Jméno růže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418294/bmid_jmeno-ruze-2wE-418294.jpg
4
3790
3790
Na sklonku života vzpomíná Adso na události, jejichž byl svědkem, když v roce 1322 pobýval se svým mistrem, určeným františkánem Vilémem z Baskervillu, v jistém severoitalském opatství, jehož klid narušila série záhadných vražd.
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2018 , ArgoOriginální název:
Il nome della rosa , 1980
více info...
Přidat komentář
No, mame rok 2019... citane (zatial) treti krat v mojom zivote. Prvy krat samozrejme ako mlady zajac, hrdy na to ze cita Eca a latinske sentencie su take vzletne, mate chut si to pisat na stenu hoci bez poznamkoveho aparatu trt rozumiete. Samozrejme, citatel zvyknuty na beznu beletriu, musi byt tymto textom doslova prekvapeny.
Dnes toto dielo beriem asi ako najluxusnejsiu poctu Sherlocku Holmesovi a Watsonovi. Diskusie a lekcie z filozofie a svetonazorov stredovekych ucencov ma dnes uz neohuria. Zato tri krat po sebe citam pasaze ako stretnutie Adsona s "ruzou" jeho milostne zmatenia, nocne vypravy v kniznici, inkvizicny proces. Nemal som ani velmi v plane vracat sa k Ecovi, ale uz som sa pristihol ako listujem v "Ostrove" a "Baudolinovi".
Vzdy sa musim usmiat na konci kapitol, pri vetach typu "Ach keby si vedel mily citatel, ake veci nas coskoro postretli" :)
PS: ludia, ktori sa uspokojili s tym, ze videli film a to staci, akoby videli strom na kopci z dialky. Vidia ze to je strom, ale nevidia detaily, nevidia listy, nevidia opacnu stranu stromu, nevidia jednotlive konare. Necitat knihu znamena nedozvediet sa o mystickom sne Adsona, nevidiet portal nad vchodom do refektara. Podivne podrobne popisane tak detailne az nadobudnete dojem ze znamenaju nieco viac :)
PS2: A za akych zahadnych okolnosti to vlastne zmizol Pavel z Rimini??
PS3: A ako znelo jej meno...
Jedná z mých srdcovek, takže by dostala i deset hvězdicek. Zároveň jedna z mála knih, kde filmová adaptace je plnohodnotným zážitkem. Přesto je kniha mnohem hlubší a komplexnější.
Film jsem viděla kdysi dávno, když ho dávali pozdě v noci. Věděla jsem tudíž, o co víceméně jde, ale ke knize samotné jsem se dostala až díky ČV. Protože kde jinde se mluví o knihovně více, než zde?
Mistr Vilém byla neskutečně sympatická postava. Společně s mladičkým Adsonem tvoří perfektní dvojici, vzájemně se doplňují, pošťuchují i dodávají odvahy. Každý den byl záhadou a jako bych se ocitla ve stísněných opatských zdech, kde smrt visela ve vzduchu. Postupné odkrývání tajemství mě nenechalo spát a ten, kdo na to vypadá nejmíň, je nakonec vrahem. Přiznávám, byly nudnější pasáže (hodně latiny i filozofie), což se ale vyrovnalo dialogy a popisy prostředí. Úžasné, s ještě větší chutí teď znova zhlédnu filmové zpracování. Doporučuji.
Originální román, který poukazuje na důležitost moudrosti knih a zarputilost některých lidských jedinců. Celý příběh protkává zajímavá zápletka, která potěší všechny milovníky tajemna a záhad.
Vím, že je tato kniha klasika, perla literatury, ale u mě obstála tak na 80%... Filozofické debaty byly buď úžasné nebo hrozné.. Děj, když už nějaký byl, byl výtečný, zápletka velmi dobrá, ale moc prošpikovaná všemožnými úvahami a zmíněnými debatami.. Rozhodně ale nelituji, že mohu tuto knihu zařadit mezi přečtené..
Je mi osmnáct. V hodinách dějepisu jsem nikdy nedávala pozor. Filozofii mám tento rok poprvé. Bible jsem se naposled dotkla před rokem. Skončila jsem tehdy leviticusem (odpusť Bože, pokud to skloňuju špatně). Vím o inkvizici jen díky Monty Pythonům. Vlastně vše, co jsem věděla, bylo jen díky mým znalostem pop-kultury. A proč jsem to četla? Kvůli referátu do školy. Četla jsem to celý odpolední pátek, pak celou příšernou sobotu, a pak jsem u toho trávila ještě kus neděle. V úterý mám referát, tak mi přejte štěstí a trpělivost, abych tam tu knihu přede všemi neroztrhala!
Ano, ano, uctívám pana spisovatele, je to neskutečný borec. Jméno růže je geniální veledílo, ano, ano, to všichni už víme. Ale tak náročnou věc jsem ještě nikdy nečetla. Tato kniha byla bolest a utrpení - opravdu jsem soucítila s tím ubožákem, co ho mučili.
Co chci říct?
Sakra, já ani nevím. Možná jen, že je to nejkontroverznější kniha, jakou jsem kdy četla a nevím, jak se k ní postavit.
Víte co? Tak já to useknu jednoduše. Jsem šťastná, že jsem si jí přečetla. Ten středověk se mi vryl do kůže a dneska večer jsem se i přistihla, jak trochu toužím vrátit se do toho zatraceného opatství.
Je to jedna z věcí, kterou milujete a nenávidíte zároveň. Aspoň pokud jste schopni uznat spisovatele jako spisovatele. Všem, kdo nemají dějiny, filozofii, teologii v lásce, této knize se obloukem vyhněte!
Skvělá středověká detektivka s úžasnou atmosférou kláštera. Sice náročné na čtení, kdy kniha je plná latinských výrazů a člověk musí stále otáčet na zadní stranu, aby si přečetl překlad, přesto jedním slovem fantazie
Bylo to náročné čtení, knihu znám ve třech podobách, jako film, audioknihu i jako klasickou, papírovou. Každá podoba má něco do sebe. I když je to hodně náročné čtení, nakonec jsem to dal, líbilo se mi, že kniha měla několik "vrstev". Za mě paráda.
Mám rád knihy, které nejdou čtenáři naproti a vyžadují od něho jistou spoluúčast.
"Antikrist se může zrodit i ze soucitu, z nadměrné lásky k Bohu nebo k pravdě, jako se kacíř rodí ze světce a člověk posedlý z proroka. Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotní zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.
A možná, že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě, abychom se nestali otroky svých představ."
Četla jsem vydání z roku 1980, ze kterého jsem zklamaná, hodně popisné a a to tak až to zastíní celý příběh. Kdysi jsem tuto knihu četla a pamatovala jsem si ji a byla jsem nadšená, že jsi ji znovu přečtu. Tentokrát mne hodně zklamala.
Umberto Eco nedává svým čtenářům nic zadarmo. Vyžaduje od nich trpělivost, sečtělost, zájem o nové a nepoznané. Čtenáře donutí zpomalit šílené tempo, kterým se přelouskávají všechny ty nynější americké bestsellery a severská krimi, aby si mohl vychutnat hru s jazykem i načerpat alespoň část z neuvěřitelných znalostí Eca. Samotný detektivní příběh je pak vyveden do nejmenších detailů, opředen o temnou a mystickou atmosféru opatství. Jméno růže je knížka, za kterou určitě stojí vynaložit trochu té námahy při čtení.
Pro mne osobně první a asi nejlepší Ecova kniha. Možná by přesnější bylo označení nejpoutavější. Má spád a napětí, a intelektuální pasáže jsou v tomto případě dávkovány s patříčnou přiměřeností a ve formě pochopitelné i běžnému čtenáři, který nemá hluboké historické a teologické znalosti. Podání neodradí - naopak, dokáže čtenáře přimět k tomu, aby sáhl po dalších knihách z těchto oborů a na základně vytvořené spisovatelem dále budoval znalosti. Kniha pro mne byla zajímavější než film, v tom mne upoutala jen postava Viléma z Baskervillu v podaní Conneryho. Ale to už je spíš o osobních sympatiích, kterým je možné se u knihy vyhnout. Určitě stojí za přečtení.
Rozumím tomu, že někomu tenhle román nemusí sednout. Čtenář musí mít poměrně dost znalostí o středověku, o literatuře, o historii a kulturních dějinách, aby knihu docenil. A to nemluvím o tom, že ideální je i znalost latiny a dalších cizích jazyků. Pokud všechno tohle čtenář má a nebo třeba i nemá ale nebojí se dozvědět mnoho nového, užije si knihu jako málokterou jinou... Celkový dojem: 90%
Umberto Eco, co k tomu dodat. Grafoman s tak rozsáhlými znalostmi, že jimi musí čtenáře zahltit, a ten pak stojí a tleská, protože konečný výsledek je prostě famózní.
(audiokniha) I presto, ze jsem se trochu ztracel v postavach mnichu, tak se mi kniha docela libila. Dokonce se vlastne i tesim, az si ji nekdy poslechnu znovu a ani bych se nedivil, kdybych pote dal plny pocet.
Jedna velká paráda! Netřeba se opakovat, knihu zde zaslouženě vychválily zástupy nadšených čtenářů.
Nádherné, kouzelné, magické. Jedna z nejúžasnějších knih, co jsem kdy četla. Čte se skvěle, je to zasazeno do nesmírně propracovaného prostředí, to je nádherně vylíčené, děj má spád a napětí. A přitom je to nesmírně mnohovrstevnaté dílo. Dá se číst rychle jako detektivka, dá se číst zvolna a vychutnávat líčení středověkého života, dá se číst pomalu jako historické pojednání o církevních záležitostech a dá se studovat jako filozofické dílo. Jméno růže umí být skoro vším, co vás zrovna napadne.
Já jsem vždycky byla - povrchně - na ty detektivní a dramatické linky. Ta je tady skvělá a neotřelá. Nezvyklé, kruté vraždy mnichů v klášteře - zrovna na takovém místě, které by vraždu mělo vylučovat už z podstaty věci, vždyť kdo by zabil svého bratra a vystavil svou duši věčnému zavržení? Ale přesto se to děje.
Eco umí perfektně budovat napětí, které vždycky nezadržitelně spěje k dílčímu vrcholku, a ty vrcholky nezklamou. Luštění paralel jednotlivých vražd s biblickou knihou Zjevení, hledání Konce Afriky v knihovně, prolínání hrůz a představ mladého mnicha, který se nevyzná ve světě církevních intrik, konfliktů, krutosti a paradoxů, nevyzná se sám v sobě a ve své touze být dobrým mnichem a vnitřní touze být mladým mužem... A ten závěr byl dechberoucí. Tehdy ještě jsem u knížek neuměla plakat, ale moc mi k tomu nechybělo.
Vyprávění mladým Adsonem a zarámování nadhledem a vzpomínkami Adsona zestárlého tomu všemu dává magické nostalgické kouzlo a obrovský smutek. Jednou z nejživějších scén pro mě zůstal právě návrat starého Adsona do trosek kláštera.
K tomu se váže i dost těžko popsatelnej zážitek, kdy jsem sama našla místo, které pro mě ztělesňuje právě dějiště románu. Kdysi na cestách po Irsku jsem doputovala do starého velkého klášterního komplexu, pršelo a bylo sychravo... a já na jednom náhrobku našla kamennou růži. A Jméno růže ve mně náhle ožilo. Hrozně dlouho jsem tam seděla, hleděla do puklin a cárů papíru (které tam někdo nechal nacpané ve štěrbině... ach, ty náhody) a připadala si, jako bych to místo znala už desetiletí, jako bych byla mnohem starší než mých tehdejších dvacet a jako by ten irskej klášter byl konrétním jménem, formou, pro všecky ty růže, co kdy existovaly. Díky Jménu růže jsem zažila jeden ze dvou svých nejpodivnějších a skoro mystických zážitků.
Jedna z mých nej knih, která má v mé knihovně neotřesitelné místo.
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mniši
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Tohle je přesně kniha, kterou jsem potřebovala.
Filozofie, detektivní zápletka, historie a sympatické postavy. Co víc si od jedné knihy přát?
Je to vážně mistrovský kousek.