Jmenuji se Maryte
Alvydas Šlepikas
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/434161/bmid_jmenuji-se-maryte-OTg-434161.jpg
4
214
214
Jmenuji se Maryte – věta, kterou se šestiletá Renata naučí litevsky a opakuje ji jako zaříkadlo proti všemu zlému. Pochází totiž z městečka ve Východním Prusku, z dnešní Kaliningradské oblasti, a má tu smůlu, že je Němka. Krátce po válce ji dějiny odvanou do cizí země, kde dostane nové jméno a s ním novou identitu a naději na nový život. Román o fenoménu takzvaných vlčích dětí – wolfskinder, které dodnes žijí na území Litvy, vyvolal po svém vydání v roce 2012 senzaci a stal se litevskou knihou roku. Autor v něm s neobyčejnou něhou i vášní odkrývá zasutý cíp evropské historie a ve strohých sekvencích, psaných prostým, přitom však básnicky jemným jazykem, líčí, jak snadno se šlo v kruté zimě roku 1946 ztratit.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , OdeonOriginální název:
Mano vardas – Marytė, 2012
více info...
Přidat komentář
Anotace trochu kecá, ale co už.
Příběh sleduje osudy dětí, konec konců i dospělých.
Přežívají, mají hlad, riskují a jednoduše jsou...
Malá kniha s velkým obsahem. O vlčích dětech jsem dosud neslyšela, oceňuji doslov autora.
V útlé knize s krásnou obálkou se skrývá smutný příběh.
Ve válečných konfliktech vždy trpí ty nejnevinější a nejbezbranější.
A nejtragičtější je že se to děje i teď,v Palesteně,v Izraeli, na Ukrajině a v mnoha dalších částech světa právě teď tisíce dětí hladový,hledá své rodiče a bojí se.
Říkám si zda se to někdy změní a zda někdy budou mít všechny děti světa šťastné dětství.
Chce se mi brečet, chce se mi zvracet, chce se mi křičet, chce se mi tlouct pěstí do zdi.. proč proč proč? Proč se tohle na světě musí dít? Proč musí nevinné děti trpět za hříchy mocných? Proč musí matky dělat zoufalé činy kvůli tomu, že někomu bylo jeho ego a zvrácené ideály milejší než obyčejný lidský život? Že tito (ne)mocní lidé roztočili soukolí hrůzy a nenávisti, kde strach plodí strach a násilí, a to vše vyvržené se násobí, vrací jako bumerang a cestou kosí další a další, vinné i nevinné.. pochopím násilí vzešlé z hladu a zmaru, možná i z pomsty.. ale ne aroganci a bezohlednost těch, jímž je motivací jen jejich pýcha :(
Nenápadně vyhlížející útlá kniha v sobě nese silný příběh. Autor děj vypráví s lehkostí, takže se skvěle čte. Ale obrňte se, protože pocítíte mráz až v kostech, bezmoc a beznaděj.
Je po válce, tudíž by mělo být už jen lépe, ale opak je pravdou. Dětí jsem litovala a nedokážu si představit, že bych prodala jedno ze svých dětí za půl pytle brambor, aby zbylé čtyři měly, co jíst. To je jen střípek toho, jak krutá doba to pro některé byla.
Zajimave tema o kterem se v obecnem povedomi moc nevi. Cekal jsem tim padem pomerne hodne...ale bohuzel... mohlo to byt lepe zpracovane. Mozna pro efekt dramatu, mozna kvuli male predstavivosti, ale zacinat ke konci kazdy druhy odstavec tim stejnym krestnim jmenem me uz spise otravovalo, nez napinalo.
Jsem si po přečtení pustil tu zmiňovanou skladbu a .. doporučuji. Jako podkres k tomu doslovu, nebo jen tak zavřít oči, poslouchat a říkat si: Do prde*e, dospějeme někdy jako společnost?
Za děti minulé, současné a pro ty budoucí bychom konečně mohli.
A ještě jsem si všimnul, že kniha dostává o hvězdičku míň za nedokončené příběhy ostatních dětí . tak my už máme možnost dozvědět se víc a doskládat celou mozaiku, ale zmiňované rodiny si mohly pouze domýšlet. Tady tedy máme možnost, my jako čtenáři, dotvořit si nějaký z osudů a jenom doufat, že je jim jinde lépe(bylo/je, těžko říct).
Jak sám autor říká, málo se o poválečné situaci v Pobaltí ví. Je třeba si i ty smutné kapitoly dějin připomínat a v maximální míře usilovat o jejich nezopakování. Tato kniha je veskrze smutná, my si neumíme ani představit, že by naše děti musely prožívat to co Heinz či Renata. Nevýslovný smutek nad dětmi, které opuštěné a vyhladovělé zmrzly kdesi v poválečných rozvalinách.
Román litevského spisovatele Alvydase Šlepikase Jmenuji se Maryte je syrovou, působivou, strhující jednohubkou, která na dlouhou dobu uvízne svými až filmovými obrazy ve čtenářově mysli. Upomene třeba na Nabarvené ptáče nebo na díla Vladimíra Körnera z konce nebo po konci druhé světové války. Snad se i tento román jednou dočká zdařilé filmové verze...
Autor líčí příběh několika tzv. vlčích dětí, především šestileté Renaty, která se litevsky naučí větu "Jmenuji se Maryte", aby přežila. Pochází totiž z městečka ve Východním Prusku, z dnešní Kaliningradské oblasti, a má tu smůlu, že je Němka. Krátce po válce ji dějiny odvanou do cizí země, kde dostane nové jméno a s ním novou identitu a naději na nový život. Ve strohých sekvencích, psaných prostým, přitom však básnicky jemným jazykem, autor líčí, jak snadno se šlo v kruté zimě roku 1946 ztratit a že s koncem války samotné běsnění a zlo nekončí, protože nenávist Rusů k Němcům je nekonečná a nezastaví se ani u žen a dětí...
Tak to bylo drsné. Vynikající počin. I když byla kniha na pár stran, zvládla ve mně vyvolat obrovské pocity. Bylo to skvělé a bohužel strašlivé.
Toto bylo opravdu kruté, snad proto, že jedna z nejhorších věcí je, když se stanou obětmi lidské nenávisti malé děti…
Vykresluje poválečnou dobu v Pobaltí, která pro některé lidi nebyla o nic lepší a jednodušší, než ta válečná.
Doba, která popisuje tentokrát něco jiného než kvetoucí šeříky, oslavy, tanec a smích v ulicích…ale hlad, bídu, denodenní boj o přežití, kdy nebyl výjimkou ani zoufalý prodej vlastních dětí jako námezdních sil, aby bylo možno uživit ty ostatní.
I takové byly někde poválečné roky.
O fenoménu „vlčích dětí“ jsem neslyšela, o dětech, které musely až moc předčasně dospět. Jejich život byl omezený jen na hledání jídla (což se kolikrát ani jídlem snad nazvat nedalo) k přežití.
Je to opravdu emočně velice silný příběh, kdy se pořád nabízí otázka: Proboha, jak to ty děti vůbec mohly přežít???
Celá kniha působí velice pochmurně a tíživě, z velké části i díky zimnímu období, kdy se odehrává, ale nejsmutnější je, že je to opět kniha inspirovaná skutečnými událostmi, a tento šílený příběh bohužel nevznikl jen ve fantazii autora.
Smutný a tíživý příběh, zase jedna kapitola z dějin, která mi nebyla moc známá. I když jsem si nikdy nedělala iluze o poválečných dobách, nikdy jsem asi nedokázala do důsledků a do hloubky pochopit, kam až mohlo lidské konání zajít.
Alvydas Šlepikas se chopil tématu německých dětí vyhnaných okolnostmi z Pruska, které se jako vlčí děti toulají Litvou, kde ale z politických důvodů pochopitelně také nemají na růžích ustláno. Renata a její rodina mi přirostly k srdci, sedl mi i styl autorova psaní. Co bych knížce asi vytkla, že byla moc krátká, ráda bych si o jejich osudech četla víc. A ke všemu v druhé části zmizely ostatní děti, když se pozornost upřela jen k Renatě. Kde asi skončila Monika, Heinz, Helmut?
Kniha skvele popisuje mrazivou a smutnou realitu, ktera se odehrala. Za me by mohla byt klidne o 100 stran delsi a nadale vypravet pribeh vsech postav jako ze zacatku.
Smutná kniha o dětech bez štěstí. Jen mě na pozadí ukrajinských událostí napadá, jestli se to neděje zas a znova, s jinými kulisami.
Opět jsem zde narazila na méně známé a v literatuře ne tak hojně objevované téma.
Zpracování připomínalo, jak se skvěle píše v doslovu, filmovou výpravu. Vnitřní monology postav byly umírněné a důraz byl kladen na jednotlivé činy, které se následně odrážely zejména v pocitech čtenáře.
Kniha vás vtáhne do světa po druhé světové válce. Ocitáme se v Prusku, kde mají německé rodiny (zejména ženy s dětmi) existenční problémy a s jakožto poraženým národem je s nimi také, ze strany všudypřítomných spojeneckých vojsk, nakládáno.
Velké množství rodin bylo rozvrácených - byly vyhnány z jejich domovů, některé děti byly nuceny vyrazit do sousední Litvy s cílem donést rodině proviant, rodiče byli nahnáni do táborů nucených prací a zůstali po nich bezprizorní sirotci hledající místo, kam složit hlavu.
Jedná se o velmi silný příběh s až poetickým koncem. Kruh se uzavírá skrze blízce známou melodii a ze zimy přecházíme do jara - doba obnovy a naděje.”?”
V knize jsou zastoupeny rodinné tragédie mnoha reálných lidí a to ji činí ještě mnohem významnější. Někteří si totiž toto břímě nesou až do současnosti a některé rodiny se již nepodařilo zhojit a zcelit.
Doporučuji.
Román zpracovává život v čase a místě, které zase tak často zpracované do knižní podoby nebyly. I když už člověk přečetl hodně o holocaustu, tady je šokován znovu něčím jiným, ale stejně brutálním. Skvěle napsaný román.
Tohle je naprosto šílená kniha, šílená ve smyslu toho, co je v ní popsáno za hrůzy. Zlý sen, ze kterého se ti lidé nemohou probudit. Asi nikdy mě nepřestane překvapovat brutalita, které jsou lidé vůči lidem schopni.
Mimořádný, nevšední příběh napsaný úsporným stylem, který ještě jako by více vykresluje syrovost a brutalitu popsaných poválečných událostí.
To jsem si "hezky" otevřela nový knižní rok...
Všechno, co se dělo ve válečných dobách lidem ze strany Němců, bylo strašný. Všechno, co se pak dělo Němcům ze strany Rusů, sudetských Čechů, apod., bylo strašný o to víc, že nutně potřebovali tu mstu, chovali se hůř než zvířata a nepoučili se ze všeho toho násilí a zloby.
Ale to, že se do toho zatahovaly nevinný děti, je neomluvitelný. Děti potřebují lásku a teplo a jistotu a bezstarostnost. Nepřežila bych vidět svoje dítě tímhle způsobem strádat. Co dítě, to naprosto brutální a nezaslouženej osud.
Knihu jsem přečetla za jeden večer na jeden zátah, protože jsem doufala v hezký konec. Happy end jsem sice nečekala, ale tu pachuť, která mi po přečtení zůstala, budu hodně dlouho vytěsňovat.
Každopádně autor píše nádherně. Absence přímé řeči není nijak rušivá, o to víc si může člověk "vychutnávat" myšlenky a vnitřní rozpoložení postav. A totálně narušenou psychiku všech poválečných účastníků.
Štítky knihy
litevská literatura znásilnění násilí poválečná doba Litva společenské romány sirotci vlčí děti
Jmenuji se Maryte
Vůbec nepochybuji, že to, co se v knize popisuje, se opravdu stávalo. Sama pro sebe jsem se ale hned během úvodních stránek rozhodla, že "čtu knihu", jinak bych to nedala... I tak jsem ale několikrát zděšeně kroutila hlavou a občas i utírala slzy...
Kniha útlá, syrová, hrozná i krásná zároveň. Moc ráda jsem si ji přečetla.