem četla několikrát. Skvěle napsaná historická detektivka.
Eco chtěl napsat knihu jako z pera skutečného dobového kronikáře, případné nesrovnalosti vychytrale skryl za poznámku, že byla z originálu několikrát přepsána. Jde z ní cítit, že si s jejím zrodem dal práci a čtenář si dokáže představit náročný život v opatství kdesi v horách. O to víc mě bolí u srdce mé hodnocení. Čitelnost některých pasáží byla nepříjemná. Předlouhé obsáhlé popisy přecházely až k nudě a opravdu zajímavé myšlenky se střídaly s filozofickou a teologickou vatou. Musím však uznat, že jsem se dozvěděla o problémech křesťanství tehdejšího světa něco nového.
Nádherný příběh, který má v sobě absolutní tajemno a něco navíc. Nejsem schopna to definovat, ale fascinovalo mě to od mládí. Asi je to dar autora vystavět úžasné příběhy, ať jde o jakékoliv téma.
Ano, to byla Ecova kniha pro mě. Přečetl jsem jedním dechem, třebaže (nebo právě proto,
že ?) jsem už před tím viděl film.
Jako první jsem viděla film a ke knize samotné jsem se dostala až před pár lety při čtení povinné četby k maturitě. A nyní jsem si příběh zopakovala ve formě rozhlasové hry od Českého rozhlasu. Pokud o knize uvažujete, doporučuji v tomto pořadí: rozhlasová hra, film a nakonec kniha. Protože oproti filmu vám kniha pomůže dokreslit historické, náboženské i filozofické pozadí a předtím je lepší znát samotný příběh, abyste se v tom neztratili.
Pokud jde jen o příběh, je to naprosto brilantně napsaný historický román s originální detektivní zápletkou a překvapivým rozuzlením. Popisuje napínavé události několika dní v italském opatství. Je rozhodně plusem (ovšem ne nutností) znát historické pozadí a politickou situaci v Evropě 14. století. Příběh samotný je proložen mnoha filozofickými úvahami a debatami, které jsou často v latině, ale v některých vydáních je k dispozici překlad. Právě kvůli těmto náboženským a filozofickým pasážím je kniha poměrně obtížné čtení. Pokud se tím ale nenecháte odradit, odmění se vám ve formě úžasně vyprávěného příběhu a nebudete litovat.
Hodnotím 5*, protože mám ráda všechny 3 verze tohoto příběhu a pokaždé mě vyprávění baví. Možná každému nesedne, ale za zkoušku to rozhodně stojí každému knihomolovi už kvůli samotné pointě knihy. Protože tahle kniha je hlavně o knihách.
PS.: Vřele doporučuji i filmovou verzi, kde je naprosto geniální obsazení. I když pochybuji, že by tento film dnes někdo ještě neviděl. :)
(SPOILER)
Není to lehké čtení, plno filozofických myšlenek, některé zaujaly, některým vůbec nerozumím. Hodně latinských slov a frází, chybí vysvětlivky a nebaví mě si to pořád googlit :):)
Ale pointa příběhu skvělá, skvěle popsaná doba a mentalita tehdejší společnosti.
Až do konce se mi nechtělo věřit, že je Jorge doopravdy slepý
Přečetla jsem většinu knihy, kterou mám doma už tři roky od babičky z její knihovny, velmi mne zaujalo, napsáno krásnou formou, je vidět, že autor jako historik se celému tématu velmi věnuje, je úžasné se přenést do období, kde mocenské boje mezi církví a císařem převládaly ve jménu dobra a ušlechtilosti, zatímco ve skutečnosti šlo o majetek a vliv. Krásné. Zbylou část jsem postupně poslechla z Četby na pokračování, která byla úžasná, šlo o 7 hod dlouhou audio adaptaci knihy. Perfektní způsob, jak skloubit příjemnost četby s užitečností práce v zahradě či na domě. Žít a nechat žít, číst a nechat číst.
Výborné čtení, miluji historii a tato kniha byla dokonalá. Nevím, proč jsem ji tak dlouho odkládala na později. Doporučuji všem.
Jedna z 10 nejlepších knih, které jsem v životě četl. Máte-li rádi středověk, hluboké myšlenky o životě. Chcete-li se během četby cítit, jako by jste byly v tajemném klášteře, nebo chcete-li poznat krutost církve, utajování vědění před lidmi. Pak neuděláte chybu.
Bylo to dlouhé, ale stálo to za to. Kniha je složitá a někdy se hůře čte. To vše, ale vynahradí ten pocit, když tu knihu dočtete. Opravdu jsem nečekala, že mě takováto kniha donutí přemýšlet o svém vlastním životě.
Jsem milovník historie, a proto mě tato kniha svou středověkou atmosférou násobenou tehdejšími politickými problémy zcela uchvacuje. Umberto Eco dokonale spojil tajemný příběh v klášteře s kontroverzní polohou pohanských autorů, bojem františkánů o uznání, nenávistí k papežskému přepychu a patetickými upozorněními o přítomnosti Antikrista. To vše protkané individuálním příběhem benediktinského novice a františkánského mnicha. Nelze nedoporučit.
Co víc napsat? Úžasný příběh, krásný jazyk a skvělá atmosféra. Tajemství knihovny, podivná úmrtí mnichů, vliv inkvizice. Nádhera a kvalita, co věkem neztratí.
Skvělá záležitost, kterou jsem završila filmovým zpracováním se Seanem Connerym.
Jedním slovem pecka! Je to v podstatě kombinace krimi, filozofie a historie. Přiznávám, že někdy bylo na mě až moc popisu a v některých pasážích jsem se občas trochu ztratila a musela si je přečíst znovu, ale to nic nemění na tom, že kniha je skvělá a něco v člověku zanechá. Doporučuji přečíst a hlavně se nenechat odradit, chvíli trvá, než se člověk do knihy začte.
(SPOILER) Moje první setkání s univerzitním profesorem, který se v padesáti stal světovou literární hvězdou. Jméno růže mělo zosobňovat koncept tzv. otevřeného díla, které se proměňuje spolu se svým čtenářem a jehož četbu si užije uklízečka i medievalista, ale každý si z ní odnese něco jiného. Oproti prvnímu čtení asi v šestnácti jsem méně vnímal „vyšetřování ztráty jedné knihy“ a daleko více ocenil plastický vhled do středověkého myšlení, ať už jde o spor mezi realisty a nominalisty nebo františkánské snění o chudobě církve, potlačené po zvolení papeže Jana XXII. Skvělé jsou pasáže o dobovém vnímání hereze, rozevírajících se nůžkách mezi církví a lidem, jehož přízeň pak snadno získali kacíři jako Fra Dolcino. Hlavním hrdinou knihy jistě není „detektiv“ Vilém (jehož vyšetřování přinese zkázu celému klášteru), jeho novic Adso ani proradný Jorge, nýbrž klášterní knihovna jakožto symbol středověké vzdělanosti, založené na mimořádně pracném opisování a překládání knih na pergamenové svitky. Knihovna mohla být nástrojem šíření i utajování poznání, přičemž v některých „nekřesťanských“ svazcích byla ukryta tajemství až vražedně lákavá Jméno růže je zkrátka taková bonboniéra, ve které si každý pochutná na něčem jiném. Každopádně ale vede k zamyšlení, jak naše životy ovlivňují texty a myšlenky v nich obsažené. (10/10)
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mnišiAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Myslím, že za pár let si knihu přečtu ještě jednou a budu mít z ní úplně jiný (neříkám lepší či horší ale prostě jiný) pocit než teď kdy je mi 29 let. Klidně věřím, že až po druhém přečtení mi dojde cosi mezi řádky, co mi po prvním přečtení uniklo. Tato kniha je velice těžká, pro mě ale byla velmi zajímavá. Rozsáhlé filozofické úvahy dávají zabrat i vzhledem k tomu, že je kniha dost dlouhá. Co mě bohužel rušilo ve čtení a odvádělo mou pozornost byly neustále používané latisnké fráze či menší úryvky a s neustálým listováním do vysvětlivek na konci knihy. To na mě působilo velmi rušivě, než kdyby byly vysvětlivky napsány pod čarou. Nepopírám, že je možné, že to v jiných vydáních řešili elegantněji či jinak. Shrnuto, za mě určitě kniha s doporučením k přečtení.