Jmenuji se Maryte
Alvydas Šlepikas
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/434161/bmid_jmenuji-se-maryte-OTg-434161.jpg
4
214
214
Jmenuji se Maryte – věta, kterou se šestiletá Renata naučí litevsky a opakuje ji jako zaříkadlo proti všemu zlému. Pochází totiž z městečka ve Východním Prusku, z dnešní Kaliningradské oblasti, a má tu smůlu, že je Němka. Krátce po válce ji dějiny odvanou do cizí země, kde dostane nové jméno a s ním novou identitu a naději na nový život. Román o fenoménu takzvaných vlčích dětí – wolfskinder, které dodnes žijí na území Litvy, vyvolal po svém vydání v roce 2012 senzaci a stal se litevskou knihou roku. Autor v něm s neobyčejnou něhou i vášní odkrývá zasutý cíp evropské historie a ve strohých sekvencích, psaných prostým, přitom však básnicky jemným jazykem, líčí, jak snadno se šlo v kruté zimě roku 1946 ztratit.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2020 , OdeonOriginální název:
Mano vardas – Marytė, 2012
více info...
Přidat komentář
Toto je poměrně útlá kniha, pokud se rozhodnete ji číst, budete ji mít zdolanou za pár hodin. Pocity ale přetrvají déle. Není to snadné čtení, pohled na to, jak na válku doplácejí nevinní lidé, je vždy těžký. A když jsou to hlavně děti a zoufalé matky snažící se je udržet na živu, je to o to drásavější.
Chvilku jsem si musela zvykat na styl autora, v knize jsou kratší i delší obrazy, jako záběry z filmu, střih a jiný záběr. Styl je odosobněný, popis jakoby bez emocí, ale popisované situace emoce rozhodně vyvolají. Toto vyprávění o útrapách dětí a pozůstalých ve Východním Prusku je napsáno na základě vyprávění svědků a rozhodně by mělo být povinnou literaturou dnešní mládeže. Syrová výpověď bez příkras. Nečekejte procházku růžovým sadem.
Psáno zvláštním minimalistickým stylem, kdy dostáváte jednu porci syrovosti za druhou.
Těžké téma. Kniha napsána velice stroze, jakoby bez emocí a díky tomu je ve výsledku opravdu krutá a nutici k zamyšlení. Já jsem ji přečetla během letu na dovolenou a spoustakrat jsem si na ni během týdenního přejídání a pohodoveho nicnedelani vzpomněla.
Vlcich děti mi je neskutečně líto. A jak je tu již psáno, i mě by zajímaly i osudy ostatních postav z knihy.
Román o fenoménu tzv. vlčích dětí (wolfskinder), dětí které během roku 1946 přišli o vše a toulali se s nadějí na přežití a nový život. Kniha mi připoměla knihu Nabarvené ptáče .... avšak oproti ní je tato pro mě naprosto realistická a věrohodná. Autor čtenáři nabízí část kruté historie, kterou podává strohým avšak čtivým způsobem. Čtenáři nechává dostatečný prostor pro zpracování vlastních myšlenech a pocitů hlavních postav...
Knihu jsem si s sebou vzala na dovolenou a zvládla jsem ji přečíst během cesty letadlem, čte se totiž nesmírně dobře. I přesto, že pojednává o hrůzách, které se děly, a o kterých jsem já osobně neměla ani potuchy.
Autor se skvěle popral s popsanými hrůzami aniž by sklouzala k patosu. Naopak, vše popisuje nesmírně chladně a odosobněně, možná ale právě tohle dělá události z knihy tak děsivými.
Vlčí děti, poválečný fenomén.... A tady jde o děti poraženého národa, které přišly za hrůzných okolností o své blízké a vydávají se na cestu o přežití. Napsáno velmi sugestivně. Databáze jako obdobnou knihu uvádí Nabarvené ptáče, takže tak......
Nedávná minulost, pro mne dosud neznámá. S tématem vlčích dětí jsem se ještě nesetkala. A setkání to bylo hodně kruté, myslela jsem, že knihu ani nepřečtu. Ale chtěla jsem vědět, co se dělo, jak žili lidé, o kterých jsem začala číst. Kniha je to hodně smutná, o to víc, že se tyto věci skutečně děly. Válka se podepsala hlavně na nevinných lidech, v tomto případě na těchto bezmocných dětech. Můžeme a musíme doufat, že se ničeho podobného naše děti nedočkají. Kniha je výborně napsaná. Musím uznat, že autor dokázal čtivě napsat věci neskutečně kruté. Pro nás čtenáře to je kniha poučná a hodně k přemýšlení, nezapomenutelná.
Surová a sugestivní výpověď o životě německých dětí z Východního Pruska, v letech těsně po skončení války. Tedy v době,, kdy zůstaly uvězněni v prostředí které je ignorovalo a nenávidělo, kde neměly místo a kde se staly nežádoucím odpadem ve své rodné vlasti. Odosobněný způsob vyprávění ještě zvyšuje pocit marnosti a zmaru. Kniha, ve které není takřka nic dobrého, přesto je krásná.
Kurt Vonnegut nazval svůj román Jatka číslo 5 podtitulem "Křížová výprava dětí". Myslel tím, že v posledním období 2. světové války navlékali poslední velitelé uniformu s puškou každému klukovi, kterému už bylo 15.
V této knize šel autor ještě o něco dál a rok po válce dal samopal a výbušniny do ruky asi tak desetiletému klukovi. Nicméně většina zde popisovaných dětí, které přišly o rodiče, neměly nic než hlad, strach a touhu přežít. Tyto děti proto podikaly své malé "křížové výpravy" z východního Pruska do Litvy, aby se svým poválečným osudem bojovaly. Neveselá, ale potřebná kniha.
Veľmi zaujímavá kniha. Zanechala vo mne oveľa väčší dojem, ako som čakala.
Kniha rozpráva o fenoméne takzvaných vlčích detí – wolfskinder. Toto vo mne evokovalo, že sa bude jednať o príbeh podobný Tarzanovi alebo Mauglímu, ale kniha opisuje niečo úplne iné. Opisuje životy nemeckých detí, ktoré žili (skôr prežívali) po druhej svetovej na území dnešnej Kaliningradskej oblasti. Tieto deti boli spolu so svojimi rodinami vyhnané zo svojich domovov ruskými vojakmi a ledva prežívali – vtedy vládla krutá zima a tieto rodiny boli neustále hladné a uzimené, ale aj tak sa snažili robiť, čo sa dalo.
Od knihy som sa nemohla odtrhnúť. Je to útla knižočka, písaná veľmi zvláštnym štýlom, v ktorom chýba typická priama reč. Ale to mi pri čítaní vôbec nevadilo, tento štýl dokonale vykreslil prostredie v ktorom sa kniha odohráva a na mňa pôsobil veľmi sugestívne. Kniha, na to aká je útla, je veľmi ťažká – je veľmi smutná, veľmi surová, nič neprikrášľuje a celý čas mi pri čítaní bolo veľmi úzko a naozaj veľmi som tie deti ľutovala. Držala som im všetkým palce, aby sa im podarilo mať lepší život a aby sa im nič zlé nestalo. Pri čítaní takýchto kníh nikdy neviem pochopiť, akí krutí ľudia k sebe vedia byť, aj keď z niektorých častí presakovala nádej, že všade sa nájdu aj dobrí ľudia, ktorí chcú pomôcť. Jediné, čo ma na knihe trochu zamrzelo, bol náhly koniec - autor sa na konci zameral už iba na jednu postavu, aj keď ja by som rada vedela aj o tých ostatných. Som ale veľmi rada, že som túto útlu knihu neprehliadla a že som si ju prečítala, opäť som si aspoň trošku rozšírila obzory.
Přečteno rychle. Donutilo mě to zjistit si pár informací o životě o poválečném Prusku, o kterém jsem neměla ani ponětí. Kniha je syrová, stručná. Dokonale vykresluje prostředí, ve kterém se postavy pohybují. Samotné postavy nejsou až tak důležité. Kniha je o nelidské krutosti, jež se páchala na nevinných rodinách, hlavně na hladových, ztracených a osiřelých dětech a zoufalství matek, jež své děti nedokáží nakrmit. Je o všudypřítomné smrti, která zdánlivě v postavách dětských i dospělých nezanechává stopy. O ztrátách životů, důstojnosti, o boji o přežití. Není to román. Je to výpověď. Tomu odpovídá styl vyprávění, který nerušil a nechal ve mně doznívat spoustu palčivých nezodpovězených otázek.
Ach jejda, tohle mi nesedlo... Anotace zněla zvláštně, ale na sociálních sítích jsem viděla hodně recenzí v superlativech a tak jsme si řekla, že tuhle útlou jednohubku zkusím... Námět je zajímavý a styl psaní hodně specifický, nicméně můj problém tkvěl v tom, že mi nesedl děj, respektive mě moc nepohltil a proto si mě kniha nezískala... Mrzí mě to, ale tohle nebylo pro mě...
Přečteno za cca 3 hodiny, přičemž jsem u čtení úplně ztratila pojem o čase.
Bála jsem se, že kniha bude náročná po psychické stránce. A byla. Ale i přesto jsem asi ráda, že jsem ji přečetla, protože jsem do té doby o “vlčích dětech” nevěděla skoro nic a současně-jak píší recenzenti pode mnou-si člověk uvědomí,že je trochu zhýčkaný a jak je důležité mít hlavně (a jedině?) střechu nad hlavou, co jíst, mít vedle sebe rodinu a být zdráv (i mít zdravou rodinu).
Mě by zajímalo, jak dopadli ostatní protagonisté v knize. Bylo jim všem věnováno poměrně dost prostoru, ale v cca poslední třetině se text vcelku nepřirozeně zaměřil jen na jednu osobu, která byla do té doby i vcelku v pozadí.
Tahle kniha je jen pro silnější nátury. Hodně hutná, hodně smutná. Jako matce mi během čtení pukalo srdce.
Kniha, kterou by si měl přečíst každý, aby pochopil, jak jsme dnes zhýčkaní a přesto si pořád stěžujeme na malichernosti.
Při čtení knihy se na mě nabalila ponurá nálada ,a prožíval jsem na stránkách této hodně dobré knihy ,těžký život v poválečném Prusku. Příběh Renaty a dalších vlčích dětí je hodně smutný a jsem rád ,že mi je autor alespoň trochu přiblížil. Opět skvělý doslov ,na jaký jsem si u edice světové knihovny už zvyk.
Těžká kniha... Těžký příběh, těžce se četla (jiný styl psaní, než na který jsem zvyklá). Nicméně autor vypráví tak silný příběh, že ačkoliv se hůř čte, tak ji budete chtít dočíst.
Tohle byla deprese, veliká deprese. Líbil se mi strohý styl psaní, který skvěle dotvářel atmosféru.
Jasně, že člověk ví o lecjakých zvěrstvech, kterých se dopouštěli nacisté i bolševici, potažmo Wehrmacht i Rudá armáda. Jenomže přečíst si poznámky z hodin dějepisu není totéž, jako strávit několik okamžiků s odvyprávěnou pravdou. A týká-li se příběh dětských duší, stává se nekonečně bolestným... o to bolestnějším při poznání, že se nejedná o věk Olivera Twista, nýbrž o dobu, kdy naše babičky už vesele směňovaly potravinové lístky. Zase jednou poodkrytá část poněkud upozaděného prostoru; místa šíleného geopolitického pokusu na pozadí dvou bizarně krutých ideologií.
O vlčích dětech jsem neměla ani ponětí. O krutostech vojáků Rudé armády ano. Ale toto? Útlá knížka, kterou jsem si původně dala do kabelky na cestu vlakem. Nepřečetla jsem ji. Tak jako to dokážu jindy. Četla jsem ji pomalu, důkladně, s kapesníčkem v dlani. A jak se píše v doslovu - "... válka je strašlivý a zcela nepřirozený stav lidství. .... nakonec prohrávají všichni.... stávají se z nich vrazi, i když nebýt války by asi žili běžným životem jako my všichni."
Strohý styl psaní formou vypravěče mi vyhovoval, k tématu se velmi hodil, žádné kudrlinky a hluboké analýzy postav. Prostě takhle to bylo a takhle to vyprávím. Skvělé.
Štítky knihy
litevská literatura znásilnění násilí poválečná doba Litva společenské romány sirotci vlčí děti
Jmenuji se Maryte
Vlčí děti. Rodiče byly odvlečeni nebo zavražděni "osvoboditeli" a jejich děti se potulují tehdejším Pruskem v šílených podmínkách. Poválečná doba nepřinesla o nic míň utrpení než samotná válka. Němci byli masakrováni Sověty nebo živořili v krutých podmínkách, kdy byly matky donuceny svoje děti prodávat za kus chleba, aby uživily ostatní potomky, větší děti odcházely žebrat do Litvy, vlci a zima všude kolem.
Tvrdá, syrová kniha. Bude ve mně ještě dlouho doznívat.